ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1434.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1434/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Mgr. J. H., správce konkurzní podstaty úpadkyně C. – s. m., spol. s r.o. „v likvidaci“, proti žalované T-T., s.r.o., o zaplacení částky 63 815 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 43/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. dubna 2005 č. j. 7 Cmo 105/2003-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 7 Cm 43/2000-49 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 63 815 Kč se 17% úrokem z prodlení od 15. 10. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že úpadkyně jako zhotovitelka a žalovaná jako objednatelka uzavřeli v roce 1996 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce sociálního zařízení v budově společnosti R. s.r.o. Cena díla byla sjednána na částku 350 398,80 Kč, dodatkem k uvedené smlouvě byla poté snížena o 49 000 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná uhradila úpadkyni částku 207 000 Kč a poté částku 79 583,80 Kč, z celkové ceny díla tak zůstala neuhrazena částka, která je předmětem řízení. Vzal za prokázané, že dílo bylo úpadkyní řádně provedeno, neboť i sama žalovaná potvrdila, že dílo dále předala společnosti R. s.r.o., která jí za ně zaplatila. Soud prvního stupně nepřijal tvrzení žalované ohledně vad díla, vzhledem k tomu, že k tomuto tvrzení neoznačila žádné důkazy a dospěl naopak k závěru, že došlo k naplnění článku VI bodu 1 smlouvy o dílo, podle něhož měla být konečná faktura vystavena po ukončení a protokolárním předání a převzetí díla, neboť opakované výzvy úpadkyně k převzetí díla žalovaná odmítala. Úpadkyni tak vznikl nárok na zaplacení doplatku ceny díla podle její faktury, která byla žalované doručena. Otázkou započtení částky 52 000 Kč ze strany žalované se soud prvního stupně nezabýval z důvodu neplatnosti ujednání v článku VI bodu 4. smlouvy o dílo týkající se nároku objednatelky na slevu z ceny díla pro jeho vady, kterou lze od ostatního obsahu smlouvy oddělit, a to pro neurčitost této části smlouvy, neboť z tohoto ujednání není zřejmé, z jaké konkrétní částky měla být sleva poskytnuta.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. dubna 2005 č. j. 7 Cmo 105/2003-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Úhradu části ceny díla žalovanou posoudil podle §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) jako uznání závazku s tím, že plněním části dluhu žalovaná uznala i jeho zbytek. Takto byla podle §323 odst. 1 a odst. 2 ObchZ nastolena vyvratitelná právní domněnka existence závazku žalované zaplatit úpadkyni zbývající část ceny díla. Proto nemohou nynější účelová tvrzení žalované sama o sobě zpochybnit vyvratitelnou právní domněnku o existenci jejího závazku vůči žalobci; pouhým negativním tvrzením o neexistenci závazku nelze vyvratitelnou právní domněnku o tom, že v době uznání závazek trval, vyvracet nebo přesunout důkazní břemeno zpět na věřitele a vyloučit tak účinky uznání závazku. Odvolací soud uzavřel, že okolnost, že žalovaná nepodepsala protokoly o předání a převzetí díla, nemůže mít sama o sobě vliv na její povinnost zaplatit za dílo jeho cenu. Jestliže bylo žalované předmětné dílo zaplaceno, pak jej musela zcela nepochybně od subdodavatele, tj. od úpadkyně, převzít, neboť v opačném případě by jej stěží mohla předat svému odběrateli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když soud prvního stupně i odvolací soud řešil otázky hmotného i procesního práva nesprávně. Podle názoru dovolatelky se soud prvního stupně nezabýval rozpory ve výpovědích svědkyně K. a svědka M. a také nevěnoval patřičnou pozornost písemnému důkazu – dokladu označenému jako „předfaktura“ znějící na částku 140 000 Kč, o kterém oba uvedení svědkové potvrdili, že jej nevystavila úpadkyně. Dovolatelka dále poukázala na okolnost, že soud prvního stupně jednal dne 27. listopadu 2002 bez její účasti, takže nemohla uplatnit svá procesní práva. Jednatel dovolatelky nemá právnické vzdělání, a proto nemohl při jednání soudu pochopit, že na příštím jednání proběhne stěžejní výslech svědků, a proto se z tohoto jednání omluvil. Nadto nebyl poučen o možných důsledcích své nepřítomnosti na jednání, ani o tom, že se jedná o poslední jednání ve věci, kdy má možnost navrhnout rozhodující důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení. Dovolatelka nebyla taktéž řádně informována o odročení jednání soudu prvního stupně na den 29. 11. 2002, kdy byl vyhlášen ve věci rozsudek. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka především napadla rozsah důkazů provedených soudem prvního stupně, který považuje za nedostatečný, a dále nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, neboť mezi výpověďmi některých svědků jsou podle jejího názoru rozpory. Tím ale dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2006
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu