ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1105.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1105/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce B. J., proti žalované S. 01 s.r.o., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 714/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2004, č.j. 22 Co 871/2004-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. února 2004, č.j. 5C 714/2003-35, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované vydat žalobci rozmítací pilu blíže specifikovanou ve výroku rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhá věta výroku).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů není žalobní nárok důvodný, neboť žalovaná se stala vlastnicí předmětné pily, a to na základě kupní smlouvy ze dne 4. října 2000 uzavřené mezi ní jako kupující a J. Š., jako prodávajícím. Za situace, kdy účastníci smlouvy v ní výslovně uvedli, že ji uzavírají podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), čímž ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. podřídili právní režim tohoto závazkového vztahu obchodnímu zákoníku, vyšly soudy obou stupňů z ustanovení §446 obch. zák. upravujícího otázku nabytí vlastnického práva kupujícího od nevlastníka (prodávajícího). Za stavu, kdy prodávající ve smlouvě výslovně prohlásil, že je výlučným vlastníkem pily a kdy v řízení nebylo prokázáno úmyslné či nedbalostní jednání žalované, které by vylučovalo její dobrou víru v to, že J. Š. je vlastníkem předmětu prodeje a je oprávněn s touto věcí za účelem prodeje nakládat, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tohoto pochybení se podle mínění dovolatele dopustil odvolací soud jednak tím, že na předmětný smluvní vztah aplikoval obchodní zákoník a dále při výkladu §446 obch. zák.
Dovolatel zastává názor, že věc měla být projednána v intencích občanského zákoníku, jelikož odvolací soud pominul prokázané právně významné skutečnosti svědčící proti jeho závěru o aplikaci obchodního zákoníku. V této souvislosti zejména poukazuje na nepodnikatelský charakter kupní smlouvy uzavřené mezi J. Š. a žalovanou. Tuto skutečnost ostatně potvrdil před soudem i sám jmenovaný prohlášením, že předmětnou pilu prodával jako nepodnikatel, který ji převzal od příbuzných žalobce na úhradu dluhu. Evidentně tak převzal věc od nevlastníků. Dovolatel dále pokládá za podstatné, že uzavření kupní smlouvy časově předcházelo potvrzení Policie ČR o vrácení pily J. Š.
Dovolatel dále namítá, že i v případě správnosti aplikace obchodního zákoníku (s čímž ovšem nesouhlasí) nelze zjištěný skutkový stav poměřovat ustanovením §446 obch. zák., jelikož žalovaná nepostupovala s péčí řádného hospodáře. Za situace, kdy pila byla uložena ve skladu policie, žalované vytýká, že měla vztah J. Š. k této pile řádně ověřit a to včetně vyžádání jeho předchozího nabývacího titulu. Dovolatel vyjádřil přesvědčení o tom, že v řízení prokázal, že je jediným skutečným vlastníkem předmětné pily.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovodil-li odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) z konkrétních skutkových zjištění, že při uzavření předmětné kupní smlouvy mezi prodávajícím J. Š. a žalovanou jako kupující šlo o závazkový vztah mezi podnikateli (§261 odst. 1 obch. zák.), týkající se jejich podnikatelské činnosti, takové posouzení v rozporu s hmotným právem není, přičemž skutková zjištění soudu o okolnostech svědčících pro aplikaci §261 odst. 1 obch. zák. není dovolací soud oprávněn přezkoumávat. V případě přípustnosti dovolání zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jak je tomu v souzené věci) je totiž dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž napadnutelná žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) vytýkána pouze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Tvrzeného rozporu s hmotným právem se odvolací soud nedopustil ani postupem, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §446 obch. zák., které i správně vyložil. Namítá-li dovolatel, že kupující (žalovaná) věděla, měla a mohla vědět, že prodávající (J. Š.) není vlastníkem předmětné pily, jejíhož vydání se žalobce v řízení domáhá, směřuje své námitky do skutkových zjištění soudu o okolnostech, na kterých odvolací soud založil posouzení dobré víry kupující. K této výhradě dovolatele však nebylo možné přihlédnout, neboť jak již bylo shora vysvětleno, skutkový základ sporu v dovolacím řízení v případě přípustnosti dovolání zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. měnit nelze.
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 za situace, kdy žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu