ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1518.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1518/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně E. p., spol. s r.o., proti žalované B., spol. s r.o., o zaplacení 225 575,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 298/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č.j. 11 Cmo 396/2003-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 10. července 2002, č.j. 19 Cm 298/96-76, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 225 575,- Kč a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle obsahu spisu bylo v řízení prokázáno dodání zboží a jeho vyúčtování ve výši žalované částky žalované, jehož úhrady se žalobkyně domáhala poté, kdy na základě rozhodnutí soudu o záměně účastníků ze dne 13. února 2001 vstoupila do řízení namísto původního žalobce JUDr. Z. A., správce konkursní podstaty úpadce O. o.p. v likvidaci (dále též jen „původní žalobce“). Odvolací soud, vycházeje z ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné, nepřisvědčil opakované námitce žalované o zániku předmětné pohledávky před podáním žaloby jejím jednostranným zápočtem, k čemuž dle jejího tvrzení mělo dojít jejím přípisem ze dne 23. listopadu 1994. Za stavu, kdy již předtím, konkrétně dne 14. června 1994, byl na majetek úpadce O. o.p. v likvidaci prohlášen konkurs, žalovanou tvrzené jednostranné započtení pohledávky nebylo možné provést. V této souvislosti odvolací soud rovněž konstatoval, že žalovaná ostatně v průběhu řízení vůbec neprokázala skutečnou existenci a výši jejich pohledávek za uvedeným úpadcem.
Podle zjištění odvolacího soudu žalobkyně sice nedoložila, že by žalované oznámila postoupení předmětné pohledávky, kterou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s původním žalobcem, podle odvolacího soudu je však třeba vycházet současně z té skutečnosti, že zástupce žalované JUDr. J. H. byl v době postoupení pohledávek zástupcem původního žalobce. Konečné postoupení předmětné pohledávky na společnost C. a.s., k čemuž mělo dojít dle tvrzení žalované po prohlášení konkursu v roce 1994, v řízení nijak prokázáno nebylo, naopak prokázáno bylo postoupení všech pohledávek úpadce O. a.s. v likvidaci evidovaných v konkursní podstatě úpadce ke dni podpisu smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Za této situace odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právním význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tvrdíc, že odvolací soud řešil otázku zápočtu pohledávek v rozporu s hmotným právem. Zastává názor, že jí napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jehož se dopustil odvolací soud tím, že v rozporu s výsledky dokazování a se zjištěným skutkovým stavem posoudil její úkon jednostranného započtení pohledávky jako započtení pohledávky v průběhu konkursu. Podle tvrzení dovolatelky došlo k zániku předmětné pohledávky mimo konkurs na základě jejího podání ze dne 29. listopadu 1994 adresovaného společnosti C. a. s., tedy poté, kdy předmětná pohledávka byla společnosti C. a.s. postoupena původním žalobcem. Také poukazuje na vyjádření původního žalobce ze dne 9. prosince 1994, z něhož je podle jejího názoru zřejmé, že její dopis ze dne 29. listopadu 1994, kterým projevila vůli započíst svou pohledávku, byl společnosti C. a.s. doručen.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Z obsahu dovolání se podává tvrzení dovolatelky o tom, že vůči ní v řízení uplatňovanou pohledávku postoupil správce konkursní podstaty úpadce O. o.p. v likvidaci společnosti C. a.s. a že úkonem ze dne 29. listopadu 1994 započetla na tuto pohledávku společnosti C. a. s. svou pohledávku, v důsledku čehož došlo k zániku jejího dluhu mimo konkurs. Svůj odlišný právní názor na souzenou věc a tedy kritiku právního posouzení odvolacím soudem tak dovolatelka staví na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel při rozhodování odvolací soud. Ten se v odůvodnění rozsudku o úkonu žalované ze dne 29. listopadu 1994 směřujícím k započtení pohledávek mezi ní a společností C. a.s. vůbec nezmiňuje a o ohledně postoupení pohledávky za žalovanou z původního žalobce na C. a.s. uvádí, že tato cesse nebyla v řízení nijak prokázána, v důsledku čehož nemohl k námitkám žalované v tomto směru přihlédnout.
Zkoumání oprávněnosti odlišného právního názoru dovolatelky by tak znamenalo přezkoumat skutková zjištění odvolacího soudu o existenci úkonů, na nichž dovolatelka své právní posouzení buduje. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za tohoto stavu, kdy je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů v nalézacím řízení, nelze než uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu