ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1010.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1010/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně V. T. A. T., spol. s r.o., proti žalovanému M. D., o 72 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 409/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004, č.j. 12 Cmo 161/2004-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. R. J., advokáta, se sídlem v P.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č.j. 12 Cmo 161/2004-52, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č.j. 37 Cm 409/98-24, ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2004, č.j. 37 Cm 409/98-37, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 72 500 Kč s 18% úrokem z prodlení od 8. 10. 1996 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, které je povinen vydat podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), neboť žalobkyně plnila tím, že zaplatila svému smluvnímu partnerovi za pronájem letadla pro 104 osob, přičemž kapacita letadla v rozsahu 29 míst byla přenechána pro klienty žalovaného. Vyšel přitom ze závěru, že tvrzení žalobkyně o přenechání kapacity 29 míst v letadle pro žalovaného nebylo vyvráceno tvrzením žalovaného, že tuto kapacitu měl dohodnutou se smluvním partnerem žalobkyně, když žádné důkazy o tom nepředložil. Mimoto byla námitka žalovaného pro posouzení věci nedůvodná, když žalobkyně prokázala, že měla v rozhodné době najato celé letadlo na základě smlouvy o nájmu letadla typu TU 154 M ze dne 5. 12. 1995 ve znění příloh č. 1 a 2 ze dne 14. 5. 1996 a zaplatila cenu za pronájem celého letadla, tudíž její smluvní partner již nemohl platně s žalovaným dohodnout využití další kapacity míst v letadle pro jeho klienty. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně o přiměřenosti žalobkyní požadovaného bezdůvodného obohacení, stanovené částkou 2 500 Kč na jednu osobu, když vycházel z ceny letenky za jednoho cestujícího, kterou žalobkyně zaplatila svému smluvnímu partnerovi ve výši cca 5 512 Kč. Uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v souladu s ustanovením §458 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže nesprávné právní posouzení bylo důsledkem vady, kterým je řízení postiženo ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal s nedostatkem důkazu, zda klienti žalovaného byli předmětným letadlem skutečně přepraveni a zda nebyli přepraveni jiným, účastníky společně pronajatým letadlem, zda tedy skutečně žalovaný využil volnou kapacitu letadla žalobkyně. Poukazuje, že odvolací soud nemohl skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shledat správnými, pokud nalézací soud dovodil právní závěr jen z tvrzení žalobkyně a konstatoval, že žalovaný neunesl povinnost prokázat, že skutečnost, tvrzená žalobkyní ohledně využití volné kapacity 29 míst žalovaným v letadle pronajatým žalobkyní od třetího subjektu, nenastala. Má za to, že soud prvního stupně mohl vyzvat žalovaného k předložení rozhodných důkazů, a pokud tak učinil na jednání dne 30. 4. 2002, žalovaný nebyl na tomto jednání přítomen, když z neznalosti předpokládal, že bude vzhledem k jeho omluvě odročeno. Odvolací soud podle dovolatele nepostupoval procesně správně a rozhodl na základě nesprávné aplikace a interpretace ustanovení §205 odst. 1 písm. a) a b), §120 odst. 1 a 3, §132 a §18 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není přípustné, protože dovolatel na podporu argumentu zásadního právního významu ničeho nepředkládá, pouze rekapituluje průběh sporu. Pro případ, že by dovolání přesto bylo shledáno přípustným, navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť se domnívá, že odvolací soud posoudil věc správně. Odkazuje přitom zejména na konstantní judikaturu ohledně řešení otázky důkazního břemene, které leželo v daném případě na žalovaném, a jež své důkazní břemeno neunesl. Je přesvědčena, že řízení není ani postiženo vadou, jak se dovolatel nesprávně domnívá.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Pokud dovolatel nastolil v dovolání za otázku zásadního významu procesní postup odvolacího soudu v návaznosti na nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně, je třeba učinit závěr, že tím jsou namítány pouze vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tímto dovolacím důvodem, jak výše uvedeno, však nelze odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka zásadního významu, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolání v dané věci není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za této situace nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolatelem namítanou vadou řízení, když vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3 845 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, 16 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy ve výši 3 920 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu