ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1006.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1006/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně K., p., a.s., proti žalovanému J. P., o zaplacení částky 31 252 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 14 C 2/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 20. ledna 2005, č.j. 60 Co 147/2004-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 375 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. B. M., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 20. ledna 2005, č.j. 60 Co 147/2004-72, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. července 2004, č.j. 14 C 2/2004-47, kterým byla žaloba na zaplacení částky 31 252 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že žalovaný způsobil dne 16. 2. 2001 jako řidič vozidla nehodu s vozidlem, r.z. (registrační značka), vlastníka V. Š., při níž došlo k poškození vozidla M. 123 D, vlastníka J. N., přičemž žalovaný byl v době vzniku dopravní nehody pod vlivem alkoholu a nebyl držitelem řidičského oprávnění. V. Š. měl v den nehody s žalobkyní uzavřenu pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, na základě které žalobkyně poukázala poškozenému pojistné plnění v částce 31 252 Kč. Dále vyšel ze zjištění, že podle pojistných podmínek čl. 11 bodu 1 bylo mezi pojišťovnou a pojištěným ujednáno, že pro případ, že pojišťovna nahradí za pojištěného škodu, přejde na něj, až do výše vyplacených částek, právo pojištěného na náhradu škody proti jinému, případně jiné obdobné právo, které mu v souvislosti s jeho odpovědností za škodu vzniklo. Odvolací soud ze stejných důvodů jako soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, postih jen vůči provozovateli pojištěného vozidla V. Š. a nikoliv vůči žalovanému, který vozidlo pouze řídil po svolení provozovatele. Dospěl k závěru, že V. Š. má jako provozovatel vozidla právo na náhradu škody vůči žalovanému, které podle §827 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) přešlo na žalobkyni. Právo žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému nezaniklo, ale s ohledem na skutečnost, že žalovaný uplatnil námitku promlčení, nebylo možné promlčené právo podle §100 odst. 1 obč. zák. žalobkyni přiznat. Odvolací soud v posouzení vznesené námitky promlčení soudem prvního stupně neshledal pochybení, neboť běh subjektivní dvouleté promlčecí doby ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k tomuto nároku započal dne 21. 9. 2001, kdy se žalobkyně dozvěděla o výši škody (když škůdce ji byl již znám) a skončil dne 21. 9. 2003, zatímco žaloba byla podána až dne 25. 5. 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam spočívající v potřebě vyřešení následujících právních otázek:
1) Které osoby, a zejména v návaznosti na jakých právních skutečnostech ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., jsou osobami, jež odpovídají za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě; konkrétně – je řidič (odlišný od provozovatele) v důsledku zproštění odpovědnosti provozovatele podle §428 obč. zák. osobou odpovědnou za způsobenou škodu a tedy i pojištěným ve smyslu §2 písm. f) cit. zákona, a lze tedy po něm oprávněně požadovat úhradu z titulu naplnění skutkové podstaty podle §10 odst. 1 b) resp. §10 odst. 2 c), odst. 2 e) uvedeného zákona?
2) Jaká je povaha nároku vzniklého naplněním skutkové podstaty podle §10 odst. 1 b) resp. §10 odst. 2 c), odst. 2 e) zákona č. 168/1999 Sb. Jedná se o náhradu škody nebo o samostatný originální nárok stojící mimo náhradu škody s ohledem na užití obecné promlčecí doby (originální nárok) nebo speciální promlčecí doby podle §106 obč. zák. pro náhradu škody?
Dovolatelka se domnívá, že oba soudy se nastolenými otázkami nezabývaly precizně a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobkyně má za to, že došlo-li ke vzniku škody v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, kdy povaha provozu vozidla neměla pro vznik škody žádný příčinný význam, pak za takto způsobenou škodu podle §420 obč. zák. by měl odpovídat řidič vozidla – žalovaný. Podle dovolatelky soudy nesprávně považovaly žalovaného za osobu, která ve smyslu §6 zákona č. 168/1999 Sb. neodpovídá za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Dovozuje, že žalovaný, jako osoba odpovědná za způsobenou škodu, je pojištěným ve smyslu §2 písm. f) cit. zákona a lze tedy po něm oprávněně požadovat úhradu z titulu originálního nároku, který vznikl naplněním skutkové podstaty podle §10 odst. 1 b) resp. §10 odst. 2 c), odst. 2 e) předmětného zákona. V této souvislosti je žalobkyně přesvědčena, že předmětný originální nárok se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §100 odst. 1 obč. zák. Dále namítá, že promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po dni výplaty pojistného plnění poškozenému a nikoliv dnem, jak oba soudy dovodily. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není přípustné, protože v daném případě nebylo při posouzení otázky promlčení nároku rozhodnuto v rozporu s hmotným právem a ani rozporu s konstantní judikaturou. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením R 27/77, prezentující závěr, že není možné činit rozdíly v počátku běhu promlčecí doby na straně pojistitele, poškozeného, či případně dalšího účastníka pojistné smlouvy. Žalovaný se domnívá, že nejsou správná rozhodnutí, která váží promlčení nároku pojišťovně na obecnou tříletou promlčecí dobu. Nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po dni výplaty pojistného plnění poškozenému. Má za to, že počátek běhu promlčení by bylo třeba vázat na porušení povinnosti škůdce, v důsledku jehož protiprávního jednání vznikla škoda.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena (§241 odst. 1 o. s. ř.), opírá dovolání o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby z důvodu promlčení uplatněného nároku na základě vznesené námitky promlčení, rozhodl v souladu s hmotným právem.
Odvolací soud ve svém odůvodnění rozhodnutí správně poukázal na ustanovení §2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož je pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje, a na ustanovení §6 odst. 1 cit. zák., které blíže stanoví, že pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Odvolací soud učinil správný závěr, že citovaný zákon upravuje nárok pojistitele vůči tomu, kdo odpovídá za provoz vozidla. V daném případě bylo správně aplikováno i ustanovení §427 obč. zák., podle jehož odstavce 1 odpovídají fyzické a právnické osoby provozující dopravu za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Z těchto aplikovaných ustanovení vyplývá, že v případě, kdy provozovatel vozidla řidiči svěřil vozidlo, odpovídá provozovatel za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Pojištěným ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. byl tedy provozovatel vozidla a nikoliv řidič – žalovaný. Provozovatel vozidla má pak vůči řidiči – žalovanému právo na náhradu škody, kterou musel vyplatit. Právo na náhradu škody ale přešlo ve smyslu §827 obč. zák. na pojišťovnu - žalobkyni, neboť pokud pojistitel nahradil za pojištěného škodu, přechází na něj právo pojištěného na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, které mu v souvislosti s jeho odpovědností za škodu vzniklo proti jinému. V tomto případě se uplatní, jak oba soudy správně dovodily, promlčecí doba podle právní úpravy odpovědnosti za škodu stanovené v §106 odst. 1, podle níž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Z tohoto ustanovení zároveň vyplývá, že rozhodující pro běh promlčecí doby je skutečnost vědomosti o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a nikoliv datum výplaty pojistného plnění poškozenému, jak se dovolatelka nesprávně domnívá. Nelze proto učinit závěr, že by i v tomto směru, s ohledem na námitku spočívající v nesprávně určeném počátku běhu promlčecí doby, odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolání v dané věci není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 2 300 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, 16 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy ve výši 2 375 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2006
JUDr. Kateřina Hornochová,v. r.
předsedkyně senátu