ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.263.2006.1
sp. zn. 32 Odo 263/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně R. a.s., proti žalovanému M. H., o zaplacení 437 120,70 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 454/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2005, č.j. 3 Cmo 5/2005-77, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. srpna 2005, č.j. 3 Cmo 5/2005-77, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. června 2004, č.j. 13 Cm 454/2002-57, v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 434 758,70 Kč; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 2 362 Kč zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného jako komplementáře již zaniklé společnosti S., k.s., z titulu jeho ručení podle §93 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) za závazky této společnosti a o tom, že nárok žalobkyně není promlčen – vyjma závěru o počátku běhu desetileté lhůty podle §408 odst. 1 obch. zák. Právní názor soudu prvního stupně ohledně počátku běhu promlčení se ale nedotýkal správnosti jeho posouzení námitky promlčení jako nedůvodné, když podle §402, 408 a 310 obch. zák. dovodil, že právo žalobkyně jako věřitelky vůči společnosti S., k.s. jako dlužníka nebylo promlčeno, bylo-li jí právo na zaplacení částky 434 758,70 Kč přiznáno pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 1996, č.j. 12 Cm 585/96-76, na základě žaloby podané proti S., k.s. dne 30. 11. 1995, a že proto nemůže být promlčeno ani ve ahu k ručiteli dlužníka (žalovanému), neboť právo věřitele (žalobkyně) vůči ručiteli (žalovanému) nemůže být ze zákona promlčeno před promlčením práva vůči jeho dlužníkovi. Odvolací soud v otázce počátku běhu desetileté promlčecí doby dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nepočala běžet dnem 30. 11. 1995, podáním žaloby vůči dlužníkovi, ale je třeba její počátek spojovat s uplynutím data splatnosti jednotlivých pohledávek v letech 1994-1995 a vzhledem k tomu, že konkurs na dlužníka S., k.s. byl v roce 2001 zamítnut pro nedostatek jeho majetku, pak žalobkyně své právo na zaplacení rozsudkem přiznaného plnění vůči komplementáři jako ručiteli uplatnila podáním žaloby v roce 2002 včas (§306 odst. 1, §311 odst. 2 a §408 odst. 1 obch. zák.). Uzavřel, že námitku promlčení vznesenou žalovaným nelze ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. akceptovat. V otázce výše uplatněného nároku odvolací soud shledal žalobu důvodnou co do částky 434 758,70 Kč (sestávající z částky 418 034,70 Kč a nákladů řízení ve výši 16 724 Kč, přiznané pravomocným rozsudkem) a ve zbývajícím rozsahu ve výši 2 362 Kč žalobu zamítl, protože žalobkyně důvodnost nároku v této výši neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí řešilo právní otázku promlčení odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Poukazuje přitom, že obecně u dlužníka a věřitele běží samostatné promlčecí doby (při respektování §310 obch. zák.), a že běh promlčecí doby u ručitele má být počítán po skončení přiměřené doby na zaplacení dlužníkem ve smyslu §306 odst. 1 obch. zák., přičemž v dané věci lze uvažovat, že tato doba skončila po uplynutí dvou měsíců po podání žaloby vůči dlužníkovi dne 30. 11. 1995, proto promlčecí doba vůči ručiteli počala běžet dne 1. 2. 1996 a skončila 1. 2. 2000. Byla-li žaloba vůči ručiteli podána až dne 30. 5. 2002, stalo se tak po uplynutí obecné čtyřleté promlčecí doby. Je přesvědčen, že §408 obch. zák. pouze stanovuje novou desetiletou lhůtu vůči dlužníkovi a nemá žádnou návaznost na ručitele. V této souvislosti připomíná, že v daném případě pravomocný rozsudek pro zmeškání ustanovil novou desetiletou promlčecí dobu jen vůči dlužníkovi S., k.s., nikoliv vůči ručiteli M. H. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle §243c o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení §92 a 95 až 99 a 107a o. s. ř. však pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
Podle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením
Dovolací soud zjistil, že podle zápisu v obchodním rejstříku ze dne 26. 7. 2005 společnost Č. R. a.s., zanikla a její jmění přešlo na společnost J. M. a.s., na základě smlouvy o převzetí jmění uzavřené ve formě notářského zápisu dne 17. 5. 2005. Společnost J. M. a.s. se stala právním nástupcem zaniklé společnosti Č. R. a.s. a přešlo na ní jmění zanikající společnosti včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Společnost J. M. a.s. změnila název obchodní firmy na R. a.s. (zapsáno v obchodním rejstříku 21. 11. 2005).
Ač účastník na straně žalobce Č. R. a.s., v průběhu odvolacího řízení, ještě předtím, než odvolací soud ve věci rozhodl, zanikl a ztratil tím ve smyslu §107 odst. 1 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení, tedy dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, odvolací soud nevyřešil podmínky procesního nástupnictví a usnesením nerozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračováno a nerozhodl o procesním nástupnictví podle §107 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud však k vydání usnesení podle §107 o. s. ř. v dovolacím řízení již není v daném případě oprávněn. Jedná se o překážku dovolacího řízení, neboť dovolací řízení nelze vést se subjektem, o jehož právním nástupnictví nebylo rozhodnuto, a ani s původním účastníkem řízení na straně žalobce, který již zanikl.
Ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. se jedná tedy o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, proto Nejvyšší soud ČR řízení podle §243c o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolatel mohl situaci řešit pouze podáním žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže v odvolacím řízení vystupovala jako účastník žalobkyně, jež neměla způsobilost být účastníkem řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. července 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu