ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1141.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1141/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobkyně F. P., spol. s r.o., proti žalovaným 1. A. P., podnikateli, a 2. Z. K., podnikateli, o zaplacení částky 568 707,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1035/2001, o dovolání prvého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, č. j. 12 Cmo 271/2003-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. I. R., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. prosince 2002, č. j. 13 Cm 1035/2001-86, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 2. prosince 2002, č. j. 13 Cm 1035/2001-100, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 568 707,55 Kč s 18% úrokem z prodlení z částek tam uvedených od data splatnosti jednotlivých dlužných částek do zaplacení a zamítl žalobu, pokud šlo o úroky z prodlení za dny, kdy prodlení žalovaných nebylo prokázáno; řízení zastavil v rozsahu, v němž žalobkyně požadovala, aby bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit částku 284 353,77 Kč a oběma žalovaným společně a nerozdílně částku 284 353,70 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jako členové sdružení vzniklého na základě smlouvy o sdružení z 2. 1. 1992 uzavřené za účelem podnikání v plynoinstalaterských pracích, si se žalobkyní dne 4. 11. 1994 sjednali tzv. partnerskou smlouvu, jejíž součástí byly posléze i provozní podmínky z 1. 4. 1996. Smlouva byla uzavřena na 15 let a upravovala podmínky spolupráce smluvních partnerů při dodávkách, montážích a servisu kotlů za sjednanou cenu. V řízení bylo dále nesporně zjištěno, že žalobkyně v roce 1999 dodala žalovaným 18 plynových kotlů, jejichž převzetí a cenu žalovaní nepopírali. Z dokazování dále vyplynulo, že žalobkyně cenu kotlů a servisních prací žalovaným vyúčtovala, faktury žalobkyně byly proúčtovány v účetnictví sdružení žalovaných, avšak k jejich úhradě nedošlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni cenu kotlů, a to způsobem stanoveným v §835 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), podle kterého jsou účastníci sdružení ze závazků vůči třetím osobám zavázáni společně a nerozdílně.
K odvolání prvého žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 12 Cmo 271/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku, kterým bylo prvému žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 568 707,55 Kč s 11,7% úrokem z prodlení od 30. 11. 2001 do zaplacení a ve zbývající části týkající se úroku z prodlení vůči prvému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá; ve vztahu k prvému žalovanému potvrdil výrok o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že vůči druhému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná, když ze shodného prohlášení účastníků řízení a navazujícího dokazování učinil závěr, že žalovaným bylo dodáno v době platnosti jejich partnerské smlouvy 18 kotlů, jejichž cena a cena revizní činnosti byla žalobkyní účtována oprávněně a ve správné výši. Námitky prvého žalovaného ohledně důkazního řízení nepřijal, neboť v průběhu řízení před soudem prvního stupně prvý žalovaný nenavrhoval provedení dalších důkazů, přestože byl soudem poučen podle §119a o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně a doplnil, že partnerskou smlouvu je nutno posoudit jako smlouvu nepojmenovanou, která byla uzavřena v souladu s §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když došlo k dohodě o celém jejím obsahu; také závěr soudu prvního stupně o solidárním závazku žalovaných vyplývající z §835 odst. 2 obč. zák. potvrdil. Odvolací soud se pouze neztotožnil se soudem prvního stupně v otázce výše úroků z prodlení s ohledem na výši zákonných úroků z prodlení ke dni uzavření partnerské smlouvy podle §502 odst. 1 obch. zák. za situace, kdy nebyla prokázána dohoda o sjednání jejich výše. Za počátek prodlení pak ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. při absenci dohody o stanovení termínu plnění považoval den 30. 11. 2001, následující po doručení žaloby společně s platebním rozkazem prvnímu žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, v němž uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud hodnotil vztah žalobkyně a žalovaných jako vztah zakládající přímé právo žalobkyně na úhradu kupní ceny kotlů vůči žalovaným. Z obsahu partnerské smlouvy ze dne 4. 11. 1994 však podle jeho názoru vyplývá pouze závazek žalovaných zprostředkovávat pro žalobkyni prodej jejího zboží – plynových kotlů, a to se současnou realizací jejich montáže přímo u spotřebitele. Tato smlouva byla tedy podle názoru dovolatele ve smyslu §642 a násl. obch. zák. smlouvou zprostředkovatelskou, případně ve smyslu §652 a násl. obch. zák. smlouvou o obchodním zastoupení. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na zprostředkovatelskou provizi, nikoliv na přímou úhradu ceny kotlů, které po převzetí žalovanými a provedení montáže zůstávaly v majetku žalobkyně. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil právní moc rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému, neboť u žalovaných nepřihlédl k jejich vztahu a způsobu vypořádání, který vyplývá z §835 odst. 2 obč. zák., takže rozsudek soudu prvního stupně podle §206 odst. 2 o. s. ř. nenabyl vůči druhému žalovanému právní moci, protože odvolání prvního žalovaného mělo být posuzováno ve vztahu k oběma žalovaným. Dovolatel dále namítl, že v prvoinstančním řízení nebyly provedeny všechny navržené důkazy a nebylo ani rozhodnuto, že provedeny nebudou – např. důkaz účetnictvím sdružení žalovaných za období od května 1999 do ledna 2000, výslech osoby, která vedla účetnictví sdružení, výslech pokladní sdružení J. Š. a důkaz revizními zprávami k namontovaným kotlům od revizních techniků pana B. a pana Š. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně nezjišťoval souhlas žalovaných se zpětvzetím žalobního návrhu s alternativním (resp. eventuálním) petitem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel při uplatnění námitky nesprávného právního posouzení neuvedl, o jakou právní otázku se jedná a jakým způsobem ji odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle jejího názoru pravomocné a vykonatelné a námitky dovolatele jsou v tomto směru bezpředmětné, řízení žádnou vadou netrpí. Provedení důkazu účetnictvím sdružení a výpovědí J. Š. považuje žalobkyně shodně s odvolacím soudem za nadbytečné vzhledem k nespornému tvrzení účastníků o dodání předmětných kotlů žalovaným a na základě předložených faktur a dodacích listů. Taktéž tvrzení žalobkyně a obou žalovaných ohledně jejich partnerské smlouvy, včetně jejího obsahu, zůstalo v řízení před soudy obou stupňů nesporným. Podle této smlouvy žalovaní objednávali u žalobkyně zboží, které prodávali dalším osobám. Poté, co jim koneční odběratelé tohoto zboží uhradili jeho cenu, měli žalovaní po odečtení své sjednané zprostředkovatelské provize zbylou částku poukázat žalobkyni tak, jak bylo uvedeno v jednotlivých fakturách. Lhůta splatnosti ceny zboží byla sjednávána pro každý případ prodeje samostatně a oznámena žalobkyni, jež vůči žalovaným podle jejich vlastních dispozic vystavila příslušnou fakturu. Zpochybňování nesporných tvrzení v dovolacím řízení zhodnotila žalobkyně jako nepřípustné a navrhla odmítnutí dovolání.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Pokud tedy dovolatel napadá nesprávné hodnocení důkazů a neúplné dokazování v dané věci, je nutno s ohledem na výše uvedené konstatovat, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a tato námitka tudíž ani nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Jedinou právní otázkou nastolenou dovolatelem je, že soud měl partnerskou smlouvu účastníků posuzovat jako smlouvu zprostředkovatelskou nebo smlouvu o obchodním zastoupení.
Podle §642 obch. zák. se smlouvou o zprostředkování zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).
Dovolací soud však neshledal v tomto směru pochybení odvolacího soudu, neaplikoval-li §642 obch. zák., neboť předmětná partnerská smlouva neobsahuje závazek žalovaných, jako zprostředkovatelů, obstarat žalobkyni příležitost uzavřít nějakou konkrétní smlouvu s konečnými odběrateli plynových kotlů.
Partnerská smlouva neobsahuje ani závazek žalovaných ve smyslu ve smyslu §652 a násl. obch. zák., podle něhož se smlouvou o obchodním zastoupení obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále jen \"obchody\") nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet.
V dané věci byly pro posouzení věci rozhodující především konkrétní smluvní podmínky tak, jak byly sjednány účastníky řízení, neboť se tak jednalo o smluvní plnění mezi účastníky a nikoliv, jak se dovolatel nesprávně domnívá, jen o zprostředkování obchodu. Byť odvolací soud nesprávně dovodil, že v dané věci účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu, nemá tato skutečnost vliv na jeho správný právní závěr, že nárok žalobkyně je oprávněný, neboť učinil správný závěr, že se jednalo o smluvní plnění, vycházeje ze závěru, že partnerskou smlouvou je možné si sjednat rámcové podmínky pro uzavírání dalších kupních smluv. Tato předsmluvní ujednání se potom staly základem pro konkludentní uzavírání jednotlivých kupních smluv s konkrétním předmětem dodávaného zboží a konkrétně dohodnutými cenami. Jestliže žalobkyně prokázala i dodání objednaného zboží, ale toto dodané zboží nebylo žádným z žalovaných zaplaceno, ač cenu ani dodání zboží před soudem nepopřeli, neshledal Nejvyšší soud ČR na závěru odvolacího soudu o oprávněnosti nároku žalobkyně tak, jak ji uvedený soud posoudil, rozpor s hmotným právem.
Rovněž tak dovolání směřující proti konstatování soudu o nabytí právní moci rozsudku soudu prvního stupně není důvodné, když podle §159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci a z obsahu spisu i odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že druhý žalovaný nevyužil možnosti podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Poukazuje-li žalobkyně na §206 odst. 2 o. s. ř., je nutno učinit závěr, že toto ustanovení na daný případ nedopadá. K podání odvolání je zásadně povolán jen účastník řízení (srov. §201 o. s. ř.). Každý žalovaný je ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř. oprávněn podat odvolání jen za svou osobu, jedná se o tzv. samostatné společenství v rozepři [srov. K. Eliáš, Právní úprava odvolání se zřetelem k obchodním věcem, Právní rozhledy 4/1993, str. 113, podle něhož platí, že je-li podáno při tzv. samostatném společenství v rozepři odvolání vztahující se výslovně na některého účastníka (nebo některé účastníky), není právní moc výroku dotčena ve vztahu k těm účastníkům, kteří odvolání nepodali]. Jestliže druhý žalovaný, jednající v řízení sám za sebe, odvolání v posuzované věci nepodal, odvolací soud správně konstatoval, že vůči druhému žalovanému rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci. Odvolání prvního žalovaného nemohlo v daném případě směřovat k uplatnění §206 odst. 2 o. s. ř., neboť spor o vnitřním vypořádání členů sdružení ve sporu, předjímaném normami hmotného práva, je řešitelný samostatně, a do poměrů žalobkyně bezprostředně nedopadá. Poukazované ustanovení §835 odst. 2 obč. zák. není ustanovením, které by určovalo určitý způsob vypořádání ve smyslu §206 odst. 2 o. s. ř., pouze zakotvuje, že ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně, přičemž prvnímu žalovanému nic nebrání, aby si své vzájemné nároky s druhým žalovaným mezi sebou vypořádali (srov. např. SJ 17/2000 a Rc 3/2000).
Nebyla-li v dané věci nastolena právní otázka, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, a protože Nejvyšší soud ČR neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání v dané věci není přípustné.
Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v případě, že je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když první žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, 16 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li první žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 12. července 2006
JUDr. Kateřina Hornochová , v.r.
předsedkyně senátu