ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1263.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1263/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. K., podnikatele, proti žalovanému J. T., podnikateli, o zaplacení částky 130 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6C 111/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č. j. 29Co 99/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. září 2004, č.j. 6C 111/98-42, jímž Okresní soud v Berouně žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 130 000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 20. srpna 1996 do zaplacení a náklady řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle shodného závěru soudů obou stupňů vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalovanou částku jako nedoplatek ceny díla, které žalobce pro žalovaného řádně provedl a předal je. Jako neúspěšnou, byť ne ze stejného důvodu, pak shledaly obranu žalovaného založenou na tvrzení o protipohledávce v celkové výši 162 177,60 Kč proti žalobci, kterou žalovaný v řízení před soudem prvního stupně uplatnil do výše 130 000,- Kč jako obranu proti žalobě. Zatímco soud prvního stupně dovodil promlčení pohledávky žalovaného vůči žalobci, podle posouzení odvolacího soudu žalovaný v řízení existenci jím tvrzené a započítávané pohledávky vůči žalobci neprokázal.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle dovolatele odvolací soud pochybil, pokud jím napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezrušil, jelikož ke zjištění skutkového stavu bylo třeba provést další důkazy, které v odvolacím řízení provést nelze. V tomto nesprávném postupu spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení a rozsudek soudu prvního stupně označuje za nepřezkoumatelný. Tento názor opírá dovolatel o argumentaci, že v řízení neměl důvod prokazovat existenci pohledávky proti žalobci, kterou ve výši 162 177,60 Kč uplatnil v řízení jako obranu. Žalobce totiž namítal pouze její promlčení, aniž ji jakkoli zpochybnil, a za stavu, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru o jejím promlčení, by se jednalo o dokazování zcela nadbytečné, které by ani nemohlo být soudem z důvodu procesní ekonomie připuštěno. Dospěl-li pak odvolací soud, podle jehož posouzení k promlčení pohledávky žalovaného proti žalobci nedošlo, k závěru o nutnosti přihlédnout k této pohledávce za předpokladu její kompenzabilnosti, došlo v odvolacím řízení k porušení ustanovení §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť soud prvního stupně se otázkou kompenzability pohledávky žalovaného vůči žalobci vůbec nezabýval a v tomto směru žádné dokazování neprováděl a odvolací soud tak učinit nemohl, jelikož dokazování v této věci přísluší soudu prvního stupně.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil s vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nevznesl, žádnou takovou otázku nevymezil, nýbrž svými výhradami odvolacímu soudu vytýkal porušení zásady dvojinstanočnosti řízení [nedodržení ustanovení §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], které by bylo možné podřadit pod vadu řízení a pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K takové vadě řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.) a uvedený dovolací důvod není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Založil-li dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí na tvrzení o vadě řízení, k níž dovolací soud nebyl oprávněn přihlížet, aniž v dovolání vymezil otázku zásadního právního významu, kterou by napadl dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a dovolací soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu