ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1069.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1069/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A., spol. s r.o., proti žalovanému K., výrobnímu družstvu Š. v likvidaci, o zaplacení 573 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 205/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2005, č.j. 4 Cmo 82/2004-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. března 2005, č.j. 4 Cmo 82/2004-109, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2003, č.j. 3 Cm 205/2000-91, v napadených výrocích, kterými bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 573 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva podle §642 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). V řešení sporné otázky účastníků, spočívající v předmětu dané smlouvy, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že jejím předmětem bylo, aby žalovaný (jako zájemce) měl příležitost k uzavření smlouvy, přičemž dovodil, že míra požadované aktivity zprostředkovatele může být různá, a že soud prvního stupně v tomto případě dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně prokázala své tvrzení, že předmětem uvedené smlouvy bylo zajistit žalovanému možnost podnikat v příslušných prostorách na základě smluvního vztahu s pronajímateli v jejich nebytovém prostoru a nikoliv, jak tvrdil žalovaný – vyvíjet činnost směřující k uzavření nájemní smlouvy. Odvolací soud konstatoval, že i když žalobkyně ve své žalobě tvrdila, že se zavázala pro žalovaného zprostředkovat uzavření nájemní smlouvy, avšak v průběhu řízení své tvrzení upřesnila tak, že její povinností bylo zajistit žalovanému možnost podnikání v příslušných pronajatých prostorách, soud prvního stupně správně vycházel z takto upřesněných tvrzení. Ze stejných důvodů jako krajský soud se vrchní soud nezabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy, neboť povinností zprostředkovatele není garantovat platnost smlouvy, jejíž sjednání má zprostředkovat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pokud žalobkyně svoji smluvní povinnost splnila, neboť žalovaný začal podnikat na smluvním základě v příslušných prostorách, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení sjednané provize. Dále vyšel ze jištění, že žalovaný z celkové sjednané provize ve výši 793 000 Kč uhradil žalobkyni 220 000 Kč, proto odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 530 000 Kč včetně úroků z prodlení za nezaplacení dlužné částky včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť nesouhlasí se závěrem ohledně sjednaného předmětu zprostředkovatelské smlouvy. Žalovaný poukazuje na žalobu, která je jediným písemným projevem vztahujícím se k obsahu předmětu zprostředkovatelské smlouvy, která byla sjednána ústně. Má za to, že žaloba je rozhodujícím objektivním důkazem o předmětu zprostředkovatelské smlouvy, který nemůže být zpochybňován či vyvrácen výpověďmi učiněnými s časovým odstupem delším pěti let. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Argumentuje-li žalovaný nesprávným právním posouzení věci, ve skutečnosti namítá nesprávné skutkové zjištění, týkající se předmětu zprostředkovatelské smlouvy, od něhož se odvíjel právní závěr soudu o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dosud nezaplacenou část provize z platně uzavřené zprostředkovatelské smlouvy. Žalovaný ale ve svém dovolání vytváří nová skutková zjištění, tj. že podle zprostředkovatelské smlouvy měla být uzavřena nájemní smlouva, než ze kterých vyšly oba soudy, že předmětem zprostředkovatelské smlouvy bylo umožnit žalovanému podnikání v příslušných pronajatých prostorách. Dovolatel tak ve skutečnosti vychází z jiných skutkových zjištění, než ze kterých vycházely oba soudy, a na základě těchto svých skutkových zjištění dochází k vlastnímu právnímu závěru, odlišnému od závěru odvolacího soudu, který považuje z tohoto důvodu za nesprávný.
V projednávané věci je tedy výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti skutkového závěru. Dovolací přezkum se ale otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Při dovolacím přezkumu je možné vyjít pouze ze skutkových zjištění, z nichž vyšel soud prvního stupně i odvolací soud. Je třeba zároveň připomenout, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze aplikovat dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, kterým lze odůvodnit dovolání pouze při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu