ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1035.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1035/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A. s.r.o., proti žalované K., p., a.s., o zaplacení 3 847 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 125/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č.j. 9 Cmo 39/2005-273, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 27. října 2004, č.j. 36 Cm 125/2003-247, v rozsahu, v němž Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o zaplacení částky 3 846 600,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve výroku o zastavení řízení co do částky 400,- Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v této části nebyl odvoláním žalobkyně napaden.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky jako náhrady škody, která jí podle žalobních tvrzení vznikla v příčinné souvislosti s porušením pojistné smlouvy žalovanou tím, že jí žalovaná nevyplatila dostatečnou a přiměřenou zálohu na pojistné plnění.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, které z nich soud prvního stupně vyvodil. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů vycházejícího z ustanovení §373 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) upravujícího odpovědnost za škodu ze závazkového vztahu žalobkyně sice prokázala protiprávní jednání žalované spočívající v nevyplacení zálohy na pojistné plnění, totéž však neplatí pro příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody (skutečné škody) tvrzené žalobkyní, u které žalobkyně důkazní břemeno neunesla. Za situace, kdy žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně specifikovala tvrzenou majetkovou újmu jako skutečnou škodu, odvolací soud odmítl její tvrzení o ušlém zisku v odvolání jako nové tvrzení, k němuž nelze s ohledem na zásadu neúplné apelace vyjádřenou v §205a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) přihlédnout. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., který spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil otázku existence škody vzniklé na jejím majetku v rozporu s hmotným právem. Dále mu vytýká, pokud odmítl její tvrzení o ušlém zisku jako nové tvrzení dle §205a o. s. ř. Dovolatelka tak založila dovolací důvod jednak na tvrzení o nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále na tvrzení o vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatelka, poukazujíc na existující závazek společnosti S. P., spol. s r.o. odkoupit od ní neprodané zboží, které pak však bylo zničeno při následném požáru, tvrdí, že v řízení prokázala, že v důsledku porušení povinnosti žalované poskytnout včas dostatečnou a přiměřenou zálohu na pojistné plnění jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku ve výši 3 846 600,- Kč, jelikož nemohla v rozumné lhůtě nakoupit nové zboží, které by prodala zpět uvedené společnosti, případně další třetí osobě. Ze skutečnosti, že použila termínu ušlý zisk až v odvolání, nelze podle jejího názoru dovodit, že šlo o nové tvrzení. Pokud totiž v žalobě a v následných podáních hovořila o škodě, neznamená to, že by tím vůbec neměla na mysli ušlý zisk. Pojem škoda je širším pojmem než ušlý zisk. Zvolila-li v odvolání termín ušlý zisk, šlo pouze o upřesnění právní kvalifikace v kontextu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, což nemůže jít k její tíži, jelikož právní kvalifikace skutkového stavu je věcí soudu. Odvolací soud, který se zásadně ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně a s odkazem na §205a o. s. ř. se případem věcně nezabýval, tak podle jejího názoru postupoval v rozporu s článkem 36 Listiny základních lidských práv a svobod, neboť jí odňal právo domáhat se ochrany svých práv u soudu.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Právní úvaha odvolacího soudu o tom, že předpokladem odpovědnosti za škodu dle §373 a násl. obch. zák. je mimo jiné existence majetkové újmy a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, které je účastník řízení požadující náhradu škody povinen prokázat, je správná a tudíž v rozporu s hmotným právem není, jelikož má v citovaném ustanovení zcela zákonnou oporu. Pokud pak jde o závěr odvolacího soudu (shodný se závěrem soudu prvního stupně) o tom, že žalobkyně neprokázala vznik škody v příčinné souvislosti se včasným neposkytnutím zálohy na pojistné plnění za požárem zničené zboží, znamenal by jeho přezkum posuzovat správnost a úplnost skutkových zjištění soudu včetně hodnocení důkazů, jimiž žalobkyně tyto předpoklady odpovědnosti žalované za škodu prokazovala. Takový postup však není možný v případě přípustnosti dovolání zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jak je tomu v souzené věci), kdy je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž napadnutelná žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) vytýkána pouze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. se dovolací soud nemohl zabývat tvrzeným porušením ustanovení §205a o. s. ř. spočívajícím v posouzení odvolacího tvrzení žalobkyně o ušlém zisku jako nepřípustného nového tvrzení, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tzv. jiné vadě řízení může totiž dovolací soud přihlížet jen v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a) [srov. §241a odst. 3 o. s. ř.], což případ podaného dovolání není.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu