ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1151.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1151/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P., a. s., se sídlem, zastoupené advokátem se sídlem, proti žalované M. M., s.r.o., se sídlem, zastoupené advokátem se sídlem, o ochranu proti porušování práv k ochranné známce před jednáním nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 6/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2005 č.j. 3 Cmo 272/2004 194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2004, č.j. 15 Cm 6/2001-169, v prvním výroku, jímž bylo žalované uloženo zdržet se vydávání, distribuce, propagace a šíření časopisu s erotickou tématikou pod názvem „S.“, a zčásti v druhém výroku, tj. v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 50.000 Kč (bod I. výroku). Dále zamítl odvolání žalované ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo
- zčásti do druhého výroku, tj. v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 100.000 Kč,
- do třetího výroku, jímž byla žalované uložena povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku otisknout v časopisech pod názvem I., Č. P. a I. K. na třetí straně omluvu ve znění: Společnost M. M. s.r.o. prohlašuje, že časopis S. je zcela odlišnou publikací od časopisu E. Vydáváním časopisu S. se dopouštěla nekalosoutěžního jednání a porušování práv k ochranné známce vydavatele časopisu E. Za své jednání se společnost M. M. s.r.o. omlouvá.
- do šestého výroku o nákladech řízení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod III. výroku).
Odvolací soud přezkoumal podle ust. §212 a násl. občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění platném do 31. 3. 2005 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu - vyšel ze skutkového stavu zjištěného tímto soudem, poté doplnil dokazování o aktuální stav zápisů ochranných známek označených S., S. a E. a o údaje výpisů ochranných známek č. přihlášek 149623, 162163, 147785, 162160, 189061, 189061, 180366 a 84304. a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů jsou označení obou periodik - časopisu žalobkyně E., vydávaného od roku 1992, a časopisu žalované S., vydávaného od roku 2000 - zaměnitelná. Podle posouzení odvolacího soudu může dojít k jejich záměně zejména z pohledu běžného spotřebitele, a to s ohledem na fonetickou a vizuální podobnost názvů obou periodik, neboť název S. je způsobilý vyvolat u něho asociaci s názvem E., takže by mohl považovat časopis žalované za časopis žalobkyně a navíc by mohl být u veřejnosti vyvolán dojem, že oba účastníci jsou propojeni. Vzhledem k tomu, že se oba účastníci pohybují ve stejném segmentu trhu a oslovují totožné potenciální zájemce, tj. jsou přímými konkurenty, je třeba na možnou zaměnitelnost ve smyslu ust. §47 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) pohlížet přísněji. Soudy obou stupňů dále shodně posoudily, že vydáváním časopisu žalované bylo porušeno právo žalobkyně ke kombinované ochranné známce „E.“, neboť základ dominantního prvku - slovo E. - byl neoprávněně převzat žalovanou do názvu jejího časopisu S. (přestože má zapsánu slovní ochrannou známku „S.“). Odvolací soud posuzoval také jednotlivé uplatněné nároky žalobkyně a dospěl k závěru, že zdržovací nárok je zcela na místě z obou právních titulů (ochrany práv majitele ochranné známky i ochrany proti nekalé soutěži) a že soud prvního stupně tomuto nároku správně vyhověl. Soud prvního stupně vyhověl v plném rozsahu také nároku na přiměřené zadostiučinění, které mělo spočívat jednak v uveřejnění omluvy žalobkyni (ve třech určených časopisech s erotickou tématikou) a jednak v penězích (ve výši 150.000 Kč). Odvolací soud však k tomuto nároku uvedl, že žalobkyní tvrzená nemajetková újma nebyla prokázána v takovém rozsahu, aby bylo možno přiznat celou požadovanou částku a nadto omluvu. Za odpovídající zadostiučinění lze podle odvolacího soudu považovat pouze peněžitou satisfakci (jen ve výši 50.000 Kč), a to s přihlédnutím k době trvání závadného jednání vydavatele časopisu S. i k tomu, že žalované bylo již předběžným opatřením zakázáno vydávat časopis s tímto názvem.
Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ust. §220 odst. 1 o.s.ř. v napadených výrocích II. a III. tak, že zamítl žalobu o zaplacení 100.000 Kč a o uložení povinnosti otisknout omluvu, jinak v rozsahu uložení povinnosti žalované dle výroku I. a povinnosti zaplatit žalobkyni 50.000 Kč rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. §219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle ust. §224 odst. 2 a §142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť poměr úspěchu a neúspěchu účastníků neodůvodňuje přiznání náhrady nákladů řízení některému z nich.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části jeho bodu I. výroku (potvrzující výrok o zdržovacím nároku) a v rozsahu jeho bodu II. a III. výroku (náhrada nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně) napadla žalovaná v zákonné lhůtě dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a uvádějíc jako dovolací důvody, že řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Dovolatelka ohledně skutkového a právního hodnocení věci z podstatné části setrvává na své argumentaci prezentované již v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Především namítá, že v řízení nebyly všechny předložené důkazy hodnoceny soudem v souladu s ust. §132 o.s.ř., tj. každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Uvádí, že po stránce právního posouzení věci samé pak rozhodnutí soudu zcela přehlíží známkoprávní ochranu, která jí náleží podle zvláštního právního předpisu (zákona o ochranných známkách).
Dovolatelka nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že vydáváním jejího časopisu S. bylo porušeno právo žalobkyně k ochranné známce „E.“, a že názvy obou časopisů jsou zaměnitelné ve smyslu ust. §47 ObchZ.
Dovolatelka zdůrazňuje, že základní otázkou řízení je posouzení míry vzájemné podobnosti obou uvedených názvů časopisů S. a E. a že jejím řešením nutno dospět ke zjištění, zda intenzita podobnosti dosahuje hranice vedoucí k případné zaměnitelnosti obou označení či nikoliv. Uvádí, že soud měl primárně vycházet ze zvláštní právní úpravy dané zákonem č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, podle níž Úřad průmyslového vlastnictví nezapíše do rejstříku označení shodné s ochrannou známkou, která je přihlášena nebo zapsána pro jiného majitele pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby s dřívějším právem přednosti, popřípadě obsahuje prvky přihlášeného označení či zapsané ochranné známky, které by mohly vést k záměně. Z provedeného dokazování bylo v řízení prokázáno, že slovní ochranná známka „S.“ byla zapsána do rejstříku 12.4.2000, následně zapsána také mezinárodně 19.7.2000. Jak uvádí dovolatelka, označení ochranné známky S. bez diakritického znaménka nad písmenem A bylo užito zcela záměrně s ohledem na užívání této známky v zahraničí. Domnívá se proto, že jí svědčí známkoprávní ochrana k označení S. stejné právní síly jako svědčí žalobkyni k označení E.. Zdůrazňuje, že v tomto případě svědčí dvěma subjektům zcela odlišné, samostatné ochranné známky, jimž zákon přiznává stejnou právní ochranu. Protože, jak argumentuje dovolatelka, zákon neupravuje pojem „zaměnitelnost“ ani „zaměnitelná známka“, standardně se v praxi používají hlediska vizuální, fonetické a významové, přičemž se bere v úvahu celková kompozice označení, dominantnost prvků, počet shodných hlásek, slabik, délka slovního prvku a jeho výslovnost. Podstatné je však vždy hledisko běžného spotřebitele, tedy posouzení, zda označení jsou natolik odlišná, že nemohou u běžného spotřebitele při běžné míře pozornosti vyvolat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl. Dovolatelka má za to, že soud pochybil, když odmítl předložený seznam (Seznam části analogických registrovaných ochranných známek ÚPV) jako důkaz hodnotit, neboť podle jejího názoru se jedná o konkrétní důkaz vypovídající o pravidlech praktického posuzování vzájemné nezaměnitelnosti označení podléhajících známkoprávní ochraně. Dále dovolatelka uvádí, že za hodnocení a důkaz zcela zásadního významu o vzájemné nezaměnitelnosti obou označení – S. a E. - považuje také vyjádření Ústavu pro jazyk český AV ČR (porovnání slov po lingvistické stránce). Dovolatelka má za to, že vydáváním časopisu s názvem S. (od listopadu r. 2000) nedošlo k porušení právem chráněného statku podle zákona o ochranných známkách.
Dovolatelka se dále ve svém dovolání vyjádřila k závěrům soudů obou stupňů o jednání nekalé soutěže. Podle jejího názoru vydáváním časopisu s názvem S. rozhodně nebyla naplněna podstata nekalé soutěže podle ust. §44 ObchZ, a to s ohledem na absenci kumulativního naplnění základních podmínek generální klauzule nekalé soutěže (nenaplnění podmínky rozporu s dobrými mravy soutěže), a tudíž nemohla být naplněna ani jakákoliv specifická skutková podstata nekalé soutěže, jako např. klamavá reklama, klamavé označení zboží a služeb, napodobení cizích výrobků a parazitování na pověsti. Dovolatelka zdůrazňuje, že je třeba vždy zvažovat otázku porušení dobrých mravů soutěže s ohledem na oblast, ve které k soutěži dochází. V daném případě se jedná o soutěžitele v oboru vydávání periodických tiskovin, v němž je, podle názoru dovolatelky, běžnou obchodní zvyklostí, že jednotlivé tituly jsou soutěžiteli vydávány v nejrůznějších mutacích názvů. Dovolatelka uvádí, že tyto skutečnosti v řízení prokázala konkrétním důkazem ve formě úplného katalogu periodického tisku vydávaného v ČR, avšak tento důkaz - podle jejího názoru zásadní z hlediska hodnocení dobrých mravů soutěže - soud vůbec nehodnotil ani nevyložil, z jakých důvodů tak činí (v rozporu s ust. §132 o.s.ř. ve spojení s ust. §157 odst. 2 o.s.ř.). Dovolatelka při aplikaci základních podmínek generální klauzule nekalé soutěže na daný případ dvou publikací – S. a E. - po stránce hodnocení míry podobnosti názvů, cenových podmínek, rozměrů a grafiky použitého tisku poukazovala na předložené příklady množství analogických produktů distribuovaných na českém trhu zcela různými vydavateli za vzájemně zcela srovnatelných podmínek. Podle mínění dovolatelky bylo z její strany učiněno vše pro to, aby průměrný spotřebitel při své průměrné pozornosti okamžitě rozpoznal, že u srovnávaných časopisů S. a E. se jedná o zcela jiný periodický titul, a aby nemusel vyvíjet zvýšenou pozornost k bezpečnému rozeznání rozdílu v obou titulech.
Dovolatelka navrhuje,aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 Cmo 272/2004 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně nepodala vyjádření k dovolání.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka směřovala své námitky do rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé (část bodu I. výroku) a v rozsahu obou výroků o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§2378 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §214a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ust. §242 odst. 3, věty první, o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má pro právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Tvrzený rozpor s hmotným právem by nebyl naplněn při zjištění, že by žalovaná ve svém časopisu S. pouze napodobila prvky, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny (např. formát časopisu A4 a druh papíru je shodný či podobný jako u časopisu E.), neboť o vyvolání nebezpečí záměny podle ust. §47 písm. c) ObchZ jde vždy, pokud (1) napodobitel neučinil veškerá opatření, která lze od něho požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil (např. tím, že nezvolil dostatečně rozlišitelnou velikost písma nebo barvu písma pro název časopisu, neprovedl dostatečně rozlišitelnou úpravu celé titulní strany časopisu, a to včetně umístění názvu časopisu nahoře, o což v případě časopisu S. právě šlo, takže průměrný spotřebitel při běžné míře své pozornosti nemohl rozlišit dva podobné časopisy s podobnými, resp. zaměnitelnými názvy; v daném případě byl Ústavem pro jazyk český AV ČR z hlediska jazykového konstatován pouze tento rozdíl: „Slovo s. se od slova e. liší počáteční hláskou /s/“), a pokud (2) současně svým jednáním naplnil kumulativně tři základní podmínky nekalé soutěže podle ust. §44 odst. 1 ObchZ, tj. tzv. generální klauzuli, jako nutný předpoklad každého nekalého soutěžního jednání. Dovolatelkou namítanou absenci podmínky „rozporu s dobrými mravy soutěže“ lze vyvrátit několika podobnými případy jednání nekalé soutěže - viz např. výtah ze závěru rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 1511/1994: „Je přirozené, že soutěžitel má snahu vytlačit jiný soutěžící subjekt z jeho pozice na trhu. Pokud však k tomu zvolené prostředky spočívají v získání náskoku kvalitnější produkcí, servisem a lepšími službami, event. v nižších cenách či nápadité reklamě, jde o soutěžní jednání, jež sice koneckonců může vést k újmě i zániku jiných soutěžitelů, není však v rozporu s dobrými mravy soutěže. Takové jednání se vzhledem k účelu podnikání očekává. ... Je však jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže jednání, kdy žalovaný, aby se vyhnul časově náročné přípravě tisku zcela nového časopisu, převzal pro svůj časopis podobu časopisu A i v těch detailech, kde to objektivně nebylo nutné...“; nebo např. právní věta rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 1427/1994: „Pokud je soutěžitelem zvolen takový název tiskoviny, jenž v sobě zahrnuje název tiskoviny shodného charakteru již dříve užitý jiným soutěžitelem, ač zde bylo nepřeberné množství možností jiného názvu, a je dán potencionálně shodný okruh odběratelů, došlo tím k vyvolání možnosti záměny obou periodik. Je v přirozenosti zákazníků, že z delšího znění názvu jim utkví v paměti jen určitá výrazná a rozlišující část. Pro naplnění skutkové podstaty nekalé soutěže podle §47 ObchZ - vyvolání nebezpečí záměny - není zapotřebí průkaz o tom, že k záměně soutěžitelů, resp. jejich produkce, skutečně dochází, postačuje nebezpečí takové záměny.“)
Tvrzený rozpor s hmotným právem by nebyl naplněn taktéž ani při zjištění, že zákon o ochranných známkách, podle něhož svědčí žalované i žalobkyni právní ochrana k zaregistrované ochranné známce (žalované k slovní ochrannou známce „S.“ a žalobkyni ke kombinované ochranné známce „E.“ - dle provedených důkazů), nevysvětluje pojmy „zaměnitelnost“ nebo „zaměnitelná známka“, ani nestanoví kritéria posuzování a hodnocení zaměnitelnosti označení, neboť v konkrétním případě lze považovat ochrannou známku za zaměnitelnou (zaměnitelnost se posuzuje z hlediska podobnosti fonetické, vizuální nebo sémantické), jestliže je natolik podobná ochranné známce s dřívějším právem přednosti, užívané pro označování stejných či podobných výrobků nebo služeb, že spotřebitel může být uváděn v omyl, pokud jde o původ těchto výrobků nebo služeb (tj.výrobky či služby mají stejné nebo blízké podstatné znaky a v důsledku toho můžou vyvolat uprůměrného spotřebitele představu o tom, že pocházejí od jednoho a téhož výrobce či poskytovatele). Žalovaná, přestože má zaregistrovánu slovní ochrannou známku, v daném případě užila pro svůj časopis název S. v takovém provedení (velikost písma, barva písma, stínování písma, tmavý podklad názvu), že průměrný spotřebitel mohl nabýt klamné představy, že jde o časopis E. anebo o určitou souvislost s dříve vydávaným časopisem E., jehož vydavatelka má zaregistrovánu kombinovanou ochrannou známku (slovo E., provedené stínovaným písmem s patkami, v bílé barvě na černém nepravidelném podkladu).
Na výsledku dovolacího řízení nemohou nic změnit ani výhrady dovolatelky k některým skutkovým zjištěním a k hodnocení provedených důkazů. V případě přípustnosti dovolání zvažované dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jak je tomu v souzené věci) je totiž dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. skutkový základ sporu se v dovolací řízení nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž napadnutelná žádným z dovolacích důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) vytýkána pouze dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 3 o.s.ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není, jak již bylo shora vysvětleno, relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se dovolací soud nemohl zabývat dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, jíž se měl dle jejího názoru odvolací soud dopustit tím, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že v řízení nebyly všechny předložené důkazy hodnoceny soudem, tj. každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. K tzv. jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může totiž dovolací soud přihlížet jen v případě, je-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238 a o.s.ř.) /srov. §241a odst. 3 o.s.ř./, což případ podaného dovolání není.
Tento závěr sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (ust. §243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) usnesením odmítl (ust. §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1.550,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. listopadu 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu