ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1132.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1132/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené Č. p. a.s., proti žalované D. p. hl. m. Prahy, akciová společnost, o zaplacení částky 231 162,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15C 46/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, č.j. 58 Co 533/2003-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. května 2003, č.j. 15C 46/2002-63, jednak ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 231 162,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 29. prosince 2000 do zaplacení a dále ve výroku o nákladech řízení státu (první odstavec výroku). Odvolací soud dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (druhý odstavec výroku). V odvoláním nenapadeném zamítavém výroku co do zbývajícího požadovaného příslušenství zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. Podle obsahu spisu tak bylo rozhodnuto o regresním nároku žalobkyně vůči žalované vzniklého tím, že Č. p. a.s., zatupující žalobkyni, zaplatila třetím osobám škodu v celkové výši 231 162,- Kč způsobenou žalovanou. Podle skutkově zjištěného stavu došlo ke vzniku škody na dvou motorových vozidlech dne 20. listopadu 1997 při dopravní nehodě způsobené linkovým autobusem žalované, který řídil její zaměstnanec J. P. po požití alkoholu. Vycházeje z propočtové hladiny alkoholu zjištěné znaleckým posudkem vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že J. P., který zavinil dopravní nehodu, měl v době této nehody v krvi 0,67 – 0,93 promile alkoholu. Za tohoto stavu soud prvního stupně podle odvolacího soudu proto nepochybil, pokud rozhodl o oprávněnosti žalobního nároku za aplikace §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (ve znění platném do 31. prosince 1997), podle něhož má pojišťovna právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla proti pojištěnému, který škodu způsobil úmyslně nebo po požití alkoholického nápoje, byl-li v krvi zjištěn obsah alkoholu ve výši nad 0,30 promile.
Odvolací soud nepřisvědčil názoru odvolatelky (žalované), že jedním z předpokladů vzniku povinnosti pojištěného nahradit pojišťovně částku, kterou vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla, je příčinná souvislost mezi požitím alkoholu a způsobenou škodou. Uvedl, že v předmětném sporu nejde o způsobení škody osobou pojištěného, nýbrž o způsobení škody provozem motorového vozidla, které pojištěný užil po požití alkoholického nápoje. Podle posouzení odvolacího soudu postačí ke vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému, který je originárním právem pojistitele vůči pojištěnému podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky, objektivní fakt, že pojištěný způsobil škodu užitím vozidla po požití alkoholického nápoje, byl-li v krvi zjištěn obsah alkoholu ve výši nad 0,30 promile, jak tomu bylo v souzené věci. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil žalované dožadující se použití analogie §420 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a jako nedůvodnou posoudil i její námitku promlčení, kterou vznesla v odvolacím řízení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam tohoto rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), který spatřuje ve dvou dále uvedených dosud nevyřešených právních otázkách. První z nich formuluje tak, zda má pojišťovna nárok na úhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla, v každém případě předchozího požití alkoholického nápoje nebo zda je nutná existence příčinné souvislosti mezi požitím alkoholického nápoje a vzniklou škodou. Druhou otázku vymezuje tak, zda je tento nárok dán i v případě, kdy je stav pojištěného v době nehody ovlivněn jinou okolností, kterou pojištěný nemohl předpokládat a která nebyla ovlivněna ani způsobena předchozím požitím alkoholického nápoje.
Dovolatelka oponuje právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož má pojišťovna nárok podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb. v každém případě, kdy ke škodě dojde po požití alkoholického nápoje pojištěným. Odvolacímu soudu vytýká, že směšuje dva zcela rozdílné právní nároky. Tím prvním označuje zákonný nárok poškozených podle §427 obč. zák. na náhradu škody, která jim byla v důsledku dopravní nehody způsobena a kterou jim žalobce za žalovanou uhradil. Byť jde o objektivní odpovědnost, je i v tomto případě podle mínění dovolatelky nutná existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zvláštní povahou provozu dopravního prostředku. Jako druhý z nároků dovolatelka uvádí nárok pojišťovny vůči pojištěnému na úhradu částek zaplacených ostatním účastníkům na úhradu škody v důsledku objektivní odpovědnosti pojištěného, který jí ovšem vzniká pouze při splnění podmínek stanovených ve speciálním ustanovení §11 vyhlášky č. 492/1991 Sb. Z výkladu tohoto zákonného ustanovení, zejména z výkladu pojmu „způsobil škodu .. po prokázaném požití alkoholického nápoje“ dovolatelka dovozuje, že mezi prokázaným požitím alkoholických nápojů provozovatelem resp. jeho zaměstnancem a způsobenou škodou musí být příčinná souvislost. Namítá, že pojišťovna nemá nárok na úhradu regresního plnění vůči provozovateli motorového vozidla zejména v případě, kdy je škoda způsobena jinou okolností, která nebyla ovlivněna požitím alkoholických nápojů ze strany řidiče a která podle vyjádření dovolatelky zásadním způsobem přerušuje příčinnou souvislost mezi tímto požitím a škodnou událostí. Za tuto jinou okolnost dovolatelka označuje náhlou, řidičem nepředpokládanou a požitím alkoholu neovlivnitelnou nevolnost, která znemožnila řidiči ovládnout své jednání v době dopravní nehody, jak tomu bylo v souzené věci.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadeného rozhodnutí zrušil.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.)
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelkou vymezené související otázky, které navazují na názor dovolatelky o nutnosti příčinné souvislosti mezi požitím alkoholu a způsobenou škodou, byly v rozhodování dovolacího soudu již vyřešeny, přičemž odvolací soud rozhodl otázku nároku pojišťovny vůči pojištěnému podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb., při jehož výkladu nijak nepochybil, s dosavadní judikaturou v souladu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 25 Cdo 305/2000, na který odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje, posuzoval nárok pojišťovny podle §11 odst. 1 písm. d) cit. vyhlášky na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla. V uvedeném rozhodnutí bylo vysvětleno, že ke vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému postačí objektivní fakt, že pojištěný užil vozidlo k provozu, i když to podle platných předpisů učinit nesměl; stačí tedy, že provozovatel svěřil vozidlo k nepovolenému provozu jiné osobě. Jinak řečeno, stačí-li ke vzniku uvedeného nároku pojišťovny samotná existence objektivní skutečnosti, nevyžaduje se již příčinná souvislost mezi touto skutečností a způsobenou škodou. Dospěl-li potom odvolací soud v souzené věci k závěru, že podmínkou vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému není existence příčinné souvislosti mezi požitím alkoholu a způsobenou škodou, nýbrž je postačující objektivní fakt, že pojištěný způsobil škodu po požití alkoholického nápoje, byl-li v krvi zjištěn obsah alkoholu ve výši nad 0,30 promile, nelze mu žádné právní pochybení vytýkat. Jiný výklad z textu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb., jak činí dovolatelka, dovodit nelze. Ze slovního spojení „způsobil škodu po požití alkoholického nápoje“ nelze v žádném případě vysledovat tvrzenou nutnost příčinné souvislosti mezi požitím alkoholu a způsobenou škodou. Právě naopak, z uvedené textace zcela jednoznačně vyplývá, že bylo-li prokázáno požití alkoholu (a to ve výši nad 0,30 promile v krvi) pojištěnému, který způsobil dopravní nehodu, má pojišťovna vůči němu regresní nárok a to bez ohledu na to, jaká byla bezprostřední příčina dopravní nehody (například náhlá nevolnost řidiče, jak argumentuje dovolatelka).
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 za situace, kdy žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu