ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.237.2006.1
sp. zn. 32 Odo 237/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně N. Č. s. t. v likvidaci, proti žalované Č. s., a. s., o zaplacení 391 923,99 Kč s poplatkem z prodlení, vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Cm 155/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2004, č.j. 9 Cmo 477/2002-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, které byla dne 28. 9. 1994 postoupena pohledávka likvidátorem Z. k. S. m. D. v likvidaci za žalovanou, se domáhala zaplacení částky 391 923,99 Kč s poplatkem z prodlení z titulu náhrady škody, jež měla žalovaná způsobit neoprávněnou dispozicí s účtem č. … dne 18. 10. 1991, když nevyhověla příkazu k zablokování účtu daný jí auditorem P. k. c. (dále jen PKC), jako nadřízeného orgánu Z. k. S. m. D. (dále jen ZK), a na základě příkazu osob uvedených na podpisovém vzoru majitele účtu (ZK), jako osob oprávněných s účtem disponovat, zrušila tento účet a finanční prostředky podle jejich pokynu převedla na účet u K. b. (dále jen KB).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2002, č.j. 16 Cm 155/97-71, zamítl žalobu na zaplacení 391 923,99 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení počínaje 18. 10. 1991 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, že podle Stanov S. m. ZK získal právní subjektivitu registrací na nejbližším koordinačním centru a že Základní směrnice pro hospodaření S. m. upravovala mimo jiné právní postup finančního vypořádání při zrušení ZK, který byl nejprve povinen vyrovnat všechny své finanční a majetkové závazky a o majetku a finančních prostředcích získaných z vlastní činnosti nebo z jiných než svazových zdrojů, které zbyly po vyrovnání závazků, rozhodoval ZK. Soud ale dále nezkoumal vztahy mezi ZK a PKC, zda byly dány důvody pro aplikaci §105 a 106 HZ, zda finanční částka, která je předmětem žaloby byla majetkem ZK nebo PKC, či zda se nejednalo o majetek žádného z nich, neboť dovodil, že žalovaná nebyla povinna respektovat pokyn auditora PKC k zablokování účtu ZK, jestliže ten nebyl zmocněn činit jménem PKC úkony vůči třetím osobám, proto žalovaná neporušila právní povinnost ve smyslu §145 hospodářského zákoníku (dále jen HZ). Dovodil, že nedošlo-li k porušení právní povinnosti podle uvedeného ustanovení HZ, nebyl naplněn základní předpoklad pro vznik škody a již z tohoto důvodu nebyly dány předpoklady, aby mohlo být žalobě vyhověno.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2004, č.j. 9 Cmo 477/2002-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Za zásadní v posuzovaném případě považoval vyřešení otázky, zda došlo ke zmenšení majetku S. m. Vyšel ze zjištění, že podle Stanov S. m. byl majetek základních organizací, získaný z vlastní činnosti základní organizace S. m., nebo z jiných než svazových zdrojů, důsledně oddělen od majetku ve vlastnictví celé organizace, a že finanční prostředky na předmětném účtu u žalované byly ZK, vyšlo-li ze skutkových zjištění najevo, že byly získány z příspěvků různých subjektů na stávkové konto v průběhu listopadových událostí v roce 1989. Navíc v době, kdy auditor PKC dal žalované příkaz k zablokování předmětného účtu, již ZK D. ani nebyl členem S. m., neboť členství základních kolektivů ve S. m. bylo vázáno na zakoupení karty kolektivního členství na příslušný rok a ZK D. si pro rok 1991 nezaplatil registrační kartu, čímž podle Stanov S. m. již v roce 1991 nebyl členem S. m. Odvolací soud dovodil, že provedením účetní operace žalovanou na daném účtu uskutečněním převodu finančních prostředků z uvedeného účtu na účet vedený KB podle pokynu ZK, nedošlo ke zmenšení majetku S. m., a nevznikla-li S. m. majetková újma, nebyl naplněn předpoklad odpovědnosti za škodu ve smyslu §145 HZ – tj. vznik škody. Pokud žalobkyně svou aktivní legitimaci v daném sporu odvozovala od postoupené pohledávky S. m. na náhradu škody proti žalované, uzavřel, že postoupená pohledávka neexistuje, proto se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu, a proto je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázku zásadního významu považuje, zda vyšší orgán mohl za nižší organizační složku vydat příkaz k zablokování účtu, když dospěl k závěru, že to vyžaduje ochrana majetku ve smyslu §105 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění zákona č. 103/1990 Sb. Poukazovala přitom, že ZK SM D. neměl od 1. 2. 1991 žádné členy, neměl kdo za ZK jednat, proto bylo namístě, aby vyšší orgán do doby ustavení nových statutárních orgánů ZK přikázal účet zablokovat, což byl úkon zjevně k ochraně majetku. Za další otázku zásadního významu považuje, zda organizační jednotka občanského sdružení, která jedná vlastním jménem, může o své vlastní vůli neformálním způsobem ukončit své členství v občanském sdružení, v rámci kterého byla zřízena, přičemž poukazovala na §6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Domnívá se, že vystoupení organizační jednotky mimo rámec daný stanovami občanského sdružení není možný a z občanského sdružení může vystoupit jen člen a nikoliv jednotka občanského sdružení. Namítá nesprávné hodnocení důkazů, zejména důkazu provedeného Stanovami S. m., poukazuje, že odvolací soud se nezabýval napadenými částmi rozsudku soudu prvního stupně, rozhodoval jako by předchozí řízení u soudu prvního stupně nemělo na něj žádný vliv, a v odvolacím řízení byly uváděny nové skutečnosti, ke kterým se žalovaná v průběhu řízení nemohla vyjádřit, v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího sodu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), je řádně zastoupena (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že finanční prostředky na účtu č. 2016643-018 byly získány z vlastní činnosti ZK, tudíž, že o nich rozhoduje ve smyslu Základní směrnice pro hospodaření S. m. sám ZK, na jejímž základě oba soudy dovodily, že nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu žalované ve smyslu §145 HZ, byť soud prvního stupně z důvodu chybějícího předpokladu pro vznik škody – porušení povinnosti žalovanou a odvolací soud z důvodu neprokázané majetkové újmy právního předchůdce žalobkyně, nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání proto není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §145 odst. 1 HZ organizace, která jiné organizaci způsobila škodu porušením závazku nebo jiné právní povinnosti, je povinna škodu nahradit a podle odstavce 2 téhož ustanovení se organizace odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které na ní lze požadovat. Své odpovědnosti se však nemůže zprostit poukazem na to, že plnila opatření orgánů hospodářského řízení.
Soudy obou stupňů ve smyslu uvedeného ustanovení a za daných skutkových zjištění dospěly ke správnému právnímu závěru o zamítnutí žaloby, a rozhodnutí je tak v souladu s hmotným právem, neboť v případě zániku ZK v roce 1991, který přestal být v roce 1991 členem S. m., nedošlo k jeho registraci, rozhodoval tento ZK o majetku a finančních prostředcích získaných z vlastní činnosti, kterými byly i finanční prostředky na účtu č. …, a nedošlo tudíž k porušení povinnosti žalovanou, pokud žalovaná na základě pokynu ZK převedla finanční prostředky na účet vedený u KB. ZK mohl totiž s těmito finančními prostředky podle Základní směrnice pro hospodaření S. m. sám disponovat. Správně poté odvolací soud dovodil, že pokud žalobkyně svou aktivní legitimaci v daném sporu odvozovala od postoupené pohledávky S. m. na náhradu škody proti žalované, byl důvod pro zamítnutí žaloby, neboť postoupená pohledávka neexistovala.
Otázky, jež dovolatelka považovala za otázky zásadního významu, nejsou otázkami, které by měly pro rozhodnutí o věci určující význam, a na nich rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci ani založen. Podle §105 odst. 2 HZ, v rozhodném znění, připomínaného dovolatelkou, vyžadovala-li to ochrana majetku občanského sdružení, mohly za nižší organizační složky a orgány vykonat příslušné úkony a opatření orgány vyšší. V daném případě se ale nejednalo o společný majetek občanského sdružení, nýbrž o majetek, který byl ve výlučném vlastnictví ZK, což ani dovolatelka nezpochybnila. Rovněž na druhé otázce, již dovolatelka považovala za otázku zásadního významu (zda organizační jednotka občanského sdružení, která jedná vlastním jménem, může o své vlastní vůli neformálním způsobem ukončit své členství v občanském sdružení, v rámci kterého byla zřízena, přičemž poukazovala na §6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů), nebyl rozsudek odvolacího soudu z hlediska právního posouzení odpovědnosti žalované za škodu založen. Mimoto Stanovy S. m. jasně upravovaly postavení ZK ve S. m.
Namítá-li dovolatelka, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že k takovým jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), proto se Nejvyšší soud České republiky takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat. Poukazuje-li dovolatelka zároveň, že nesprávným postupem jí byla odňata možnost jednat před soudem, nelze tuto námitku shledat za důvodnou, je-li odvíjena od skutečnosti, že soud prvního stupně a odvolací soud zjišťoval každý jiný předpoklad odpovědnosti za škodu ve smyslu §145 HZ. Oba soudy vyšly totiž ze shodných skutkových zjištění pro právní posouzení věci, z nichž poté dovodily shodný právní závěr, že nebyly naplněny předpoklady pro uplatnění odpovědnosti za škody, od něhož se poté odvíjel správný závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, jež byl odvolacím soudem potvrzen.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu