ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1306.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1306/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P. & R., T. - S., spol. s r. o., proti žalované Č. O. a.s., o zaplacení 50 643, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 211/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2004, č.j. 15 Co 858/2003-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 105 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. V. T., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. března 2004, č.j. 15 Co 858/2003-78, potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2003, č.j. 20 C 211/2002-53, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 50 643 Kč a výrok III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení co do částky 487 Kč zůstal nezměněn, neboť nebyl v této části odvoláním napaden. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byly uzavřeny na základě písemných objednávek žalované jednotlivé přepravní smlouvy podle §610 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a to konkludentně podle §275 odst. 4 obch. zák., neboť žalobkyně vždy na základě objednávky přepravy jednotlivé přepravy provedla. S ohledem na zjištěnou skutečnost, že jednotlivé přepravní smlouvy o mezinárodní automobilové přepravě byly uzavřeny v období od 19. 8. 1998 do 1. 6. 1999, shledal odvolací soud oprávněnou námitku žalované o promlčení úroků z prodlení za opožděné platby přepravného, když promlčecí lhůta z posledně uplatněného nároku začala běžet dnem 3. 9. 1999 a skončila 3. 9. 2000, přičemž žaloba byla podána až 11. 1. 2001, neboť podle článku 32 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) - dále jen Úmluva, vyhlášené pod č. 11/1975 Sb., se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok a promlčecí doba počíná běžet podle článku 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy. Námitku žalobkyně ohledně tříleté promlčecí doby neakceptoval, neboť nebyly splněny podmínky pro aplikaci tříleté promlčecí lhůty předpokládané v článku 32 odst. 1 Úmluvy vztahující se k případu úmyslného jednání účastníka, protože v řízení takové úmyslné jednání žalované nebylo prokázáno a před soudem prvního stupně nebylo ani tvrzeno.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího názoru odvolací soud řešil právní otázku na zaplacení úroků z prodlení v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci, zejména s ohledem na posouzení promlčecí lhůty. Zároveň se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud přihlédl v odvolacím řízení k tvrzením o opožděném splnění závazku, která nebyla před soudem prvního stupně uplatněna, jednalo se tedy o nepřípustné nové tvrzení v odvolacím řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není přípustné ani důvodné.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc, kdy podle obsahu spisu se jednalo o nárok na zaplacení úroků z prodlení za pozdní úhradu faktur vystavených žalobkyní žalované za uskutečnění mezinárodní silniční přepravy při podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.) podle přepravních smluv uzavřených podle §610 a násl. obch. zák. konkludentně ve smyslu §275 odst. 4 obch. zák., přičemž žádný z uplatněných nároků na zaplacení úroků z prodlení z jednotlivých smluv konkretizovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tabulkách pod bodem 1, ad 2) a ad 3) nedosáhl částky 50 000 Kč.
Dovolací soud musel v dané věci přihlédnout ke skutečnosti. že se jedná v posuzovaném případě o několik věcí se samostatným skutkovým základem, kdy je třeba vždy zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. s ohledem na jednotlivé přiznané částky, nikoliv s ohledem na součet přiznaných částek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, v němž bylo judikováno, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.).
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech za řízení, majícím charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu, účinné od 1. ledna 2001, přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 3 030 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 3 105 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 13. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu