ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1097.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1097/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce JUDr. J. M., advokáta, správce konkursní podstaty úpadkyně R. s.r.o. - v likvidaci, proti žalovanému Ing. J. Š., o zaplacení částky 600 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 79/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2005, č.j. 5 Cmo 451/2004-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce JUDr. J. Š.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 600 000,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které získal podle tvrzení žalobce na úkor úpadkyně R. s.r.o. - v likvidaci (dále též jen „úpadkyně“) jako její jediný jednatel při nakládání s jejím účtem.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. září 2002, č.j. 12 Cm 79/2001-38, ve znění usnesení ze dne 15. července 2004, č.j. 12 Cm 79/2001-76, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 600 000,- Kč se 17% úrokem ročně od 3. března 2000 do zaplacení (bod I. výroku) a zamítl žalobu v rozsahu 4% úroku z částky 200 000,- Kč od 17. ledna 1997 do zaplacení, z částky 70 000,- Kč od 30. ledna 1997 do zaplacení a z částky 330 000,- Kč od 4. dubna 1997 do zaplacení (bod II. výroku). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit na účet soudu částku 24 000,- Kč (bod III. výroku) a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (bod IV. výroku).
Na základě částečného zpětvzetí žaloby Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. května 2004, č.j. 12 Cm 79/2001-73, zastavil řízení v rozsahu 17 % úroku z prodlení z částky 200 000,- Kč od 17. ledna 1997 do 2. března 2000, z částky 70 000,- Kč od 30. ledna 1997 do 2. března 2000 a z částky 330 000,- Kč od 4. dubna 1997 do 2. března 2000, o němž nebylo v rozsudku ze dne 24. září 2002 rozhodnuto, a uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 300,- Kč.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č.j. 5 Cmo 451/2004-105, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 600 000,- Kč se 17% úrokem z prodlení ročně od 3. března 2000 do zaplacení a zrušil povinnost žalovaného k úhradě soudního poplatku ve výši 24 000,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a výrok III.).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor společnosti R. s.r.o. – v likvidaci (dále též jen „společnost“) bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 600 000,- Kč tím, že ponecháním si této částky, kterou ve funkci jednatele společnosti vzal z její pokladny (bez výdajového a příjmového dokladu), získal plnění bez právního důvodu a podle ustanovení §451 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) je povinen obohacení vydat. Za situace, kdy podle posouzení odvolacího soudu odvolatel (žalovaný) neprokázal tvrzení o tom, že uvedenou částku jako jednatel společnosti sice vzal, ale tyto peníze sobě jako fyzické osobě – věřiteli společnosti – předal na úhradu dluhu společnosti (tj. nebyla prokázána výplata peněz věřiteli), nebylo třeba prokazovat existenci pohledávky odvolatele jako fyzické osoby vůči společnosti, když navíc ani ostatní okolnosti případu vůbec nenasvědčovaly existenci takové pohledávky. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný vznesl námitku promlčení žalobního nároku před uplynutím promlčecí doby, tedy oprávněně, a proto nelze návrhu vyhovět.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud za aplikace §107 odst. 2 obč. zák. dovodil, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen. Při určení právního režimu, který je třeba aplikovat na vznesenou námitku promlčení žalobního nároku, odvolací soud považoval za zásadní, že šlo mezi účastníky o obchodní vztah (vztah společnosti a jejího jednatele z bezdůvodného obohacení). Za tohoto stavu vyšel v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu z právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku, v jehož §397 je stanovena čtyřletá promlčecí doba. Vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný peníze vybral z účtu společnosti ve dnech 17. ledna 1997, 30. ledna 1997 a 4. dubna 1997, ponechal si je a dne 13. března 1997 navrhl jako jednatel společnosti prohlášení konkursu na společnost z důvodu jejího předlužení, dovodil, že byla-li žaloba podána až dne 1. srpna 2001, stalo se tak až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, v důsledku čehož nelze žalobnímu návrhu vyhovět. V této souvislosti odvolací soud dále soudu prvního stupně vytkl, že i v případě správnosti úvahy o objektivní desetileté promlčecí době (§107 odst. 2 obč. zák.) zcela pominul dvouletou subjektivní promlčecí dobu podle §107 odst. 1 obč. zák., která uplynula, takže i tak by nebylo možné návrhu vyhovět. Proto rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právní posouzení věci, které spatřuje v závěru odvolacího soudu o promlčení žalobního nároku.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozhodnutí opomenul uvést konkrétní počátek běhu promlčecí doby, tedy kdy se jako správce konkursní podstaty úpadkyně o škodě dověděl, či kdy žalovaný získal bezdůvodné obohacení. V této souvislosti tvrdí, že o skutečnostech rozhodných pro vymáhání žalobního nároku se mohl dozvědět až z účetnictví úpadkyně, které mu předal žalovaný někdy až po 7. listopadu 1997, kdy byl žalobce soudem ustaven jako správce její konkursní podstaty, a z něhož zjistil, že žalovaný postupně vybral vymáhanou částku. Poškození úpadkyně, resp. věřitelů zjistil až dne 21. února 2000, kdy písemně žádal od žalovaného vysvětlení. Platí-li pro uplatnění žalobního nároku čtyřletá promlčecí doba, která začala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, což podle dovolatele nastalo nejdříve po 7. listopadu 1997, spíše ale až dne 21. února 2000, pak žaloba podaná u soudu dne 21. července 2001 napadla včas. Dovolatel namítá, že pro posuzovanou věc platí desetiletá promlčecí doba dle §398 obch. zák., přičemž za nesprávné označuje i závěry odvolacího soudu ohledně dvouleté subjektivní promlčecí doby, která podle názoru dovolatele k datu podání žaloby neuplynula, jelikož počala běžet až dne 21. února 2000.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s rozsudkem odvolacího soudu zcela ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť podle jeho obsahu směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená posoudit právní závěr odvolacího soudu o promlčení žalobního nároku.
Odvolací soud, poukazující v obecné rovině i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dovodil, že mezi účastníky jde o obchodní vztah a že žalobou uplatněný nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, který podléhá režimu promlčení upravenému v obchodním zákoníku. Toto posouzení odvolacího soudu není předmětem dovolacího přezkumu, neboť ho dovolatel nijak nezpochybňuje a nenapadá.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel se domáhá aplikace desetileté promlčecí doby upravené v §398 obch. zák., když namítá, že se o škodě, resp. o tom, kdy žalovaný získal bezdůvodné obohacení, mohl dovědět nejdříve po 7. listopadu 1997, kdy byl ustaven správcem konkursní podstaty úpadkyně. S tímto názorem dovolatele souhlasit nelze.
Byl-li odvolacím soudem kvalifikován žalobní nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení, za nějž ho ostatně označil i sám žalobce v žalobě, nelze na tento nárok aplikovat promlčecí doby a pravidla pro její běh pro právo na náhradu škody dle §398 obch. zák., jak se domáhá dovolatel, nýbrž lhůty a pravidla vztahující se k právu na vydání bezdůvodného obohacení.
Za stavu, kdy obchodní zákoník v ustanoveních o promlčení neupravuje (na rozdíl od občanského zákoníku) u práva na vydání bezdůvodného obohacení speciální lhůtu včetně pravidel jejího běhu, platí pro počátek běhu obecné čtyřleté promlčecí doby (§397 obch. zák.), která se tak u tohoto práva uplatní, ustanovení §391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Z uvedeného ustanovení nepochybně vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby se neodvíjí od vědomosti oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil (na rozdíl od právní úpravy občanského zákoníku v §107 odst. 1 a 2, ale od okamžiku, kdy objektivně bylo možno právo uplatnit u soudu, což nastalo v den, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení. Bylo-li proto v nalézacím řízení zjištěno, že žalovaný vybral žalovanou částku postupně z účtu společnosti ve dnech 17. ledna 1997 (200 000,- Kč), 30. ledna 1997 (70 000,- Kč) a 4. dubna 1997 (330 000,- Kč), je třeba čtyřletou promlčecí dobu vztáhnout k těmto konkrétním termínům, takže k promlčení žalobního nároku došlo postupně dne 17. ledna 2001 (na vydání částky 200 000,- Kč), 30. ledna 2001 (na vydání částky 70 000,- Kč) a 4. dubna 2001 (na vydání částky 330 000,- Kč), případně nejblíže následující pracovní den, připadl-li by konec lhůty na sobotu, neděli či svátek (§57 odst. 2 o. s. ř.). Byla-li žaloba (č.l. 1 spisu) předána k poštovní přepravě dne 31. července 2001 (srov. obálku na č.l. 12 spisu), stalo se tak nepochybně až po uplynutí promlčecí doby, tedy opožděně.
Bez jakéhokoliv vlivu na počátek běhu čtyřleté promlčecí doby vymezený ustanovením §391 odst. 1 obch. zák. mělo prohlášení konkursu na majetek společnosti, z jejíhož účtu žalovaný předmětnou částku vybral, jelikož k němu došlo až poté (konkrétně dne 7. listopadu 1997), kdy právo na vydání bezdůvodného obohacení společnosti RÓ 1 s.r.o. – v likvidaci vůči žalovanému vzniklo. To mimo jiné znamená, že na počátek běhu promlčecí doby nemá jakýkoliv vliv ani to, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání může po prohlášení konkursu podat žalobu o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, jen správce konkursní podstaty. Tvrdil-li a zdůvodňoval-li proto dovolatel, že se o skutečnostech pro vymáhání žalobního nároku mohl dozvědět nejdříve po svém ustavení správcem konkursní podstaty, je tato jeho námitka zcela právně bezvýznamná, jelikož právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklo společnosti R. s.r.o. – v likvidaci ještě před prohlášením konkursu na její majetek. Pokud se tato společnost tohoto práva u soudu nedomáhala, jdou s tím spojené negativní důsledky nyní k tíži žalobce.
Lze tak uzavřít, že závěr odvolacího soudu o promlčení žalobního nároku je správný a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalovanému náklady jeho právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 20 250,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jede úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr.Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu