ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.110.2006.1
sp. zn. 32 Odo 110/2006-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce A. K., podnikajícího pod označením A. K. J., proti žalované G. M. a.s., o ochranu práv majitele ochranné známky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec pod sp. zn. 37 Cm 42/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2005, č.j. 3 Cmo 85/2005-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. září 2005, č.j. 3 Cmo 85/2005-65, potvrdil napadené výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 21. října 2004, č.j. 37 Cm 42/2004-43, kterým soud prvního stupně zamítl, žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se používání označení „J.“ při jí poskytovaných restauračních službách (výrok II.) a potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozlišovací způsobilost označení „J.“ je nízká, byť takovéto označení je předmětem pro žalobce zapsané ochranné slovní známky č. reg. 171511, s právem přednosti od 31. 1. 1992, kromě jiného i pro poskytování restauračních služeb. Dále shodně se soudem prvního stupně dovodil, že toto označení chráněné ochranou známkou žalobce, není zaměnitelné ani podobné se označením „B. J.“, chráněným pro žalovanou ochrannou známkou slovní a grafickou č. reg. 260195, s právem přednosti od 25. 1. 2002, kromě jiného pro činnosti polotovary, hotová jídla a výrobky rychlého občerstvení. Odvolací soud možnou zaměnitelnost shodně se soudem prvního stupně zkoumal ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. resp. ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 a 2 zákona č. 441/2003 Sb., neboť tento zákon nabyl účinnosti od 1. 4. 2004 a žalobcem tvrzené porušování jeho práv ze zapsané ochranné známky žalovanou trvalo i po 1. 4. 2004. Odvolací soud uzavřel, že jednání žalované podmínky pro přiznání nároku žalobci podle §8 zák. č. 441/2003 Sb. nenaplňuje, neboť žalovaná vykovává své právo z pro ni zapsané ochranné známky a její postavení je tak zcela rovnocenné postavení žalobce. Zdůraznil, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou dostačující a v plném rozsahu se s nimi ztotožnil stejně tak jako s právními závěry soudem prvního stupně přijatými. Odvolací soud dospěl k závěru že označení „B. j.“, používané žalovanou, v barevném i grafickém ztvárnění písma tak jako je zapsáno jako ochranná známka, se jednoznačně odlišuje od ochranné známky žalobce, takže z hlediska průměrného spotřebitele nelze dovodit pochybnost o tom, že jsou mu nabízeny výrobky a služby osobou odlišnou od vlastníka ochranné slovní známky „JUNIOR“, protože slovní grafická ochranná známka žalované „B. J.“ je tvořena vyobrazením integrálního celku s charakteristickým grafickým písmem a barvami, když slovo „B.“ je umístěno nad slovo „J.“, přičemž písmeno „o“ ve slově „B.“ tvoří tečku nad písmenem „i“ ve slově „J.“.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že předmětným rozsudkem bylo žalobci zabráněno realizovat ze zákona mu vyplývající výlučné právo užívat zapsanou ochrannou známku. Namítl nesprávné posouzení zaměnitelnosti či podobnosti označení „J.“ s označením „B. J.“. Vyzdvihl, že se soudy obou stupňů nezabývaly, z hlediska téměř shodného předmětu podnikání žalobce i žalované, skutečností týkající se otázky místa poskytování služeb s tím, že provozovny obou účastníků řízení jsou na téměř shodném místě, což může u spotřebitele vyvolat mylný dojem o jejich úzkém propojení či určité organizační souvislosti, v důsledku čehož se pravděpodobnost záměny obou účastníků řízení zvyšuje. Byl přesvědčen, že z tohoto důvodů má napadený rozsudek ve věci samé zásadní právní význam a navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (rozhodnutí soudů obou stupňů) vydána po 1. 1. 2001, uplatňují se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15., a 17., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř. ve znění pozdějších předpisů) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že žalobce byl zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř. ) nejprve zkoumal zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští.
Dovolání proti v pořadí prvnímu rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně může být přípustné jen podle ustanovení §237 dost. 1 písm. c) o. s. ř. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§273 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém konkrétním případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procení nebo v oblasti hmotného práva) jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lez dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jiné otázky (zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění či vad řízení, srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nesprávným právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudů při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právní předpisu, než který měl být správně použit, nebo je-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud je nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem jsou pro úsudek zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli relevantní jen otázky (z těch na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení soudem dovolatel napadl, respektive jejichž řešení dovoláním zpochybnil. Přitom otázku zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že zákonem č. 441/2003 Sb. je chráněno jakékoli označení, schopné grafického znázornění, zejména slova včetně osobních jmen, barvy, kresby, písma, číslice, tvar výrobků nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb osoby jiné. Jeho práva majitele zapsané ochranné známky s právem přednosti (k označení „J.“), jsou žalovanou markantně porušena užíváním zapsané slovní grafické známky ve znění „B. J.“, neboť obě označení jsou zaměnitelná a podobná a vyvolávají na straně veřejnosti nebezpečí záměny.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem, vyjádřeným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu co do aplikace §8 zák. č. 441/2003 Sb., ve smyslu kterého se může vlastník zapsané ochranné známky domáhat u soudu v případě neoprávněného zásahu do práv z ochranné známky toho, aby porušení nebo ohrožení práva bylo zakázáno a aby následky porušení byly odstraněny.
Podle §8 odst. 1 zák. č. 441/2003 Sb., účinného od 1. 4. 2004 Sb., vlastník ochranné známky má výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami pro něž je chráněna. Pokud žalovaná označení „B. J.“ v barevném i grafickém ztvárnění písma, odpovídajícím zapsané ochranné známce, užívá popsaným způsobem, pak vykonává právo, které jí §8 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. přiznává, a to bez ohledu na skutečnost, že žalobcova ochranná známka byla zapsána dříve. Uplatněný nárok žalobce lze tudíž posuzovat s přihlédnutím k ustanovení citovaného §8 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb. pouze z hlediska, zda-li užívání zapsané ochranné známky žalovanou představuje neoprávněný zásah do práv ze zapsané ochranné známky žalobce. Jinak totiž majitel zapsané ochranné známky je povinen strpět, aby třetí osoba užívala v obchodním styku označení, které neoprávněný zásah do jeho práv nepředstavuje tj. i označení, které není zaměnitelné, shodné či podobné s označením z jeho ochranné známky.
Podle §1 zák. č. 441/2003 Sb. ochrannou známkou může být za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoli označení schopné grafického znázornění zejména slova včetně osobních jmen barvy, kresby, písma, číslice, tvaru výrobku nebo jeho obalu pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.
Podle §4 písm. b) zák. č. 441/2003 sb. se do rejstříku ochranných známek nezapíše označení, které nemá rozlišovací způsobilost. Argumentace dovolatele o zaměnitelnosti obou označení proto neobstojí. Slova obecného významu sama o sobě dostatečnou rozlišovací schopnost nemají. Tak je tomu právě u označení „J.“, které se běžně užívá zejména pro označení mladších osob stejného jména, tudíž samo o sobě žádnou specifickou vypovídací hodnotu nemá. Naproti tomu slovní spojení „B. J.“, byť co do kmenového základu shodné, již má dostatečnou rozlišovací schopnost, která je navíc podepřena právě způsobem neobvyklého barevného a grafického ztvárnění označení, vylučujícího tak zaměnitelnost s označením žalobce. Dovolatelem tvrzenou závadnost jednání žalované tudíž dovodit nelze.
Pokud odvolací soud založil svoje rozhodnutí na nedostatečné rozlišovací schopnosti označení „J.“ (pokud není spojeno kupříkladu se jménem či obchodní firmou či nezískalo pro určitý výrobek tzv. příznačnost) používaného žalobcem, a naproti tomu na dostačující rozlišovací schopnosti označení „B. J.“ užívaného žalovanou a to nejen pro slovní spojení slova „j.“ se slovem „b.“, ale zejména pro specifické barevné a grafické ztvárnění zapsané ochranné znánky žalované s tím, že právě pro toto odlišení nelze dovodit zaměnitelnost obou slovních označení, přičemž při zásadě vyplývající z §154 odst. 1 o. s. ř. (že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení – srovnej §211 o. s. ř.) uvedl hlediska, kterými byl veden při posouzení zaměnitelnosti či podobnosti obou ochranných známek, pak v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout ani nepřezkoumatelnost rozsudku ani to, že by tento rozsudek byl v rozporu s hmotným právem.
Dovoláním napadená otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro zobecnitelnou praxi soudů, neboť řešení dovolatelem namítaného specifika projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným konkrétním skutkovým stavem a tudíž nemá potřebný judikatorní přesah.
Protože Nejvyšší soud nedospěl vzhledem k uvedeným dovolacím námitkám k závěru, že odvolací soud řešil určují právní otázku, tedy zaměnitelnost označení užívaného žalobcem s označením užívaným žalovanou, byť obě tato označení jsou chráněna zapsanými ochrannými známkami, v rozporu s hmotným právem ani k závěru, že jeho rozhodnutí má zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani řešení otázky nedostatečného vypořádání se ( soudy obou stupňů) se skutečností, že místa provozování služeb žalobce a žalované jsou téměř shodná, čímž se zaměnitelnost označení provozoven obou účastníků řízení násobí, neboť podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Kromě toho otázka umístění provozoven, na nichž se předmětná označení nachází, nemá v projednávané věci pro posouzení zaměnitelnosti obou označení právní relevanci.
Z uvedených důvodů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce s procesního hlediska zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalované vůči němu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Z obsahu spisu se však nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké prokazatelné náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. dubna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu