ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1115.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1115/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce I. U., podnikatele, proti žalované J. D., podnikatelce, o zaplacení 51 556 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 123/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2004, č.j. 15 Co 547/2003-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. dubna 2004, č.j. 15 Co 547/2003–78, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově v jeho napadeném vyhovujícím výroku co do 3% úroku z prodlení z částky 66 415 Kč od 1. 10. 1997 do 28. 2. 1998 a z částky 51 556 Kč od 1. 3. 1998 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a výrokem II. potvrdil uvedený rozsudek okresního soudu v jeho vyhovujícím výroku co do částky 51 556 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 66 415 Kč od 1. 10. 1997 do 28. 2. 1998 a z částky 51 556 Kč od 1. 3. 1998 do zaplacení a jeho výroku o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že vztah mezi účastníky jako podnikateli byl založen kupní smlouvou podle §409 a násl. obch. zák., když žalobce dodal žalované zboží na základě dodacího listu ze dne 23. 1. 1997, na němž byla uvedena cena, kterou se žalovaná zavázala zaplatit, jakmile zboží prodá. Soud dovodil, že uvedený vztah mezi účastníky nebylo možno posoudit jako vztah ze smlouvy komisionářské podle §577 obch. zák., protože žalovaná zboží prodávala vlastním jménem a na svůj účet a nikoliv na účet žalobce jako komitenta. Dále vyšel ze zjištění, že na základě žalobcem vystavené faktury žalovaná žalobci uhradila část kupní ceny a nezaplatila zbytek kupní ceny ve výši 51 556 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně ohledně této částky dospěl k závěru, že s přihlédnutím k platbám žalované žalobci došlo podle §407 odst. 3 obch. zák. k uznání zbytku dluhu, nevyšly-li v průběhu řízení najevo žádné jiné skutečnosti, které by umožnily odchylné právní posouzení. Na závěr odvolací soud konstatoval, že pokud se soud prvního stupně zabýval otázkou přechodu nebezpečí škody na zboží podle §445 obch. zák., jsou tyto závěry okresního soudu pro právní posouzení věci skutkově i právně nerozhodné, proto se těmito závěry nezabýval. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně jen v rozsahu přiznaných úroků z prodlení s ohledem na zákonnou výši úroků z prodlení podle §369 odst. 1 a §502 obch. zák. v době vzniku prodlení žalované, jež činily 15% a nikoliv 18%, jak nesprávně dovodil okresní soud.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku II. a výroku III. o nákladech řízení napadla žalovaná dovoláním s tím, že soudy obou stupňů podle jejího názoru nepřihlédly ke skutečnosti, že k prodeji zboží zničeného následkem povodně v roce 1997 nedošlo a k okolnosti, že v důsledku vyšší moci nebyla povinna uhradit s odvoláním na §368 odst. 3 obch. zák. škodu, neboť její odpovědnost byla vyloučena, a proto nebylo možno při neexistenci závazku vůči žalobci aplikovat §407 odst. 3 obch. zák. Poukazuje, že z jejího jednání - jen tím, že žalobci uhradila část dluhu, nebylo možno usuzovat, že tím došlo k uznání i zbytku dluhu, když plnila žalobci jen proto, že nezaplacená částka byla na ní prostřednictvím osoby odlišné od žalobce neadekvátním a zastrašujícím způsobem vymáhána. Nikdy však neuznala oprávněnost žalobcem požadovaného plnění. Naopak z jejích projevů bylo zřejmé, že další úhrady odmítla, a má proto za to, že bylo bezpředmětné vznášet jakékoli námitky proti dodání zboží, jeho kvalitě či množství a ceně, bylo-li v důsledku povodně zboží zničeno. Z okolností, za jakých došlo k částečné úhradě závazku, nebylo podle názoru žalované možno usuzovat na nastolení právní domněnky uznání dluhu podle §407 odst. 3 obch. zák. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo žalovanou podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo v posuzovaném případě, kdy se jednalo o prvý rozsudek soudu prvního stupně), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Pokud žalovaná ve svém dovolání poukazuje, že z jejího jednání nebylo možno usuzovat, že uznala zbytek dluhu tím, že žalobci uhradila část dluhu, když plnila žalobci jen proto, že nezaplacená částka byla na ní prostřednictvím osoby odlišné od žalobce neadekvátním a zastrašujícím způsobem vymáhána, ale nikdy neuznala oprávněnost žalobcem požadovaného plnění, a že bylo bezpředmětné, aby vznášela jakékoli námitky proti dodání zboží, jeho kvalitě či množství a ceně, bylo-li v důsledku povodně zboží zničeno, a že z těchto okolností, za jakých došlo k částečné úhradě závazku, nebylo možno usuzovat na nastolení právní domněnky uznání dluhu podle §407 odst. 3 obch. zák., pak je třeba konstatovat, že v dovolaní uvedená skutková tvrzení nevyplývají ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Skutečnost, že skutkový závěr soudu by případně vycházel z neúplného dokazování a řízení by tak bylo postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v neúplnosti nebo nesprávnosti zjištění skutkového stavu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Podle §323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Podle §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Vyšly-li oba soudy ze skutkového zjištění, že žalovaná uhradila žalobci část kupní ceny na základě žalobcem vystavené faktury a v průběhu řízení nevyšly najevo žádné jiné skutečnosti, nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že došlo podle §407 odst. 3 obch. zák. k uznání zbytku dluhu žalovanou, učiněný ve shodě se soudem prvního stupně, byl v rozporu s hmotným právem. Uvedený závěr odvolacího soud je i v souladu s dosavadní judikaturou (srov. Soudní rozhledy, r. 2000, seš. 7, str. 211).
Rozhodnutí nemá tedy v napadené části po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil právní otázku uznání zbytku dluhu v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečným výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. září 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu