ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1530.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1530/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Z. z. s. J. k., proti žalované Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, o zaplacení 53 337 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 46/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 55 Co 335/2004-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 55 Co 335/2004-58, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. května 2004, č.j. 52 C 46/2004-35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2004, č.j. 55 Co 335/2004-58, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. května 2004, č.j. 52 C 46/2004-35, kterým soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 337 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení za dobu od 11. 4. 2003 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do zaplacení 2,5 % úroku z prodlení z částky 53 337 Kč za dobu od 11. 4. 2003 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 1. 8. 2002 dodatek k platné smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče, v níž účastníci mimo jiné v souladu s §17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, dohodli způsob stanovení úhrady za poskytnutou zdravotní péči paušální sazbou. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jež dovodil, že vztah mezi účastníky splňuje podmínky §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a je obchodním závazkovým vztahem, přičemž ve vztahu k obchodnímu zákoníku je zákon č. 48/1997 Sb. zákonem speciálním, odvolací soud uzavřel, že smlouva byla uzavřena přímo podle §17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Ztotožnil se však se soudem prvního stupně, že zavázala-li se žalovaná v dané smlouvě hradit poskytnutou zdravotní péči konkrétně stanovenou paušální sazbou, byla tím vyloučena úhrada bodového hodnocení zdravotních výkonů, proto nebyla žalovaná oprávněna provést odečet z dohodnuté paušální úhrady v rámci regulačních mechanismů podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, ze kterého vychází Seznam zboží s regulovanými cenami, vydaný Výměrem Ministerstva financí (pro rozhodné období), publikovaný v Cenovém Věstníků Ministerstva financí. Odvolací soud odmítl názor žalované, že stanovená maximální cena bodu nesmí být při sjednávání individuální ceny zdravotního výkonu překročena, neboť tím by byl popřen smysl zákonné možnosti sjednání paušální úhrady za poskytování zdravotní péče. Uzavřel, že žalovaná neoprávněně na základě přepočtu paušální úhrady na výkonovou provedla odpočet z paušální úhrady za poskytnutou zdravotní péči, a proto soud prvního stupně správně žalobě vyhověl. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, přiznal-li žalobkyni ve smyslu §369 obch. zák. i úroky z prodlení ve výši 3% s ohledem na výši diskontní sazby 1,5 % v rozhodné době, byla-li žalovaná s plněním peněžitého závazku v prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního významu spatřuje v tom, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen některých druhů výrobků a služeb (cenová regulace) se vztahuje na veškeré způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci, byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem zdravotnictví, upravující způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči. Poukazuje přitom, že řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů. Dovolatelka má za to, že oba soudy v dané věci rozhodly nesprávně, jestliže podle §5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s Cenovým výměrem Ministerstva financí platí regulované ceny, maximální, pevné nebo minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou zdravotní péči. Domnívá se, že není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu stanovené Cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., která stanoví seznam výkonů s bodovými hodnotami. Podle dovolatelky se Cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za zdravotní péči bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybil, nedospěl-li k závěru, že pojem výše úhrady za zdravotní péči je pojmem, který je nutno vykládat jako definici ceny za poskytnutou zdravotní péči, kdežto pojem způsob úhrady poskytnuté zdravotní péče je pouze způsobem určení, jak budou platby provedeny, a že prostřednictvím způsobu úhrady nelze stanovit výši ceny za zdravotní péči. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podané dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v napadeném rozhodnutí byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem.
Především je nutno konstatovat, že za situace, kdy soudy posoudily závazkový vztah účastníků jako relativněobchodní závazkový vztah ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. a žalovaná ve svém dovolání tento právní závěr nezpochybňuje, je Nejvyšší soud ČR tímto právním závěrem vázán a nemůže jej přezkoumávat. Jiná situace by byla, kdyby se daný vztah neřídil obchodním zákoníkem, ale občanským zákoníkem (dále jen obč. zák.), neboť důsledkem dohody o ceně, jež by byla v rozporu s cenovými předpisy, by byla pouze relativní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu §40a obč. zák.
V dané věci bylo tedy třeba aplikovat ustanovení §758 odst. 1 obch. zák., podle něhož při uzavírání smluv, jejichž stranami jsou pouze osoby mající sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území České republiky, se uplatní ustanovení tohoto zákona o určení ceny nebo úplaty poskytované za plnění, jen pokud toto určení není v rozporu s obecně závaznými právními předpisy o cenách. Jinak vzniká povinnost platit cenu nebo úplatu ve výši nejvýše přípustné podle těchto předpisů.
Podle §758 obch. zák. cena či jiné peněžité plnění dohodnuté mezi smluvními stranami ve smlouvě bude platné totiž jen tehdy, pokud tato cena či jiné peněžité plnění nebude v rozporu s cenou stanovenou nebo nejvýše přípustnou podle cenových předpisů. V případě, že sjednaná cena bude vyšší než cena stanovená nebo nejvýše přípustná, nebude neplatná celá smlouva, ale pouze smluvní ujednání o ceně či peněžitém plnění, přesahující cenu stanovenou nebo nejvýše přípustnou (srov. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa, C.H.BECK, r. 1998, 5. vydání a i následující, komentář k §758). Jde přitom ve smyslu §39 obč. zák. o neplatnost absolutní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 219/2001).
Byla-li v rozhodném období cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním regulovanou cenou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami, vydaném Výměrem Ministerstva financí, publikovaném v Cenovém věstníků Ministerstva financí (§10 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním byla v souladu s §5 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného druhu zboží danou cenovými orgány (§2 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb.); v daném případě cenou maximální. Přitom maximální cena je cena, kterou není přípustné podle §5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. překročit, a platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží (§5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb.).
Došlo-li tedy v dané věci, byť zákonem povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči, k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla porušena cenová regulace, a tím došlo k právnímu úkonu, jímž byl porušen zákon č. 526/1990 Sb., o cenách.
Dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že sjednaná smluvní paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, neboť zákonem byla regulována jen maximální cena jednoho bodu za zdravotní výkon, je nutno dovodit, že závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění je bezezbytku platná, a to i co do ujednání o ceně, je v rozporu s §5 zákona č. 526/1990 Sb. a potažmo je v rozporu s hmotným právem – viz §758 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v němž bylo judikováno, že porušením cenové regulace podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, je překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, i když k překročení regulované ceny došlo podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči).
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Praze v dané věci zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. ledna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu