ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1543.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1543/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) M. P., b) Z. R., proti žalovanému B. V., o zaplacení částky 78 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 441/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2005 č. j. 28 Co 285/2002-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 24. dubna 2001 č. j. 5 C 441/96-98 zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 78 000 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 28. 12. 1993 z částky 39 000 Kč do zaplacení a s 16% úrokem z prodlení ročně od 24. 12. 1993 z částky od 28. 12. 1993 z částky 39 000 Kč do zaplacení a další úrok z prodlení ve výši 16 % z částky 6 807 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit úplatu za přepravu zboží z České republiky do Itálie, kterou provedli na základě jeho objednávky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že mezi účastníky řízení došlo k platnému uzavření přepravní smlouvy obsahující všechny náležitosti podle §610 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a vyhlášky č. 11/1975 Sb., tj. Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Vyšel ze zjištění, že obě předložené faxové objednávky přepravy byly dodatečně doplňovány a podpis na těchto objednávkách žalovaný popřel, přičemž nebylo prokázáno jejich potvrzení ze strany žalobců.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. června 2005 č. j. 28 Co 285/2002-134 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen každému ze žalobců zaplatit částku 39 000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 28. 12. 1993 do zaplacení a 8% úrok z prodlení z částky 39 000 Kč za období od 24. 12. 1993 do 27. 12. 1993, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, a sice, že naložením „zásilek“ žalobci v postavení dopravce došlo k uzavření smluv o přepravě věci podle §610 ObchZ s obsahem dle textu objednávek. Smluvní stranou v postavení odesílatele pak logicky nemůže být nikdo jiný nežli žalovaný, přičemž subjekty v nákladních listech CMR označené jako odesílatelé těmito odesílateli nejsou a mají zřejmě význam toliko jako označení místa nakládky zboží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) dále jen „o. s. ř.] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] Dovolání však ve všech těchto případech není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci napadá žalovaný rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k prvnímu žalobci a o peněžitém plnění ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke druhém žalobci. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Ačkoliv součet těchto částek převyšuje hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou nároků samostatných účastníků řízení (tzv. subjektivní kumulace), kteří nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., takže rozsudek se nemusí nutné vztahovat na oba společně. Tím, že odvolací soud uložil žalovanému poskytnout plnění každému žalobci samostatně, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem. Jedná se tak vlastně o dva samostatné nároky spojené do jednoho řízení (§91 odst. 1 o. s. ř.), takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je nutno i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu