ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1400.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1400/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně P. spol. s r.o., proti žalované N. P. a.s., o zaplacení částky 53 808 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 306/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2002 č. j. 2 Cmo 128/2001-91, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2002 č. j. 2 Cmo 128/2001-91 a rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000 č.j. 36 Cm 306/98-67 a se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Bývalý Krajský obchodní soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. listopadu 2000 č. j. 36 Cm 306/98-67 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 53 808 Kč s 16% úroky od 1. prosince 1992 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobkyně zhotovil a dodal žalované tiskopisy, což bylo prokázáno dodacím listem č. 010671 ze dne 13. 11. 1992 a v průběhu řízení nebylo toto zjištění zpochybněno. Vzhledem k tomu, že uzavření smlouvy o dílo se žalobkyni nepodařilo prokázat, posoudil soud prvního stupně uplatněný nárok žalobkyně podle §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako bezdůvodné obohacení, neboť přijetím předmětných tiskopisů od právního předchůdce žalobkyně získala žalovaná majetkový prospěch bez právního důvodu, za který je povinna poskytnout podle §458 ObčZ peněžitou náhradu ve výši odpovídající žalované částce. Při posuzování námitky žalované, že v důsledku uzavření dohody o vzájemném započtení pohledávek došlo k zániku nároku žalobkyně, se soud prvního stupně řídil závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho zrušovacím usnesení ze dne 12. 7. 2000 č.j. 10 Cmo 400/99-52, podle něhož došlo k uzavření dohody o vzájemném započtení pohledávek, a to na základě dvou dopisů účastníků. Dopisem ze dne 1. 12. 1992 navrhl právní předchůdce žalobkyně žalované započtení své pohledávky - nároku na zaplacení předmětné ceny dodaných tiskopisů vůči pohledávce žalované spočívající v jejím nároku na zaplacení ceny knihařského zpracování publikace „Italsky za tři měsíce“ ve výši 59 158 Kč, které pro něj provedla, s tím, že rozdíl ve výši 5 350 Kč bude po odsouhlasení uhrazen. Tento návrh žalovaná akceptovala svým dopisem ze dne 9. 12. 1992. Oba dopisy podle závěru soudu prvního stupně splňují náležitosti dohody o vzájemném započtení pohledávek podle §580 ObčZ. V intencích uvedeného zrušovacího usnesení odvolacího soudu pak soud prvního stupně posoudil shora citovaný dopis právního předchůdce žalobkyně z 1. 12. 1992 jako uznání závazku k zaplacení částek fakturovaných žalované fakturami č. 55/92 a 66/92. Tímto uznáním závazku byla podle §323 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) založena vyvratitelná právní domněnka existence pohledávky žalované ve výši 59 158 Kč vůči právnímu předchůdci žalobkyně v době, kdy k uznání došlo. Důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence tohoto závazku tak přešlo na žalobkyni, té se však opak nepodařilo prokázat. Dodacími listy č. 120/92 ze 14. 5. 1992 a č. 150/92 ze 4. 6. 1992 nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, komu bylo plněno. Skutečnost, že nedošlo k dodání díla žalované, nebyla v řízení prokázána ani výpověďmi svědků, či dodacími listy č. 06721 z 15. 4. 1992 a č. 019720 z 1. 4. 1992. Právní domněnku existence pohledávky žalované se žalobkyni nepodařilo vyvrátit ani jejím tvrzením, že ředitel právního předchůdce žalobkyně byl od července roku 1992 zároveň i společníkem společnosti C., spol. s r.o., se sídlem ve stejné budově jako právní předchůdce žalobkyně, neboť taková skutečnost neprokazuje, že pohledávka žalované nevznikla, ani že zanikla. Ani tvrzení žalobkyně o neplatnosti objednávky z 1. 4. 1992, na základě které objednala knihařské zpracování publikace „Italsky za tři měsíce“ u žalované společnost C., spol. s r.o., neprokazuje skutečnost, že žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně neplnila.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. května 2002 č. j. 2 Cmo 128/2001-91 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které přijal ohledně nároku žalobkyně na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, které žalované vzniklo. Zabýval se dále nárokem žalované vůči žalobkyni, který uplatnila v rámci obrany proti pohledávce žalobkyně. I v této části rozsudku odvolací soud akceptoval závěry soudu prvního stupně a dovodil, že žalobkyně v průběhu řízení nevyvrátila právní domněnku o existenci závazku žalobkyně založeného uznáním závazku dopisem právního předchůdce žalobkyně z 1. 12. 1992. Odvolací soud také potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně, které přijal ohledně dohody o vzájemném započtení pohledávek uzavřené právním předchůdcem žalobkyně a žalované jejich dopisy z 1. 12. 1992 a 9. 12. 1992. Tvrzení žalobkyně o neplatnosti objednávky na knihařské zpracování publikace „Italsky za tři měsíce“ ze dne 1. 4. 1992, kterou nemohla vystavit společnost C., spol. s r.o., když vznikla až 26. 5. 1996, shledal sice jako důvodné, avšak na oprávněnost nároku žalované vůči žalobkyni nemá podle jeho názoru vliv. Rozhodující je, že jak z uznání závazku, tak z jednotlivých výpovědí svědků bylo prokázáno, že žalobkyně přijala plnění, za které žalovaná oprávněně vyúčtovala částky, jejichž započtení pak v řízení proti pohledávce žalobkyně namítala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka napadla závěry, které přijal odvolací soud ohledně dodávky publikace „Italsky za tři měsíce“ žalovanou. Při hodnocení důkazů nevzal soud za prokázané, že tuto publikaci objednal u žalované jiný subjekt – společnost C. spol. s r.o. – který měl sídlo ve stejném objektu a na stejné adrese jako žalobkyně. Proto pokud svědek H., vedoucí knihárny žalované, uváděl, že publikace byla dodána do „P., do S. ulice“, pak toto plnění mohlo být určeno stejně tak dobře právnímu předchůdci žalobkyně, jako společnosti C., spol. s r.o., Tomuto závěru pak podle dovolatelky svědčí i to, že na obou dodacích listech vystavených žalovanou je uveden jako odběratel C., spol. s r.o. Svědek H. mohl podle názoru dovolatelky svědčit pouze o tom, co viděl, tedy že auto s publikací odjelo. Dovolatelka napadla i závěr odvolacího soudu týkající se uzavření dohody o vzájemném zápočtu pohledávek. Jako nelogické se jí jeví, že by I. K., ředitel státního podniku (právního předchůdce žalobkyně) již dne 1. 12. 1992 uznával závazek na pohledávku splatnou 30. 11. 1992, když pro vymahatelnost z hlediska lhůt by takové uznání nemělo žádný právní význam. Takový význam by mohlo mít uznání závazku pouze v případě možných pochybností o existenci uznané pohledávky, které byly svědku I. K. známy. Dovolatelka hodnotí uznání závazku osobou, která byla personálně propojena se soukromým subjektem, k tíži státního podniku jako jednání v rozporu s dobrými mravy, přičemž současně tak došlo k obcházení zákona, a proto není uznání závazku platné. Výpověď tohoto svědka měla být podle názoru dovolatelky posouzena jako nevěrohodná, neboť ve své výpovědi podal svědectví pouze o svém vlastním jednání. Úkon I. K. z 1. 12. 1992 je třeba podle názoru dovolatelky vykládat s ohledem na úmysl, s jakým byl učiněn. Tento úkon nemohl vyvolat zamýšlené důsledky, neboť na jeho základě měla být započtena pohledávka, která nebyla způsobila k započtení, když žalovaná měla pohledávku za společností C., spol s r.o. Nebyla tudíž dána základní podmínka započtení, a tou je vzájemnost pohledávek. Dohoda o započtení pohledávek je tudíž neplatná. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybňuje především tvrzení dovolatelky týkající se společnosti C., spol s r.o. V době zpracování zakázky předmětné publikace tato společnost nebyla zapsána v obchodním rejstříku. Zakázka byla zpracovávána několik měsíců a expedice byla řízena přímo pracovníky právního předchůdce žalobkyně a probíhala v několika etapách, některé knihy byly expedovány i na jiná místa určená právním předchůdcem žalobkyně. Chybné označení na některých dodacích listech bylo způsobeno administrativní chybou z důvodu původní objednávky od společnosti C., spol. s r.o. Žalovaná se plně ztotožňuje s právní kvalifikací věci odvolacím soudem i s jeho závěry a navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“).
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 23. listopadu 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř. ). Takové vady se však ze spisu nepodávají a ani dovoláním nejsou nenamítány.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
V dané věci je dovolacímu přezkumu otevřena otázka, zda právní předchůdce žalobkyně svým dopisem ze dne 1. 12. 1992 vedle nesporně učiněného návrhu zápočtu svých pohledávek vůči žalované současně platně uznal svůj závazek, jehož splnění se žalobkyně v tomto řízení domáhá.
Právní předchůdce žalobkyně uvedený dopis označil jako „vzájemné vyrovnání pohledávek“ a v jeho textu uvedl: „Na základě kontroly našich pohledávek a závazků jsme zjistili, že naše organizace mají vzájemné pohledávky. Z toho důvodu Vám navrhuji vzájemné započtení pohledávek a úhradu pouze jejich rozdílu.“ V tomto dopise dále vyčíslil svoji pohledávku, uvedl číslo faktury a částku 53 808 Kč; jako své závazky označil částky 52 440 Kč a 6 718 Kč, u nichž současně uvedl číslo faktury a také u každé z nich text „knihařské zpracování“. Závěrem svého dopisu právní předchůdce žalobkyně uvedl, že „rozdíl ve výši 5 350 Kč uhradíme, po odsouhlasení započtení, na Váš účet“.
Podle ustanovení §266 odst. 1 a 2 ObchZ se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle učen, znám nebo jí musel být znám; pokud nelze projev vůle takto vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení, které byl projev vůle určen, přičemž je nutné při výkladu vůle vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, popř. k zavedené praxi mezi stranami a následnému chování stran. Výrazy použité v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
Z jazykového vyjádření právního úkonu právního předchůdce žalobkyně z 1. 12. 1992 lze beze sporu dovodit jeho vůli započíst jeho pohledávku ve výši 53 808 Kč vůči žalované, jak správně dovodil odvolací soud, v tomto závěru se s ním Nejvyšší soud ztotožňuje. Nejvyšší soud však na rozdíl od odvolacího soudu v tomto právním úkonu právního předchůdce žalobkyně v rozsahu sporné částky 53 808 Kč neshledává žádný jiný projev jeho vůle, který by měl směřovat jinam než k zápočtu pohledávek (jiná situace je ohledně částky 5 350 Kč, tato částka však není předmětem daného řízení). Vzhledem k tomu, že nedošlo k uznání závazku, nedošlo ani k převrácení důkazního břemene ohledně prokázání existence pohledávky žalované vůči žalobkyni. Pokud tedy odvolací soud dospěl při výkladu dopisu právního předchůdce žalobkyně z 1. 12. 1992 v napadeném rozsudku k jinému závěru, než je shora uvedený, není takový závěr z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správný a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, který byl nesprávným právním názorem odvolacího soudu vázán, vycházel z nesprávného důkazního břemene a otázkou prokazování existence pohledávky žalované vůči žalobkyni se nezabýval a nezkoumal, zda mohlo v důsledku toho dojít k zániku závazku žalobkyně v důsledku započtení. Vzhledem k tomu, že věc nebyla z tohoto hlediska posouzena, nemusel se dovolací soud zabývat dalšími námitkami dovolatelky, s nimiž se vypořádá soud při novém projednání věci.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn důvodně, a proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31 . října 2006
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu