ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1642.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1642/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce M. M., proti žalovanému B. D., výrobnímu družstvu, o ochraně proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/16 Cm 12/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2004, č.j. 7 Cmo 538/2002-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. K., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. října 2004, č.j. 7 Cmo 538/2002-131, potvrdil napadený výrok I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2002, č.j. 17/16 Cm 12/2000-103, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 350 000 Kč a potvrdil výrok III. a IV. o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaného naplnilo generální klauzuli nekalé soutěže ve smyslu §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) v tom, že mezi účastníky jako podnikateli existoval soutěžní vztah s ohledem na předmět podnikání, že jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, jestliže začal vyrábět termoregulátory, jejichž „otcem myšlenky“ byl v roce 1994 žalobce, čímž využíval cizí myšlenku k vlastnímu prospěchu, když navíc po určitou dobu mezi soutěžiteli panovala vzájemná spolupráce daná smluvním vztahem, přičemž žalovaný si dokonce nechal zapsat předmětný termoregulátor jako průmyslový vzor a vyráběl výrobky „pouhým okem nerozeznatelné“ od výrobku žalobce. Dále shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jednání žalovaného naplnilo i speciální skutkovou podstatu nekalé soutěže, a to vyvolání nebezpečí záměny ve smyslu §47 obch. zák. výrobou termoregulátoru zaměnitelného s termoregulátorem vyráběným již po právu žalobcem, kterému svědčilo právo priority pro výrobu předmětného výrobku, a naplnilo i skutkovou podstatu parazitování na pověsti žalobce (§48 obch. zák.), když žalovaný využil pověsti výrobku vyráběného žalobcem i žalovaným na základě uzavřených smluv o poskytnutí know-how s cílem dosažení prodejnosti výrobků, které by jinak nedosáhl. Uzavřel, že jednání žalovaného bylo objektivně způsobilé přinést žalobci újmu, a je nerozhodné, zda se tak skutečně stalo či nikoliv, neboť v nekalé soutěži postačuje, že možnost újmy jinému soutěžiteli hrozí, proto žalobci vzniklo právo domáhat se zaplacení přiměřeného zadostiučinění, přičemž soudem prvního stupně stanovenou výši zadostiučinění 350 000 Kč považoval odvolací soud za přiměřenou, a to jak k nekalosoutěžnímu chování žalovaného, tak i jeho možnostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, že soudy ve většině případů stanoví, jaká jednání jsou nekalou soutěží, ale podstatně méně řeší případy, kdy jednání soutěžitelů nelze považovat za nekalou soutěž, i když se tak může jevit. Namítá, že oba soudy nesprávně dovodily, že mezi účastníky existoval soutěžní vztah, když ve skutečnosti se mezi nimi jednalo o vztah spolupráce na základě smluvního vztahu. Odvolací soud rovněž nesprávně shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, vyšel-li z nesprávného závěru soudu prvního stupně, že „otcem myšlenky“ termoregulátoru byl žalobce, neboť nápad na výrobu termoregulátorů vznikl před desítky let v Německu, tudíž se nemůže jednat o původní myšlenku žalobce. Napadá i závěr odvolacího soudu o tom, že jednání žalovaného bylo objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu, aniž by se soud zabýval tím, zda žalobci újma ve skutečnosti vznikla. Poukazuje, že žalovaný je známé výrobní družstvo založené už v roce 1952, zatímco žalobce mimo velmi úzký okruh spotřebitelů nikdo nezná, proto se domnívá, že nemohlo dojít k poškození dobrého jména žalobce ani případného poškození goodwillu z hlediska kvality termoregulátoru, když výrobky žalovaného jsou podstatně kvalitnější a technicky lépe provedené, než výrobky žalobce. Připomněl, že údajné nekalosoutěžní jednání skončilo ještě před uplynutím platnosti smluv o spolupráci – o poskytnutí know-how žalobcem žalovanému, přičemž v době podání žaloby žalobce i žalovaný vyráběli jiné typy regulátorů. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. postrádá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují].
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné.
Především je třeba konstatovat, že na otázce, kterou dovolatel formuloval v dovolání jako otázku zásadního významu (soudy ve většině případů stanoví, jaká jednání jsou nekalou soutěží, ale podstatně méně řeší případy, kdy jednání soutěžitelů nelze považovat za nekalou soutěž, i když se tak může jevit), odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když dovodil, že jednání žalovaného je jednáním nekalosoutěžním, tudíž řešení dané právní otázky nemělo z pohledu §237 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí věci určující význam a nemá po právní stránce zásadní význam.
Namítá-li dále žalovaný, že mezi účastníky jako podnikateli neexistoval soutěžní vztah, dovolací soud učinil ohledně řešení této právní otázky závěr, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem (§44 odst. 1 obch. zák.), dovodil-li, že mezi účastníky jako podnikateli soutěžní vztah existoval, přihlédl-li k jejich zjištěnému předmětu podnikání a skutečnosti o výrobě zaměnitelných termoregulátorů. Z právní teorie vyplývá, že soutěžní vztah je třeba vykládat v návaznosti na pojem soutěžitele z hlediska účelu ochrany proti nekalé soutěži velmi široce, kdy ve vztahu soutěžitelů nejsou jen přímí soutěžitelé, ale vůbec všechny subjekty, které působí v podobných, nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech (srov. např. Obchodní zákoník, Komentář, Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 125-126). Mimoto jako přímí soutěžitelé nevystupují vůči sobě navzájem jen ti, kteří působí ve shodném nebo příbuzném odvětví, ale také ti, kteří nabízejí výrobky či služby navzájem zaměnitelné. To znamená, že hospodářskými soutěžiteli jsou všichni, mezi nimiž na základě objektivní povahy jejich výrobků či služeb nebo na základě vlastní aktivity dojde na trhu k hospodářskému zájmovému střetu, přičemž jako soutěžitele lze chápat i ty subjekty, mezi nimiž pro nekalost počínání jednoho z nich vlastně nikdy nedojde k přímému konkurenčnímu střetu (srov.: Petr Hajn, Právo nekalé soutěže, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 1994, str. 18, 19).
Je-li dovolatelem namítáno nesprávné právní posouzení otázky porušení dobrých mravů soutěže, jako druhé podmínky splnění generální klauzule vyplývající z ustanovení §44 odst. 1 obch. zák, pak je třeba uzavřít, že tento závěr odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, neboť odvolací soud správně dovodil, že k porušení dobrých mravů žalovaným došlo, jestliže ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že „otcem myšlenky“ termoregulátoru vyráběného žalovaným byl žalobce. Je-li právní posouzení odvolacího soudu založeno na skutkovém zjištění, kdo je původcem myšlenky předmětného regulátoru, pak je nutno připomenout, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtky založené na nesouhlasu dovolatele se skutkovým zjištěním nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu o tom, že jednání žalovaného bylo objektivně způsobilé přinést žalobci újmu, aniž by se soud zabýval tím, zda žalobci újma ve skutečnosti vznikla, pak je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že v nekalé soutěži postačuje, že možnost újmy jinému soutěžiteli hrozí, když způsobilost přivodit újmu není totožná s existencí újmy (srov. §44 odst. 1 obch. zák.). Zákonodárce záměrně užil slova \"újma\", čímž neměl na mysli pouze škodu, jak je chápána v §415 a násl. občanského zákoníku. Újma je pojem obsahově širší, zahrnuje nejenom škodu hmotnou, ale i nemateriální, kdy újma na straně soutěžitele může znamenat např. přesun zákazníků, snížení potenciálního zisku, apod. (srov. Petr Hajn, Právo nekalé soutěže, Masarykova univerzita. Brno 1994, str. 22 a násl.). Závěr odvolacího soudu o hrozící újmě žalobci - poslední podmínky pro hodnocení jednání žalovaného jako nekalosoutěžního, není tedy v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 18. ledna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu