ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1286.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1286/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně L. z. a.s. K., proti žalované L. z. D. a.s. K., o zaplacení částky 1 529 190,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 331/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 12 Cmo 12/2004-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. O. K., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2004, č.j. 12 Cmo 12/2004-89, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2003, č.j. 12 Cm 331/98-68, v napadených výrocích I a III, kterými byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1 529 190,68 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 20% ročně od 29. 8. 1996 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení nároku žalobkyně na zaplacení plnění ze smlouvy ze dne 25. 10. 1995 je důvodná, jestliže žalobkyně uplatnila svůj nárok po uplynutí promlčecí lhůty ve smyslu §391 ve spojení s §397 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) až 30. 5. 2003. Vyšel přitom ze zjištění, že zatímco žalobou požadovala žalobkyně plnění ze smlouvy ze dne 16. 6. 1995, následně v průběhu řízení navrhla změnu žaloby tak, že důvodnost uplatněného nároku vyplývá z dohody uzavřené dne 25. 10. 1995, a že soud usnesením na jednání dne 30. 5. 2003, na němž byli přítomni oba účastníci, změnu žaloby připustil. Odvolací soud neuznal námitku žalobkyně, že zásady smlouvy ze dne 16. 6. 1995 byly potvrzeny další dohodou ze dne 25. 10. 1995, jakož i tvrzení, že touto dohodou byla smlouva ze dne 16. 6. 1995 změněna, když ze znění bodu IV. dohody ze dne 25. 10. 1995 vyplývá: “Touto dohodou se ruší veškerá ujednání, dohody a smlouvy uzavřené mezi oběma stranami do dnešního dne.“ Odvolací soud se již nezabýval posouzením platnosti smlouvy ze dne 16. 6. 1995, jako právně nevýznamné pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí. Za nedůvodnou považoval rovněž uplatněnou námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, spočívala-li vada řízení údajně v nesplnění poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle §118a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Odvolací soud konstatoval, že tato povinnost se týká jen poučení o procesních povinnostech účastníků, ale netýká se poučení o hmotném právu, na základě kterého v daném případě soud posuzoval oprávněnost nároku žalobkyně vyplývající z dohody ze dne 25. 10. 1995, jež byla uzavřena mezi účastníky podle §269 obch. zák., a z níž na základě vymezeného předmětu měla žalovaná zaplatit žalobkyni úhradu v dohodě specifikovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, rozhodl-li odvolací soud v rozporu s hmotným právem, když jeho právní závěr o promlčení požadovaného nároku spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a jestliže nesprávné právní posouzení bylo zároveň důsledkem vady, kterým je řízení postiženo ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za otázky zásadního významu dovolatelka považuje:
„1) Lze změnit žalobu mimovolně (odpovědí na otázku soudu, bez jakékoliv vůle k procesnímu úkonu – změně žaloby)?
2) Kde leží hranice mezi doplněním, upřesněním či vysvětlením žalobního tvrzení a změnou žaloby (změnou skutkového stavu žaloby)?
3) Je změna právního důvodu žaloby změnou žaloby ve smyslu ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř.?
4) Postačí k rozhodnutí o změně žaloby pouhé vyhlášení usnesení přítomným účastníkům při jednání soudu?“
Podle dovolatelky odvolací soud chybně vyložil její procesní projev při jednání soudu prvního stupně dne 30. 5. 2003, kdy její právní zástupce na dotaz soudu pouze odpověděl tak, že nárok žalobkyně opírá o smlouvu ze dne 25. 10. 1995. Namítá, že tato odpověď nemůže být chápána jako procesní úkon směřující ke změně žaloby, ale pouze jako upřesnění vylíčení žalobního skutku. Dovolatelka v procesním postupu soudu prvního stupně spatřuje vadu řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje, že žalobce není povinen uvést právní charakteristiku skutku, je pouze povinen vylíčit rozhodující skutečnosti, což žalobkyně ve své žalobě učinila tím, že popsala vznik právního vztahu se žalovanou ze smlouvy ze dne 16. 6. 1995 a jeho změnu dohodou ze dne 25. 10. 1995. Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil projev žalobkyně při jednání soudu prvního stupně dne 30. 5. 2003 za žádost o připuštění změny žaloby, považuje dovolatelka postup odvolacího soudu za příliš formální nad nezbytný a zdravý rámec právního formalizmu. Vadu řízení soudu prvního stupně dále žalobkyně spatřuje v tom, že uvedený soud nevyhotovil usnesení, kterým připustil změnu žaloby, v písemné formě, a nedoručil účastníkům. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není přípustné, protože nebylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem, když odvolací soud posoudil věc správně. Je přesvědčena, že řízení vadou postiženo není a že odvolací soud správně vyložil procesní úkon žalobkyně učiněný na jednání soudu prvního stupně dne 30. 5. 2003 jako změnu návrhu, pokud právní zástupce žalobkyně na dotaz soudu uvedl, že nárok žalobkyně opírá o smlouvu ze dne 25. 10. 1995. Žalobkyně tak uvedla prostřednictvím svého právního zástupce rozhodující skutečnost pro posouzení nároku, neboť právní vztah založený první smlouvou ze dne 16. 6. 1995 (o níž žalobkyně opírala svoji žalobu) zanikl a byl nahrazen právním vztahem novým, založeným smlouvou ze dne 25. 10. 1995. Žalobkyně tím neprovedla jen pouhou změnu právní kvalifikace, ale změnu podstatné skutečnosti pro právní posouzení věci. Námitku žalobkyně ohledně potřeby písemného vyhotovení a doručení usnesení o připuštění změny žaloby považuje žalovaná za nedůvodnou a poukazuje přitom na zásadu hospodárnosti řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Pokud dovolatelka nastolila za otázky zásadního významu otázky výše citované v jejím dovolání pod body 1 až 4, je třeba učinit závěr, že uvedené otázky nesměřují k napadení nesprávného právního posouzení věci, ale nesprávnému procesnímu postupu soudu, čímž jsou namítány pouze vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tímto dovolacím důvodem, jak výše uvedeno, však nelze odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka zásadního významu, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolání v dané věci není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za této situace nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolatelkou namítanou vadou řízení, když vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, 16 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. října 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu