ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.198.2006.1
sp. zn. 32 Odo 198/2006-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobce JUDr. P. K., správce konkurzní podstaty úpadce Z., proti žalované M. g., o zaplacení částky 81.531,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 482/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 110/2005-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 10 Cm 482/98-71, uložil žalované zaplatit žalobci částku 81 531,10 Kč s 13,7% úrokem z prodlení od 2. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ohledně 13,7% úroku z prodlení z částky 81 531,10 Kč za dobu před 2. 9. 1998 (výrok pod bodem II), zastavil řízení ohledně dalšího 12,3% úroku z prodlení z částek uvedených ve výroku rozsudku pod bodem III a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci si smlouvou o všeobecných podmínkách upravili vzájemná práva a povinnosti při dodávkách potravin a poté žalobce jako prodávající dodával žalované jako kupující na základě jejích objednávek sjednané zboží, které tato přebírala. Žalobce v souladu s odsouhlasenými cenovými a platebními podmínkami, které byly součástí uvedené smlouvy, fakturoval žalované kupní cenu zboží, přičemž splatnost byla sjednána na 14 dnů od doručení faktury. Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a přijal závěr, že žalobce svoji povinnost dodat žalované sjednané zboží splnil, žalovaná však sjednanou kupní cenu neuhradila. Ohledně doby prodlení žalované s úhradou kupní ceny soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal doručení jednotlivých faktur žalované, a proto pro počátek doby prodlení vyšel ze skutečnosti, že žaloba byla žalované doručena, takže se do prodlení dostala v den následující po doručení žaloby. Výši úroku z prodlení pak posoudil podle §369 ve spojení s §502 ObchZ ve znění účinném do 31. 12. 2000. Soud prvního stupně se dále vypořádal s námitkou žalované týkající se včasnosti návrhu žalobce na pokračování v řízení, které bylo na návrh účastníků řízení přerušeno za účelem smírného řešení, tak, že tento návrh podal žalobce ve smyslu §111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a §57 odst. 2 a 3 o. s. ř. včas.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 110/2005-92 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem IV, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně přijal správná skutková zjištění a že nepochybil ani v právním hodnocení věci. Žalovaná uvedla pouze jednu odvolací námitku týkající se včasnosti návrhu na pokračování v řízení podaném žalobcem. Odvolací soud se ztotožnil se závěry přijatými soudem prvního stupně i v této části rozsudku a na jeho závěry odkázal. Návrh žalobce na pokračování v řízení byl předán poště k přepravě dne 22. 12. 2003 a dne 29. 12. 2003 byl dle podacího razítka doručen soudu. I odvolací soud tedy dovodil, že návrh na pokračování v řízení byl žalobcem podán podle §111 odst. 3 o. s. ř. včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uvedla, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) Tuto vadu spatřuje dovolatelka v postupu soudu, který za procesního stavu, kdy bylo řízení přerušeno a do uplynutí zákonné jednoroční lhůty od předchozího rozhodnutí soudu nebyl žádným z účastníků podán návrh na pokračování v řízení, měl podle §111 odst. 3 o. s. ř. řízení zastavit. Soud prvního stupně vyřešil skutečnost, že ve spise chyběla obálka osvědčující skutečný den podání návrhu na pokračování řízení ze strany žalobce, a jež měla být nedopatřením vyhozena, tím, že pouze konstatoval, že lhůta byla zachována, aniž k tomu chyběl rozhodující důkaz. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a zastavení řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci neuvedla v dovolání nic, co by mohlo svědčit o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán rozsahem dovolání a může dovolání přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka pouze namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak výše uvedeno, není dovolací soud oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami, na kterých byl rozsudek odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založen.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu
32 Odo 198/2006-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobce JUDr. P. K., správce konkurzní podstaty úpadce Z., proti žalované M. g., o zaplacení částky 81.531,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 482/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 110/2005-92, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 10 Cm 482/98-71, uložil žalované zaplatit žalobci částku 81 531,10 Kč s 13,7% úrokem z prodlení od 2. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ohledně 13,7% úroku z prodlení z částky 81 531,10 Kč za dobu před 2. 9. 1998 (výrok pod bodem II), zastavil řízení ohledně dalšího 12,3% úroku z prodlení z částek uvedených ve výroku rozsudku pod bodem III a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci si smlouvou o všeobecných podmínkách upravili vzájemná práva a povinnosti při dodávkách potravin a poté žalobce jako prodávající dodával žalované jako kupující na základě jejích objednávek sjednané zboží, které tato přebírala. Žalobce v souladu s odsouhlasenými cenovými a platebními podmínkami, které byly součástí uvedené smlouvy, fakturoval žalované kupní cenu zboží, přičemž splatnost byla sjednána na 14 dnů od doručení faktury. Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a přijal závěr, že žalobce svoji povinnost dodat žalované sjednané zboží splnil, žalovaná však sjednanou kupní cenu neuhradila. Ohledně doby prodlení žalované s úhradou kupní ceny soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal doručení jednotlivých faktur žalované, a proto pro počátek doby prodlení vyšel ze skutečnosti, že žaloba byla žalované doručena, takže se do prodlení dostala v den následující po doručení žaloby. Výši úroku z prodlení pak posoudil podle §369 ve spojení s §502 ObchZ ve znění účinném do 31. 12. 2000. Soud prvního stupně se dále vypořádal s námitkou žalované týkající se včasnosti návrhu žalobce na pokračování v řízení, které bylo na návrh účastníků řízení přerušeno za účelem smírného řešení, tak, že tento návrh podal žalobce ve smyslu §111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a §57 odst. 2 a 3 o. s. ř. včas.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 110/2005-92 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem IV, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně přijal správná skutková zjištění a že nepochybil ani v právním hodnocení věci. Žalovaná uvedla pouze jednu odvolací námitku týkající se včasnosti návrhu na pokračování v řízení podaném žalobcem. Odvolací soud se ztotožnil se závěry přijatými soudem prvního stupně i v této části rozsudku a na jeho závěry odkázal. Návrh žalobce na pokračování v řízení byl předán poště k přepravě dne 22. 12. 2003 a dne 29. 12. 2003 byl dle podacího razítka doručen soudu. I odvolací soud tedy dovodil, že návrh na pokračování v řízení byl žalobcem podán podle §111 odst. 3 o. s. ř. včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uvedla, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) Tuto vadu spatřuje dovolatelka v postupu soudu, který za procesního stavu, kdy bylo řízení přerušeno a do uplynutí zákonné jednoroční lhůty od předchozího rozhodnutí soudu nebyl žádným z účastníků podán návrh na pokračování v řízení, měl podle §111 odst. 3 o. s. ř. řízení zastavit. Soud prvního stupně vyřešil skutečnost, že ve spise chyběla obálka osvědčující skutečný den podání návrhu na pokračování řízení ze strany žalobce, a jež měla být nedopatřením vyhozena, tím, že pouze konstatoval, že lhůta byla zachována, aniž k tomu chyběl rozhodující důkaz. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a zastavení řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci neuvedla v dovolání nic, co by mohlo svědčit o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán rozsahem dovolání a může dovolání přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka pouze namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak výše uvedeno, není dovolací soud oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami, na kterých byl rozsudek odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založen.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu
32 Odo 198/2006-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobce JUDr. P. K., správce konkurzní podstaty úpadce Z., proti žalované M. g., o zaplacení částky 81.531,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 482/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 110/2005-92, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 10 Cm 482/98-71, uložil žalované zaplatit žalobci částku 81 531,10 Kč s 13,7% úrokem z prodlení od 2. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ohledně 13,7% úroku z prodlení z částky 81 531,10 Kč za dobu před 2. 9. 1998 (výrok pod bodem II), zastavil řízení ohledně dalšího 12,3% úroku z prodlení z částek uvedených ve výroku rozsudku pod bodem III a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci si smlouvou o všeobecných podmínkách upravili vzájemná práva a povinnosti při dodávkách potravin a poté žalobce jako prodávající dodával žalované jako kupující na základě jejích objednávek sjednané zboží, které tato přebírala. Žalobce v souladu s odsouhlasenými cenovými a platebními podmínkami, které byly součástí uvedené smlouvy, fakturoval žalované kupní cenu zboží, přičemž splatnost byla sjednána na 14 dnů od doručení faktury. Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a přijal závěr, že žalobce svoji povinnost dodat žalované sjednané zboží splnil, žalovaná však sjednanou kupní cenu neuhradila. Ohledně doby prodlení žalované s úhradou kupní ceny soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal doručení jednotlivých faktur žalované, a proto pro počátek doby prodlení vyšel ze skutečnosti, že žaloba byla žalované doručena, takže se do prodlení dostala v den následující po doručení žaloby. Výši úroku z prodlení pak posoudil podle §369 ve spojení s §502 ObchZ ve znění účinném do 31. 12. 2000. Soud prvního stupně se dále vypořádal s námitkou žalované týkající se včasnosti návrhu žalobce na pokračování v řízení, které bylo na návrh účastníků řízení přerušeno za účelem smírného řešení, tak, že tento návrh podal žalobce ve smyslu §111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a §57 odst. 2 a 3 o. s. ř. včas.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 110/2005-92 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem IV, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně přijal správná skutková zjištění a že nepochybil ani v právním hodnocení věci. Žalovaná uvedla pouze jednu odvolací námitku týkající se včasnosti návrhu na pokračování v řízení podaném žalobcem. Odvolací soud se ztotožnil se závěry přijatými soudem prvního stupně i v této části rozsudku a na jeho závěry odkázal. Návrh žalobce na pokračování v řízení byl předán poště k přepravě dne 22. 12. 2003 a dne 29. 12. 2003 byl dle podacího razítka doručen soudu. I odvolací soud tedy dovodil, že návrh na pokračování v řízení byl žalobcem podán podle §111 odst. 3 o. s. ř. včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uvedla, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) Tuto vadu spatřuje dovolatelka v postupu soudu, který za procesního stavu, kdy bylo řízení přerušeno a do uplynutí zákonné jednoroční lhůty od předchozího rozhodnutí soudu nebyl žádným z účastníků podán návrh na pokračování v řízení, měl podle §111 odst. 3 o. s. ř. řízení zastavit. Soud prvního stupně vyřešil skutečnost, že ve spise chyběla obálka osvědčující skutečný den podání návrhu na pokračování řízení ze strany žalobce, a jež měla být nedopatřením vyhozena, tím, že pouze konstatoval, že lhůta byla zachována, aniž k tomu chyběl rozhodující důkaz. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a zastavení řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci neuvedla v dovolání nic, co by mohlo svědčit o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán rozsahem dovolání a může dovolání přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka pouze namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak výše uvedeno, není dovolací soud oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami, na kterých byl rozsudek odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založen.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu