ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1529.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1529/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. T., podnikatele, proti žalovanému JUDr. E. Z., advokátovi, správci konkursní podstaty úpadkyně C. P. a.s. v likvidaci, o návrhu na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 15/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2005, č.j. 12 Cmo 348/2004-156, ve znění usnesení ze dne 28. srpna 2006, č.j. 12 Cmo 348/2004-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 14. října 2004, č.j. 48 Cm 15/2003-142, jímž Krajský soud v Plzni zamítl návrh žalobce na obnovu řízení ukončeného pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 21. ledna 2000, č.j. 22 Cm 2132/92-112, a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud posoudil námitky odvolatele (žalobce) proti závěru soudu prvního stupně o nedodržení lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení jako neopodstatněné. Předmětný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž bylo k návrhu žalobce na obnovu řízení zahájeno řízení ve věci dne 21. února 2003, nabyl podle shodného zjištění soudů obou stupňů právní moci dne 16. února 2000. Žalobce sice podal proti rozsudku odvolání, jelikož ho však vzal posléze zpět, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. července 2000 odvolací řízení zastavil a právní moc napadeného rozhodnutí tak ve smyslu ustanovení §222 odst. 1, věty první, občanského soudního řádu (dále též jen“o. s. ř.“) nastala, jako kdyby k podání odvolání nedošlo. Z dokladu obsaženého ve spisu sp. zn. 22 Cm 2132/92 na čl. 126b pak odvolací soud zjistil, že jeho rozhodnutí o zastavení řízení bylo odvolateli doručeno postupem (tzv. fikcí doručení) podle §46 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001. Podal-li za uvedené situace žalobce návrh na obnovu řízení u Krajského soudu v Plzni až dne 21. února 2003, stalo se tak až po uplynutí zákonné tříleté lhůty od právní moci rozsudku soudu prvního stupně, která marně uplynula 16. února 2003, tedy opožděně. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobce na obnovu řízení jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu do všech jeho výroků napadl žalobce dovoláním, namítaje, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a dále že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí, že návrh na obnovu řízení podal včas, neboť má za to, že předmětný rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci až dnem 22. února 2000. V další části dovolání dovolatel zastává názor, že předmětný rozsudek soudu prvního stupně není zřejmě dosud pravomocný, neboť mu nebylo řádně doručeno usnesení o zastavení odvolacího řízení. Podle přesvědčení dovolatele právně pochybily soudy obou stupňů, neboť připustily možnost návrhu na obnovu řízení proti dosud nepravomocnému soudnímu rozhodnutí. Dovolatel snesl ze svého pohledu argumenty na podporu jím uplatněných dovolacích důvodů a navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 16., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž směřuje návrh na obnovu řízení, vydán dne 21. ledna 2000. Za situace, kdy v souladu s citovaným ustanovením rozhodoval podle dosavadních právních předpisů i odvolací soud, se podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. pak dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího usnesení odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238a nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení.
Podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani žádnému z případů vyjmenovaných v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b) až f).
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc nesplňuje již z toho důvodu, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nebylo rozhodnutím ve věci samé. Výklad podávaný Nejvyšším soudem je jednotný v tom, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení (§234 odst. 1 o. s. ř.) neřeší věc samu (vymezenou žalobou), ale pouze jedinou otázku, a to procesní, totiž zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a kdy ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo, není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř.
Rovněž tak dovolání směřující do potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – mají s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů nelze totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238a o. s. ř. a podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst.1, věta první, o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl věcí dále zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4 věty první, §224 odst. l a §146 odst. 2 věty první, o. s. ř. (per analogiam), když žalobce, který z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Miroslav G a l l u s, v. r.
předseda senátu