ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1361.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1361/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. T., proti žalovanému J. Ž., o zaplacení částky 114 600 Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 117/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2006, č.j. 29 Co 103/206 – 251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 551 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. K., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2006, č.j. 29 Co 103/206 – 251, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 8. 2005, č.j. 4 C 117/2003-226, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 114 600 Kč s 16% úrokem z prodlení od 5. 9. 1994 do zaplacení oproti vrácení osobního auta značky Rover žalobcem žalovanému; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena dne 23. 5. 1994 kupní smlouva v souladu s §588 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), a protože po koupi automobilu vyšla najevo vada jeho motoru, na níž prodávající (žalovaný) kupujícího neupozornil a jež činila tento automobil neupotřebitelným, kupující (předchůdce žalobce) oprávněně ve smyslu §597 obč. zák. od kupní smlouvy dne 5. 9. 1994 odstoupil. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se řídil právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v dané věci rozsudkem ze dne 21. 5. 2003, č.j. 33 Odo 154/2003-192, podle něhož, i když se jednalo v daném případě o vadu odstranitelnou, ale náklady na opravu byly neúměrné ceně věci, jednalo se o vadu neodstranitelnou, proto žalobce mohl od kupní smlouvy pro takovou vadu odstoupit (§48 obč. zák.) a účastnící jsou povinni si vrátit již poskytnutá plnění. Nesplnil-li žalovaný svůj závazek k vrácení kupní ceny žalobci včas, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci i úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolává se důvodů uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního významu považuje zodpovězení otázky, zda je vada totéž co porucha, a zda lze poruchu způsobenou kupujícím posuzovat podle předpisů o odpovědnosti za vady. Namítá, že podle §619 obč. zák. prodávající neodpovídá za vady věci vzniklé jejím opotřebením nebo použitím kupujícím, k čemž odvolací soud nepřihlédl. Nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně i odvolací soud se řídil pouze právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným v rozhodnutí pod sp. zn. 33 Odo 154/2003 a tomuto právnímu názoru podřídil soud prvního stupně celé dokazování, jehož závěry odvolací soud přijal, byť jím nebyly náležitě hodnoceny všechny důkazy a soud se nevypořádal ani s tím, proč některé důkazy neprovedl a některé pouze částečně. Dovolatel namítá, že soud hodnotil pouze některá tvrzení, která podle názoru soudu podporovala jeho právní názor a nevzal především v úvahu skutečnost, že se nejednalo v daném případě o vadu automobilu, ale o jeho poruchu, a celá věc byla tak neprávně posuzována podle názoru dovolatele z pohledu práv z odpovědnosti za vady. Poukazuje, že požadovaná částka je v hrubém nepoměru s hodnotou automobilu, který má být vrácen, v čemž žalovaný spatřuje rozpor s dobrými mravy. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné a ani důvodné. Připomíná, že oba soudy se při posuzování věci ze zákona řídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR, který předešlý zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a potvrzující rozsudek odvolacího soudu v dané věci zrušil. Rozsudek odvolacího soudu tedy není možné za dané situace považovat za rozhodnutí zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Námitky žalovaného, že částka, kterou je povinen zaplatit i s úroky z prodlení po dvanácti letech od uzavření kupní smlouvy je neadekvátní povinnosti žalobce vrátit vozidlo, které po dvanácti letech má nulovou hodnotu, považuje za irelevantní, neboť žalovaný nemusel platit úroky z prodlení z dlužné částky a náklady řízení, pokud by svoji povinnost vůči žalobci z titulu odstoupení od kupní smlouvy býval splnil dobrovolně a včas.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují].
Pokud dovolatel považuje za otázku zásadního významu zodpovězení otázky, zda je vada totéž co porucha a zda lze poruchu způsobenou kupujícím posuzovat podle předpisů o odpovědnosti za vady, je třeba konstatovat, že dovolatelem uváděná skutečnost, že šlo o poruchu způsobenou kupujícím, nevyplývá ze skutkových zjištění.
Napadá-li dovolatel hodnocení důkazů a namítá neprovedení určitých důkazů, dovolací soud odkazuje na výše uvedené s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož se dovolací přezkum se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Založil-li odvolací soud právní posouzení věci na zjištění, že po koupi automobilu vyšla najevo vada motoru, na níž prodávající (žalovaný) kupujícího (předchůdce žalobce) neupozornil, a jež činila tento automobil neupotřebitelným, a kupující ve smyslu §597 obč. zák. od kupní smlouvy dne 5. 9. 1994 odstoupil, dospěl dovolací soud k závěru, že právní názor odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem – aplikovaným ustanovením §597 obč. zák., podle něhož, jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit. Právní závěr odvolacího soudu je rovněž v souladu s ustanovení §48 odst. 2 obč. zák., jež stanoví, že odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, což v daném případě nebylo, a že za této situace jsou účastníci povinni vrátit si již poskytnuté plnění. V daném případě tedy nebyl důvod pro aplikaci ustanovení §619 obč. zák., jak poukazuje dovolatel, neboť právní posouzení odvolacího soudu bylo založeno na skutkovém zjištění, že prodávající (žalovaný) neupozornil kupujícího (předchůdce žalobce) na skutečný stav motoru, jestliže jej ubezpečil, že motor prodávaného automobilu je v pořádku a že vozidlo má najeto asi 120 000 km, přičemž z dalšího skutkového zjištění vyplynulo, že s motorem bylo najeto 180 000 až 250 000 km.
Odvolací soud rovněž nepochybil, neaplikoval-li ustanovení §39 obč. zák. o neplatnosti právního úkonu z důvodu rozporu s dobrými mravy, neboť tím, že dovolatel nesplnil svůj závazek vůči žalobci včas a tím se dostal do prodlení, přičemž tímto jeho jednáním úroky z prodlení dosáhly pro něj nepřijatelné výše, nezakládá tato dovolatelem tvrzená skutečnost důvod pro aplikaci uvedeného ustanovení o neplatnosti právního úkonu, tudíž nelze učinit závěr, že by v tomto směru bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 5 430 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 046 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, §46a odst. 1 z. č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 6 551 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 26. října 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu