ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1249.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1249/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce A. s. o., proti žalované České republice, zastoupené 1. Ministerstvem práce a sociálních věcí, a 2. Ministerstvem zdravotnictví, o odstranění diskriminace v placení pojistného státem ve zdravotním pojištění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 27 C 20/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 35 Co 192/2004-23, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby žalované byla uložena povinnost navrhnout do konce roku 2005 taková legislativní opatření vládě ČR, která by odstranila dosavadní diskriminační rozdíly v případech, kdy je plátcem pojistného stát v zákonech č. 48/1997 Sb. a č. 592/1992 Sb.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. května 2004, č.j. 35 Co 192/2004-23, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. března 2004, č.j. 27 C 20/2004-9, ve výroku, jímž se řízení zastavuje, neboť se ztotožnil se soudem prvního stupně, že k projednání a rozhodnutí věci, jak byla žalobcem v žalobě vymezena, není dána pravomoc obecných soudů. Dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodují o právech a povinnostech vyplývajících z právních vztahů, avšak názor žalobce, že současná právní úprava vytváří diskriminaci v placení pojistného na zdravotní pojištění státem, nezakládá žádný právní vztah mezi účastníky, když žalobce není účastníkem žádného právního vztahu, který by byl odvozován ze skutečnosti, založené aplikací právního předpisu orgánem veřejné moci, a který by zasahoval do sféry ústavně zaručených práv žalobce. Protože nedostatek pravomoci soudu je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, uzavřel, že soud prvního stupně správně rozhodl o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku o postoupení věci Ministerstvu práce a sociálních věcí a Ministerstvu zdravotnictví změnil tak, že věc se Ministerstvu práce a sociálních věcí a Ministerstvu zdravotnictví nepostupuje. K závěru, že ministerstvo není subjekt, kterému by věc mohla být dále postoupena k projednání a rozhodnutí, dospěl s přihlédnutím k ustanovením Ústavy České republiky (dále jen ČR), podle níž je Česká republika státem založeným na dělbě moci zákonodárné, výkonné a soudní, přičemž soud nemůže ukládat vládě (případně ministerstvům), aby vyvinula v některé oblasti zákonodárnou iniciativu (čl. 41 odst. 2 Ústavy ČR).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu a domnívá se, že mezi žalobcem a žalovanou existuje právní vztah ve smyslu §7 o. s. ř., neboť žalobce zastupuje své členy, kteří jsou v právním vztahu s diskriminační legislativní úpravou žalované a poukazuje na §80 o. s. ř., jež umožňuje žalobci, aby požádal soud uložit žalované, aby se otázkou diskriminační legislativní úpravou zabývala, prozkoumala ji a případně navrhla taková opatření, která by odstranila diskriminační rozdíly v případech, kdy je plátcem pojistného v uvedených zákonech stát. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, které spočívá na nesprávném právním posouzení věci a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen opět o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1. §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají a žalobce ani netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Dovolací soud poté posoudil věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Právní posouzení věci je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací osud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pokud dovolatel poukazuje na §80 o. s. ř., který stanoví, že žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména a) o osobním stavu (o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci registrovaného partnerství (dále jen \"partnerství\"), o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého); b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva; c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, je třeba učinit závěr, že žádné z uvedených ustanovení nelze aplikovat na výše uvedený předmět žaloby.
Dovolateli nelze rovněž přisvědčit, že je v právním vztahu s Českou republikou tím, že zastupuje jako odborový svaz své členy, kteří jsou účastníky zdravotního pojištění podle zákona č. 455/2003 Sb., neboť podle čl. 27 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášených pod č. 2/19993 Sb., odborové organizace vznikají nezávisle na státu a z obsahu spisu - provedeného dokazování ani nevyplývá, že by žalobce byl legitimován k zastupování svých členů v otázce zdravotního pojištění.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že soudy obou stupňů v posuzovaném případě správně vycházely z ustanovení §7 a §104 o. s. ř.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. V odstavci 3. je zakotveno, že jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Je třeba konstatovat, že odvolací soud ve smyslu §7 o. s. ř. správně dovodil, že žalobce není účastníkem žádného právního vztahu, který by byl odvozován ze skutečnosti, založené aplikací právního předpisu orgánem veřejné moci, a který by zasahoval do sféry ústavně zaručených práv žalobce.
Ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že jedná-li se o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle čl. 41 odst. 2 Ústavy ČR publikované pod č. 1/1993 Sb. návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř je důvod pro zastavení řízení a že není možné ukládat vládě (případně ministerstvům), aby vyvinula v některé oblasti zákonodárnou iniciativu, která by měla vést k odstranění případné diskriminační legislativní úpravy, proto v tomto směru jeho měnící výrok o nepostoupení věci Ministerstvu práce a sociálních věcí a Ministerstvu zdravotnictví byl na místě.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu