ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1296.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1296/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Č. k. p., proti žalovanému D. K., o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 168/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2002, č.j. 42 Co 542/2002-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. ledna 2002 č.j. 46 C 168/2000-26 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 250.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce zavinil při řízení vozidla RENAULT 5 dopravní nehodu, při které narazil čelně do zadní části mrazícího návěsu LAMBERET. Při nehodě se vozidlo RENAULT vzňalo a požár se rozšířil z osobního vozidla na mrazící návěs. Žalobkyně ze zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla, uhradila poškozené B., a.s., dne 8. 7. 1996 za způsobenou škodu pojistné plnění v celkové výši 1,069.970,- Kč. Soud vzal za prokázané, že příčinou vzniku škody bylo požití alkoholických nápojů žalovaným. Podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, má pojišťovna právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodů škody způsobené provozem motorového vozidla proti pojištěnému, který způsobil škodu úmyslně nebo po prokázaném požití alkoholického nápoje; tj. k zaplacení částky 250.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1999 do zaplacení. Žalovaný se bránil tím, že nárok žalobkyně je promlčen. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že nárok žalobkyně vůči žalovanému opírající se o výše uvedené ustanovení je nárokem svého druhu, který nemá speciální úpravu promlčení, a proto se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Žalobkyně mohla své právo poprvé uplatnit poté, kdy poškozenému vyplatila pojistné plnění, a k tomu došlo dne 8. 7. 1996. Vzhledem k tomu, že žaloba byla u soudu podána dne 23. 6. 1999, stalo se tak ještě v rámci tříleté promlčecí doby, uplatněný nárok tedy není promlčen.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2002 č.j. 42 Co 542/2002-44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně. Skutkový stav věci byl podle odvolacího soudu zjištěn správně a úplně. Taktéž právní posouzení věci soudem prvního stupně považoval za správné. Nárok žalobkyně není podle názoru odvolacího soudu nárokem na náhradu škody, jenž by na žalobkyni přešel podle §813 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), nýbrž jde o zvláštní nárok pojišťovny vůči pojištěnému, který vyplývá přímo z právního předpisu upravujícího předmětný pojistný vztah. Posouzení běhu promlčecí doby podle §101 ObčZ soudem prvního stupně proto shledal odvolací soud bezchybným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] v otázce promlčení nároku žalobkyně. Podle názoru dovolatele není rozhodující pro možnost uplatnit nárok pojistitele podle ustanovení §826 ObčZ u soudu vyplacení pojistného plnění poškozenému, ale rozhodující jsou skutečnosti vedoucí k identifikaci poškozeného, pojištěného, výše pojistného plnění, na které má poškozený nárok a výše náhrady požadovaná po pojištěném, který škodu způsobil. V daném případě žalobkyně postupovala v duchu uvedeného výkladu a k úhradě náhrady vymáhané částky žalovaného písemně vyzvala ještě předtím, než poškozenému pojistné plnění poskytla. Z výše uvedeného je zřejmé, že den počátku běhu promlčecí lhůty nastal dříve než 23. 6. 1996, tedy tři roky před podáním žaloby v předmětné věci. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudků obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a zabýval se proto nejprve otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podstata nároku pojišťovny byla posuzována již ve stanovisku Nejvyššího soudu SSR k některým otázkám náhrady škody publikovaného pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ČSFR z roku 1977 tak, že nároky pojišťovny podle §368 odst. 1 (nyní §813) a §382 odst. 1 (nyní §827) ObčZ je nutno považovat za nároky na náhradu škody. Jiný je nárok pojišťovny podle §381 (nyní §82b ObčZ), protože nejde o nárok na náhradu škody, ani regresní nárok. Pro postih pojištěného, který způsobí škodu následkem požití alkoholu, platí zvláštní úprava, kdy pojištěný nese následky svého jednání postihem pojistitele, jakožto zvláštního, samostatného, tj. originárního nároku pojistitele vyplývajícího ze zvláštní právní úpravy a pojistné smlouvy.
V návaznosti na uvedené závěry je nutno posuzovat i otázku vymezenou dovolatelem týkající se správnosti posouzení promlčecí doby. Originární právo, o které se v posuzované věci jedná, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době stanovené v §101 ObčZ. Za této situace tedy nebyl důvod pro aplikaci §106 ObčZ jak se nesprávně domnívá dovolatel, neboť předmětný postih pojištěného není náhradou škody, nejedná se ani o právo na plnění z pojištění. Námitka dovolatele týkající se aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku o počátku běhu promlčecí doby tedy nebyla Nejvyšším soudem shledána jako opodstatněná.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v souladu s hmotným právem, otázky, které řešilo nebyly odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, předmětná otázka již byla posuzována Nejvyšším soudem ČSFR v roce 1997, a dále rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 101/2003, toto rozhodnutí odvolacího soud proto nemá zásadní právní význam a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného jako nepřípustné podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu