ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1235.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1235/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně E. společnost s ručením omezeným, proti žalované Z. s.r.o., o zaplacení 270 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 35/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2004, č.j. 4 Cmo 102/2003-138, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2004, č.j. 4 Cmo 102/2003-138, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované na základě uzavřené smlouvy o dílo ve znění jejího dodatku doplacení části ceny díla spočívajícího v montáži elektrické instalace. Žalobní nárok odůvodnila dále tvrzením, že žalovaná jako objednatel, ač dílo od žalobkyně coby zhotovitele převzala, odmítá doplatit část ceny díla s poukazem, že nesouhlasí s cenou díla.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. května 2002, č.j. 40 Cm 35/98-112 (stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 24. listopadu 1999, č.j. 40 Cm 35/98-69, který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. února 2002, č.j. 4 Cmo 36/2000-86, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. S otázkou rozdělení plnění na část zdaněnou 5% daní z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) a na část zdaněnou 22% DPH, kterou bylo třeba podle názoru odvolacího soudu pro posouzení oprávněnosti žalobního nároku vyřešit, se soud prvního stupně vypořádal zjištěním, že taková dohoda účastníků o rozdělení plnění z předmětné smlouvy o dílo nevyplývá. Vycházeje z úvahy, že plnění ze smluv o dílo podléhá vždy DPH ve výši 5%, dovodil, že bylo na žalobkyni, aby zajistila, že žádný z dodaných předmětů nebude podléhat DPH vyšší než 5%. Nebylo-li to možné, bylo rovněž na ní, aby ve smlouvě vyjmenovala, na co se bude vyšší daň vztahovat. V případě listiny „dohoda o změně splatnosti dluhu“, kterou předložila k důkazu žalobkyně a která je opatřena pouze podpisem žalované, jde podle soudu o návrh žalované na dohodu, který však nelze považovat za uznání závazku. Vycházeje z porovnání účastníky dohodnuté ceny díla a částky, která byla podle shodných vyjádření účastníků žalovanou žalobkyni zaplacena, soud prvního stupně dovodil, že celá cena díla byla uhrazena, a proto žalobkyni nárok na doplatek ceny díla nevznikl. Proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2004, č.j. 4 Cmo 102/2003-138, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 270 000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při rozhodování o odvolání žalobkyně vycházel především z „dohody o změně splatnosti dluhu“. Tuto listinu sice ve shodě se soudem prvního stupně nepovažuje za uznání závazku ve smyslu §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neztotožňuje se však s úplným odmítnutím významu této listiny pro dokazování v posuzované věci. Vyšel z úvahy, že navrhuje-li někdo změnu splatnosti dluhu, lze z takového jeho úkonu dovodit, že existenci tohoto dluhu nepopírá, a to obzvlášť v situaci, kdy výše dluhu, o němž se listina zmiňuje, odpovídá žalované částce. Pokud jde o předložené výpisy z evidence skladu žalobkyně, souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že jde o vnitřní evidenci žalobkyně, které sama o sobě nemůže mít vliv na rozhodnutí soudu, nicméně v kontextu s výše uvedenou dohodou ji lze podle názoru odvolacího soudu jako důkaz přijmout. Podle odvolacího soudu tyto výpisy představují nakoupené zboží pro fakturaci, z nichž vyplývá, že předmětné výrobky byly ze skladu žalobkyně skutečně vydány. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobkyni právo na požadovaný doplatek ceny díla vznikl. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k výsledku dokazování, že cena díla byla účastníky dohodnuta ve smlouvě o dílo ve znění dvou dodatků jako cena maximální, kterou žalobkyni již dávno uhradila, resp. na cenu díla zaplatila více než byla podle smlouvy povinna. Odvolací soud tak podle jejího tvrzení rozhodl o její povinnosti uhradit žalobkyni neexistující dluh; žalobkyni tak vzniká právo na bezdůvodné obohacení, jelikož částka, jejíž zaplacení jí odvolací soud uložil, nemá oporu ve smluvních závazcích mezi účastníky ani v provedeném dokazování. Otázku DPH odváděnou státu žalobkyní má v souzené věci za irelevantní. Poukazujíc na ustálenou judikaturu, podle níž může být DPH definována ve smlouvě tak, že je buď výslovně konstatována nad rámec ceny díla anebo je v ceně díla obsažena, argumentuje tím, že jednak DPH byla ve výši 5% dohodnuta ve smlouvě o dílo a jednak této výši podléhala cena dohodnutého díla ze zákona, jelikož diferenciaci DPH podle procentní výše – 5% nebo 22% - platné právní předpisy v rozhodné době u smluv o dílo vylučovaly. Podle názoru dovolatelky tak odvolací soud zaměňuje princip smluv o dílo se smlouvami kupními.
Dovolatelka rovněž brojí proti hodnocení listiny „dohoda o změně splatnosti dluhu“ včetně závěru, který odvolací soud z jejího posouzení dovodil. Nejprve poukazuje na formální nedostatky tohoto dokumentu. Předně nejde podle jejího názoru o dohodu, jelikož je podepsána pouze jedním účastníkem. Dále poukazuje na absenci datování listiny, z čehož nemá za vyloučené, že jí mohla být odeslána před splněním jejich smluvních povinností. Odvolacímu soudu vytýká, že ač správně (ve shodě soudem prvního stupně) tuto listinu nekvalifikoval jako uznání závazku ve smyslu §323 obch. zák., fakticky ji takto hodnotí, a to bez ohledu na to, že žalovaná se zavazuje k úhradě neexistujícího dluhu, jehož existencí se vůbec nezabýval. I v případě posouzení uvedené listiny jako dohody mezi účastníky by šlo podle dovolatelky o žalobu předčasnou, jelikož dosud nebyla splněna podmínka stanovená v bodu II. listiny.
Obstát nemůže podle dovolatelky ani úvaha odvolacího soudu o významu výpisů z evidence skladu žalobkyně. Pakliže jde pouze o vnitřní evidenci žalobkyně, oponuje postupu odvolacího soudu, pokud této evidenci přisoudil význam pro dokazování ve spojení s dohodou o změně splatnosti dluhu. Jelikož žalobkyně měla více smluvních partnerů a jednotlivé komponenty evidované ve skladu tak mohly sloužit pro potřebu realizace jiných smluvních závazků, dovolatelka rozporuje autenticitu tohoto zboží pro realizaci předmětné smlouvy o dílo. Ani však případné prokázání této skutečnosti by podle dovolatelky nic neměnilo na faktu, že splnění daňových povinností žalobkyně vůči státu nemá nic společného se smlouvou o dílo uzavřenou mezi účastníky, která maximální cenu díla včetně DPH stanovuje způsobem nevzbuzujícím jakékoliv pochybnosti.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Dovolací soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud, ač „dohodu o změně splatnosti dluhu“ ve shodě se soudem prvního stupně nekvalifikoval jako uznání závazku, přisoudil této listině ve spojení se skladovou evidencí žalobkyně takovou důkazní hodnotu, jež svědčí o oprávněnosti žalobního nároku na doplatek části ceny díla. S tímto posouzením odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje, jelikož tyto dokumenty, nejde-li o uznání dluhu, nemohou být samy o sobě důkazem o vzniku práva na zaplacení ceny díla.
Domáhá-li se žalobkyně doplacení části ceny díla, musí se odvolací soud vypořádat nejprve s otázkou vzniku práva na zaplacení ceny díla a potom následně posoudit, zda splatnost nárokovaného doplatku ceny díla nastala.
Jakou cenu díla je objednatel povinen zhotoviteli zaplatit, upravuje ustanovení §546 odst. 1 obch. zák., podle něhož objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Dále podle ustanovení §548 odst. 1 obch. zák., objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo z obchodního zákoníku nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Ačkoli se žalobkyně domáhá v řízení po žalované doplacení části ceny díla, odvolací soud uvedená ustanovení obchodního zákoníku zcela pominul, v důsledku čehož je právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Kromě toho je třeba odvolacímu soudu vytknout, že přisuzuje dohodě o změně splatnosti dluhu (doby splnění) právní účinky, které takový úkon nemá. Podle odůvodnění rozhodnutí založil odvolací soud posouzení dohody o změně splatnosti dluhu na úvaze, že navrhuje-li někdo změnu splatnosti nějakého dluhu, pak existenci takového dluhu nepopírá. Odvolací soud, byť uvedenou dohodu o změně splatnosti dluhu nekvalifikuje jako uznání závazku, jí však přisuzuje právní účinky, tj. domněnku o trvání dluhu, které lze spojovat toliko s uznáním závazku, a nikoli s dohodou o změně splatnosti dluhu, z níž samotné existenci nároku dovozovat nelze. Jinak řečeno, dohoda o změně splatnosti dluhu sama o sobě není důkazem o tom, že právo na plnění vzniklo a trvá.
Na základě výše uvedeného nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu