ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1214.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1214/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně B. p. s.r.o., proti žalovanému Ing. J. Ž., o zaplacení částky 368 160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 191/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2004, č.j. 8 Cmo 125/2004-21, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalovaném (majícím bydliště mimo území České republiky) zaplacení žalované částky za zboží dodané podle smlouvy o distribuci ze dne 3. prosince 1999, v níž si podle tvrzení žalobkyně účastníci zvolili právo České republiky a místní příslušnost soudu v Praze, dále za zboží dodané podle distribuční smlouvy ze dne 21. února 2001, jakož i za další dodané zboží bez uvedení právního důvodu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. listopadu 2003, č.j. 33 Cm 191/2003-8, zastavil řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci českých soudů k rozhodnutí sporu a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně, vycházeje ze zjištění, že žalovaný nebyl k datu zahájení řízení podnikatelem, dovodil, že věcná příslušnost krajského soudu nemůže být dána. Dohoda účastníků ve smlouvě o distribuci ze dne 3. prosince 1999 je z tohoto důvodu neurčitá, neboť není zřejmé, který z dvanácti okresních soudů se sídlem v Praze by měl být místně příslušný k rozhodnutí sporu, přičemž s ohledem na nedostatek věcné příslušnosti krajského soudu nemůže jít o Městský soud v Praze. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pravomoc českých soudů k rozhodnutí sporu není dána, jelikož není dána jejich příslušnost a příslušnost konkrétního věcně příslušného soudu nebyla mezi účastníky dohodnuta s ohledem na skutečnost, že nejde o obchodní spor mezi podnikateli.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. června 2004, č.j. 8 Cmo 125/2004-21, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. listopadu 2003 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud sice shledal důvodnou námitku odvolatelky (žalobkyně), že žalobou byl uplatněn nárok z obchodního vztahu, nesprávné posouzení této otázky soudem prvního stupně však má bez jakéhokoliv vlivu na výsledek řízení. Jak dále uvedl v odůvodnění rozhodnutí, v předmětném sporu jde ve smyslu §1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též jen „ZMPSP“), o věc s mezinárodním prvkem, jelikož jedním z jeho účastníků je osoba s bydlištěm v zahraničí (žalovaný). Za stavu, kdy žádná z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, nestanoví něco jiného (§2 ZMPSP), vyšel při řešení pravomoci českých soudů v souzené věci z ustanovení §37 odst. 1 a 2 ZMPSP, jejichž podmínky (tj. podmínky obou odstavců cit. ustanovení) soud prvního stupně i odvolatelka podle vyjádření odvolacího soudu nesprávně směšují.
Pravomoc českých soudů ve smyslu §37 odst. 1 ZMPSP není podle odvolacího soudu dána již z toho důvodu, že příslušností soudů podle tohoto ustanovení se rozumí místní příslušnost, jejíž úprava se v občanském soudním řádu, až na výjimky (které však nejsou v tomto případě naplněny), řídí bydlištěm, popřípadě sídlem toho účastníka, proti němuž směřuje žaloba, přičemž v souzené věci je tímto účastníkem osoba s bydlištěm v zahraničí. Nebyla-li shledána pravomoc českých soudů podle §37 odst. 1 ZMPSP, nemůže mít podle odvolacího soudu na tento závěr jakýkoliv vliv ani případná dohoda o místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně (§89a o. s. ř.).
Odvolací soud dále zkoumal, zda tvrzenou dohodou účastníků ve smlouvě o distribuci ze dne 3. prosince 1999 nebyla pravomoc českých soudů založena ustanovením §37 odst. 2 ZMPSP. Odvolací soud vyšel z textace této smlouvy v článku VI. bodu 5, která zní takto: „Případné spory se řeší podle zákonů ČR, místem jejich řešení je Praha.“ Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že citovaná dohoda obsahuje volbu práva; toto zjištění má však bez jakéhokoliv vlivu na zodpovězení rozhodující otázky, zda lze uvedenou dohodu účastníků vyložit tak, že obsahuje úmluvu o pravomoci českých soudů. Takový závěr podle posouzení odvolacího soudu dovodit nelze. Formulaci „místem jejich řešení“ (tj. sporů) „je Praha“ nelze podle odvolacího soudu chápat výlučně tak, že spory mají být řešeny některým soudem v Praze. Z použité textace lze podle jeho názoru totiž uvažovat i o tom, že se sami účastníci mohli k řešení sporů společně sejít v Praze, že mohlo jít o řešení sporů v Praze v rozhodčím řízení, či před příslušným rozhodčím soudem v Praze. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru o neplatnosti dohody z důvodu její nejasnosti a nesrozumitelnosti. Odvolací soud se proto s výsledkem řízení před soudem prvního stupně ztotožnil a jeho rozhodnutí o zastavení řízení potvrdil (byť s upraveným odůvodněním).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatelka zastává názor, že dohoda účastníků o pravomoci českých soudů je v článku VI. bodu 5 smlouvy o distribuci ze dne 3. prosince 1999 sjednána dostatečně určitě natolik, že je dohodou platnou. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu tohoto smluvního ujednání postupoval v rozporu s §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť se omezil pouze na jazykový výklad, aniž vzal v potaz účel ujednání a vůli účastníků sjednat jako rozhodné právo České republiky, derogovat účinky příslušných ustanovení občanského soudního řádu o místní příslušnosti obecného soudu, jakož i vůli účastníků založit místní příslušnost odlišně. Dovolatelka tak podle svého vyjádření trvá na tom, že pravomoc českých soudů rozhodnout předmětný spor je dána ustanovením §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. v návaznosti na ustanovení §89a o. s. ř., jelikož vůle účastníků projevená v předmětném článku smlouvy vyjadřuje jejich dohodu o pravomoci českých soudů.
Pravomoc českých soudů projednat předmětnou věc dovolatelka dále opírá i o nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o soudní pravomoci a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 22. prosince 2000, konkrétně o jeho článek 5 odst. 1.
Podle mínění dovolatelky odvolací soud porušil i ustanovení §219 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo opřeno o jiný důvod, přes jeho věcnou nesprávnost potvrdil. Tím mělo dle jejího názoru dojít k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, jakož i práva účastníka na spravedlivý proces.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním (s výjimkou tvrzeného porušení ustanovení §219 o. s. ř.) namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v souzené věci přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky v článku VI. bodu 5 smlouvy o distribuci ze dne 3. prosince 1999 k dohodě o založení pravomoci českých soudů nedošlo.
Podle ustanovení §37 odst. 2, věty první, ZMPSP může být pravomoc českých soudů v majetkových sporech založena také písemnou úmluvou stran.
Odvolací soud ze znění předmětného ujednání dovodil, že účastníky použitá textace „místem řešení sporů je Praha“ dohodu účastníků o pravomoci českých soudů neobsahuje. S tímto posouzením se dovolací soud ztotožňuje.
Dovolací soud souhlasí s výchozí úvahou odvolacího soudu o tom, že existují různé možnosti řešení sporů a to před různými orgány (například řešení sporů při vzájemném mimosoudním jednání účastníků, v rozhodčím řízení či před příslušným rozhodčím soudem se sídlem v Praze). Sjednali-li si účastníci v článku VI. bodu 5. smlouvy o distribuci ze dne 3. prosince 1999, že „místem řešení sporů je Praha“, nelze z takové dohody ani za použití výkladových pravidel projevu vůle dle §35 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §266 obch. zák. dovodit, že by účastníci touto dohodou zamýšleli právě a pouze založení pravomoci českých soudů ve smyslu §37 odst. 2 ZMPSP. Dovolatelkou prezentovaný výklad, že účastníci projevili tímto úkonem vůli založit pravomoc českých soudů, by projev vůle doplňoval, nikoli jej vykládal.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, uplatní se v případě právního úkonu vyjádřeného slovy (jak tomu bylo v posuzované věci) základní výkladové pravidlo projevu vůle obsažené v §35 odst. 2 obč. zák., které je pro obchodní závazkové vztahy dále doplněno v ustanovení §266 obch. zák. Výslovný projev vůle učiněný písemně se tak vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký význam mu účastník při projevu vůle přikládal. Skutečná vůle toho, kdo právní úkon činil, však může být při jeho výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem vyjádřeným písemně. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze proto jen takto vykládat; nelze však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat. Jelikož smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený, výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno, přičemž pomocí výkladu projevu vůle není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2001, pod číslem 44).
Dovolací soud proto uzavírá, že ve výkladu smluvního ujednání obsaženého v článku VI. bodu 5. smlouvy o distribuci ze dne 3. prosince 1999 a v navazujícím závěru o nedostatku pravomoci českých soudů žádné právní pochybení odvolacího soudu neshledal. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o které dovolatelka pravomoc českých soudů rovněž opírala a jehož aplikace se dovolávala, nelze v souzené věci použít již z toho důvodu, že toto nařízení se stalo pro Českou republiku závazným až k 1. květnu 2004 jejím vstupem do Evropské unie, zatímco žaloba byla podána před tímto datem.
Dovolací soud nepřisvědčil ani tvrzení dovolatelky o vadě řízení, jíž se měl dle jejího názoru dopustit odvolací soud při aplikaci §219 o. s. ř. Jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud se ztotožnil s výrokem soudu prvního stupně o zastavení řízení, byť tento shodný závěr založil na poněkud jiném právním odůvodnění. Ustanovení §219 o. s. ř. i ve znění před novelou provedenou k 1. dubnu 2005 zákonem č. 59/2005 Sb., které je v dané věci rozhodné a podle něhož odvolací soud potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo-li věcně správné (po uvedené novele – je-li ve výroku věcně správné), je třeba totiž vykládat tak, že správností rozhodnutí je třeba rozumět věcnou správnost jeho výroku. Pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně je podstatné to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu; tam, kde nastala tato shoda výroků, jde o věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolací soud ke shodě výroků vedly odlišné důvody (popřípadě jiné právní posouzení věci) než soud prvního stupně. Potvrdil-li proto v posuzované věci odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně pro věcnou správnost výroku, byť svůj shodný závěr založil na poněkud jiném právním odůvodnění než soud prvního stupně, tímto postupem k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, ani k odnětí práva účastníka na spravedlivý proces nedošlo.
Za situace, kdy dovolací soud žádné právní pochybení v závěru odvolacího soudu o nedostatku pravomoci českých soudů neshledal a kdy ani nezjistil dovolatelkou tvrzenou vadu řízení, lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ani dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebyl v souzené věci naplněn.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu