ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1194.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1194/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobce K. B., proti žalovanému P. Š., o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 161/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2004, čj. 29 Co 268/2004-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na nákladech dovolacího řízení Kč 9.014,- do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. ledna 2004, čj. 14 C 161/97-209 zamítl žalobu, jíž se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení Kč 500.000,- s 21% úrokem účtovaným od 9.3.1997 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III.). Vyšel ze zjištění, že účastníci smlouvou ze dne 1.5.1992 založili sdružení fyzických osob ke společnému podnikání, kterou si dohodli, že veškerý majetek získaný při výkonu společné podnikatelské činnosti se stává jejich spoluvlastnictvím, přičemž podíly na takto získaném majetku jsou stejné. Dne 7.1.1997 došlo k zániku sdružení a žalobce proto požaduje vyplacení vypořádacího podílu na majetku získaného činností sdružení podle §839 obč. zák. Dospěl k závěru, že žalobcův nárok není oprávněný, neboť tento se nedomáhal zrušení podílového spoluvlastnictví k majetku nabytému z činnosti sdružení a jeho vypořádání, tedy nepostupoval podle §841 obč. zák. Nárok žalobce posoudil rovněž podle §451 odst. 2 obč. zák. a s ohledem na procesní obranu žalovaného dovodil, že nárok žalovaného převyšuje nárok žalobce, a proto neshledal žalobu důvodnou ani z titulu bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2004, čj. 29 Co 268/2004-228 tak, že rozsudek soudu prvého stupně v plném rozsahu potvrdil. Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění nalézacího soudu a zcela se ztotožnil s jeho právním závěrem, že ve věci je třeba aplikovat §841 obč. zák., neboť §839 obč. zák. lze uplatnit pouze na ty případy, kdy sdružení po vystoupení nebo vyloučení účastníka i nadále trvá, což v dané věci splněno není, protože dvoučlenné sdružení zaniklo z důvodu, že s jedním účastníkem nemůže nadále trvat. Neshledal důvodnou námitku žalobce, že v souvislosti se zánikem sdružení nebyly žádné věci, kterým by svědčilo spoluvlastnictví účastníků sdružení založeného podle §829 obč. zák., když tyto soubory věcí (peníze nebo jiné věci - §833 a §834 obč. zák.) mohou být vypořádány různým způsobem. Dovodil, že podle §841 obč. zák. mají účastníci zaniklého sdružení na vypořádání nárok, nikoli však povinnost. Pokud tedy žalobce požaduje vyplacení vypořádacího podílu, aniž bylo podílové spoluvlastnictví k majetku získaného činností sdružení zrušeno, nárok na vyplacení podílu dle §839 obč. zák. nevznikl. Odmítl i námitku žalobce, týkající se poučovací povinnosti soudu prvého stupně podle §118a o. s. ř. s tím, že poučení bylo poskytnuto dostačujícím způsobem a nejde o vadu řízení, protože se v dané věci nejedná o jiné právní hodnocení věci soudem, ale o nesprávně uplatněný nárok ze strany žalobce. Uzavřel, že nárok na zaplacení žalované částky žalobci nevznikl ani z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. přičemž odkázal na vypracovaný znalecký posudek, který měl za objektivní, a na správnost odůvodnění tohoto nároku soudem nalézacím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítl nesprávné právní posouzení věci v otázce, zda společník zaniklého dvoučlenného sdružení se může vůči druhému ze společníků, který zpeněžil společné věci nebo inkasoval společné finanční prostředky, domáhat svých nároků žalobou na plnění v penězích, pokud tyto společné věci za trvání sdružení nabyté již neexistují. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o splnění poučovací povinnosti soudem prvého stupně. Je přesvědčen že jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, protože tímto postupem soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Navrhl, aby rozsudky soudu odvolacího i soudu prvého stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání toto označil za nepřípustné a nedůvodné. Uvedl, že poučovací povinnost byla soudem prvého stupně splněna, že žalobce uplatňuje nepřípustné dovolací námitky, přičemž odkázal na zveřejněnou judikaturu a navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena, nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, tj.v jednotlivém konkrétním případě, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky spočívající zejména v posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod uplatněný podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který by měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá; jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že nebylo správně posouzeno oprávnění společníka zaniklého dvoučlenného sdružení domáhat se vůči druhému společníku plnění v penězích, které tento inkasoval, popř. získal zpeněžením již neexistujících věcí v podílovém spoluvlastnictví bývalých společníků sdružení. Přípustnost dovolání řešení této otázky založit nemůže, protože jde o jiné vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tudíž podle §237 odst. 1 o. s. ř. se o způsobilý dovolací důvod nejedná.
Obdobně je tomu s výtkou dovolatele, že žalobce nebyl soudem prvého stupně dostatečně poučen dle §118a o. s. ř., čímž byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť tato skutečnost by mohla představovat rovněž jinou vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy ani v této otázce se o způsobilý dovolací důvod nejedná.
Pokud dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, pak je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud již v dřívějších rozhodnutích zaujal právní závěr, ve smyslu kterého při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení, založeného dle §829 obč. zák., dochází ze zákona k zániku sdružení a na majetkové vypořádání je proto třeba aplikovat §841 obč. zák. Protože zánikem sdružení automaticky nezaniká podílové spoluvlastnictví účastníků zaniklého sdružení k věcem (§833, §834 obč. zák.) nelze aplikovat §839 obč. zák. Účastníci se mohou dohodnout při zániku sdružení na vypořádání spoluvlastnictví, popř., pokud dohoda není možná, může se u soudu kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání podle §142 obč. zák. Pakliže spoluvlastnictví zrušeno nebylo, nelze žalobě na zaplacení žalované částky vyhovět.
Dovolací soud s odkazem na dosavadní judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2001, čj. 29 Odo 93/2001-87) dospěl nejen k závěru, že předmětná dovolací otázka byla již opakovaně dovolacím soudem shodně řešena, ale i k závěru, že právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není v rozporu s hmotným právem.
Tyto závěry s sebou nesou konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalovanému vůči němu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle §137 odst. 3 o. s. ř. byla na dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního předpisu, přiznána odpovídající částka 1.439,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 9. ledna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu