ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1096.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1096/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně H.-A. CZ, s. r. o., proti žalované S.-S.-Ž., spol. s r. o., o zaplacení částky 20.027,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 111/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 2006, č.j. 25 Co 525/2005-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. června 2005, č.j. 11 C 111/2004-49 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 20.027,60 Kč spolu s 3,5% úrokem z prodlení z této částky od 21. prosince 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. dubna 2006, č.j. 25 Co 525/2005-68 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že v rozhodnutí není dostatečně zohledněna skutečnost, ze se řízení nemá týkat a netýká majetku patřícího do konkursní podstaty, ale majetku žalovaného po skončení konkursu, kdy konkursní správce již nebude oprávněn nakládat s majetkem úpadce a odpadnou účinky spojené s prohlášením konkursu, jak dovolatel ostatně již konstatoval v žalobě. Na posuzovaný případ proto nelze aplikovat §14 odst. 1 písm. d), §23 a §24 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 20.027,60 Kč s příslušenstvím.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. I při splnění shora uvedeného předpokladu přípustnosti však není ani v tomto uvedeném případě dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V posuzovaném případě dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu na zaplacení částky 20.027,60 Kč s příslušenstvím. Jelikož dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ale současně převyšujícím 20.000 Kč, je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (uveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění podle §409 a násl. obchod. zák. – zaplacení kupní ceny (§261 odst. 1 obchod. zák.), což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 20.027,60,- Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání třetího žalovaného jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu