ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.264.2005.1
sp. zn. 32 Odo 264/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A) PhDr. L. Č., B) Ing. Z. Č., proti žalovaným 1) R. H., 2) M. K., o zaplacení částky 323 961,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1317/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 29 Co 513/2004-270, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 29 Co 513/2004-270, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou (po připuštění změny žalobního petitu) domáhali po žalovaných zaplacení tří nároků - smluvní pokuty ve výši 92 000,- Kč, vrácení přeplatku za projekt ve výši 20 600,- Kč a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 323 961,- Kč.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, č.j. 6 C 84/95-166, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001, č.j. 21 Co 423/2000-199, opravného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. října 2001, č.j. 6 C 84/95-212, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2002, č.j. 21 Co 6/2002-228, pravomocně rozhodl o shora uvedených nárocích na zaplacení smluvní pokuty a vrácení přeplatku za projekt a vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 323 961,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že pro jeho posouzení bude ještě třeba doplnit dokazování.
Podle shodného závěru soudů obou stupňů byla mezi účastníky řízení platně uzavřena v režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) smlouva o dílo ze dne 12. dubna 1994 (dále též jen „smlouva o dílo“), která nebyla nijak změněna a ani nezanikla odstoupením od smlouvy, ani jiným způsobem. Jejím předmětem byla stavba rodinného domu na klíč pro žalobce prováděná žalovanými jako společníky sdružení bez právní subjektivity S. Námitkám žalovaných o neplatnosti a neúčinnosti smlouvy pro rozpor se stavebním zákonem a pro neurčitost, neboť mělo být stavěno na pozemku, který žalobci v době jejího uzavření nevlastnili, soudy nepřisvědčily s odůvodněním, že smlouva o dílo nemůže být (obecně) v rozporu se stavebním zákonem, neboť je samostatným právním úkonem, jehož zvláštní náležitosti upravuje §536 obch. zák. a obecné náležitosti §266 a násl. téhož zákona a §37 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), nikoli stavební zákon. Předmětná smlouva netrpí neurčitostí svého obsahu, je-li v ní uvedeno označení pozemku, na jehož části mělo být stavěno, ale který byl dosud ve vlastnictví třetí osoby, jak tomu bylo v době uzavření smlouvy v souzené věci. V průběhu řízení bylo nepochybně prokázáno, že účastníci věděli, na jaké části ve smlouvě označeného pozemku má být stavba zhotovena. Kromě toho bylo již v době uzavření smlouvy vydáno rozhodnutí o umístění stavby a žalovaní začali se stavebními pracemi ještě před stavebním povolením.
Okresní soud v Mělníku, po doplnění dokazování směřujícího ke zjištění výše bezdůvodného obohacení, rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č.j. 6 C 1317/2000-225, zamítl žalobu o zaplacení částky 323 961,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 20. května 1996 do zaplacení a uložil žalobcům nahradit oběma žalovaným a České republice náklady řízení.
Podle soudu prvního stupně žalovaní ve smyslu §554 odst. 1, věty prvé, obch. zák. nesplnili povinnost provést dílo pro žalobce, kteří jim zaplatili za dílo celkem částku 1 572 750,- Kč (+ 50 000,- Kč za projektovou dokumentaci) ve smlouvě dohodnutých lhůtách. Vyplatili ji tedy právem, aniž však došlo k provedení díla. Za situace, kdy žalovaní stavbu přerušili a následně ji opustili, měli žalobci podle názoru soudu prvního stupně řadu zákonných možností, jak vůči žalovaným postupovat, což však neučinili. Za stavu, kdy žalobci převzali nedokončené dílo, k čemuž podle soudu prvního stupně došlo tím, že žalobci po odchodu žalovaných ze stavby nechali nedokončené dílo zazimovat a posléze i dokončit jiným subjektem, dospěl k závěru, že se tím změnil obsah dosud nezaniklé smlouvy na závazek z odpovědnosti za vady díla. Za situace, kdy žalobci práva z odpovědnosti za vady vůči žalovaným neuplatnili, nemohou podle jeho názoru dosáhnout uspokojení svých nároků uplatněním z jiného právního důvodu, tedy ani z titulu bezdůvodného obohacení. Proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 29 Co 513/2004-270, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. dubna 2004, tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 323 961,- Kč s 19 % úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 20. května 1996 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit druhému žalovanému. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných uhradit žalobcům náklady za řízení před soudy obou stupňů, jakož i náklady řízení České republice s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit druhému žalovanému.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení, neztotožnil se však již s jeho právním posouzením věci. Vycházeje z ustanovení §554 obch. zák. dospěl k závěru, že v daném případě nebylo dílo řádně provedeno, neboť nebylo žalobcům způsobem sjednaným ve smlouvě předáno. V souzené věci si účastníci v článku VII. odst. 4 smlouvy o dílo totiž výslovně sjednali, že dílo bude předáno zhotovitelem objednateli formou zápisu potvrzeným oběma stranami s tím, že termín podpisu tohoto zápisu bude považován oběma smluvními stranami za termín předání díla, přičemž v řízení bylo prokázáno a ostatně nebylo mezi účastníky ani sporu o tom, že takový zápis sepsán nikdy nebyl. Jestliže nedošlo k předání díla, nedošlo k jeho řádnému provedení, což podle odvolacího soudu vylučuje možnost namítnout vady díla a uplatnit jakékoliv nároky z vad díla. V této souvislosti poukázal i na tu skutečnost, že v řízení bylo prokázáno (a rovněž o tom nebylo mezi účastníky sporu), že žalobci nejenže odmítli dílo od žalovaných převzít, ale vyzvali je k jeho dokončení. Proto, a také s ohledem na neexistenci písemného protokolu o předání, nemůže podle odvolacího soudu obstát a nemá žádnou oporu v zákoně ani v účastníky uzavřené smlouvě o dílo názor soudu prvního stupně, pokud ze skutečnosti, že žalobci nechali nedokončené dílo zazimovat a poté, co žalovaní nereagovali na jejich výzvu k dokončení díla, je nechali dokončit jiným subjektem, dovodil, že žalobci dílo převzali. V souzené věci bylo ze strany zhotovitele zcela jednoznačně deklarováno, že měl v úmyslu předat objednateli nedokončené dílo, přičemž z korespondence účastníků vyplývá, že žalovaní dokončit dílo ani nemínili. Jde tedy o nedokončené dílo, neboli o nesplnění smlouvy v určitém rozsahu, nikoli o množstevní vadu. Za stavu, kdy nedokončené dílo nelze posuzovat jako dílo vykazující množstevní vady, neboli vadné plnění, nemohl se podle odvolacího soudu obsah závazku změnit způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění.
Podle odvolacího soudu je nepochybné, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky žádným způsobem nezanikla, ani nebyla změněna, přičemž žalovaní z ní vyplývající závazek dílo dokončit již splnit nemohou, neboť dílo již dokončil jiný subjekt. Za této situace se proto ztotožnil s argumentací odvolatelů (žalobců), že splnění závazku žalovaných se stalo nemožným, přičemž důsledkem nemožnosti plnění je zánik závazku s právem věřitele na náhradu škody za podmínek §353 obch. zák. a na vrácení poskytnutého plnění ve smyslu §351 odst. 2 za použití §354 obch. zák. s tím, že možnost vymáhat případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák., který má věřitel bez ohledu na to, zda dlužník nemožnost plnění zavinil či nikoliv, není žádným zákonným ustanovením vyloučena. To dovedeno na souzenou věc, kdy závazek žalovaných zanikl v nesplněné části v důsledku nemožnosti plnění a žalobci žalovaným za nesplněnou část závazku na zálohách finanční plnění již poskytli, podle odvolacího soudu znamená, že žalovaným vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, a že toto bezdůvodné obohacení jsou žalovaní povinni žalobcům podle §456 a §458 odst. 1 obč. zák. vydat. Za stavu, kdy cena díla byla smluvena pevnou částkou ve výši 1 870 000,- Kč, podle názoru odvolacího soudu činí bezdůvodné obohacení rozdíl mezi tím, co žalobci na provedení díla skutečně zaplatili, a procentuálně vyjádřenou částí smluvené ceny odpovídající stupni rozestavěnosti díla. Za situace, kdy rozdíl mezi částkou žalobci žalovaným uhrazenou ve výši 1 622 750,- Kč, jejíž zaplacení nebylo mezi účastníky sporným, a znalcem zjištěnou částí smluvní ceny odpovídající stupni rozestavěnosti stavby ve výši 1 129 106,- Kč, činí částku 493 644,- Kč, což je částka ještě podstatně vyšší než žalobci žalobou požadují, odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 323 961,- Kč je důvodný a to včetně požadovaného úroku z prodlení.
Za stavu, kdy soud prvního stupně provedl dokazování, a to i k výši žalobou uplatněného nároku, úplným a vyčerpávajícím způsobem, které nebylo třeba v odvolacím řízení jakkoli doplňovat, z provedených důkazů učinil potřebná skutková zjištění, avšak na základě správně zjištěného skutkového stavu věc nesprávně právně posoudil, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Podle přesvědčení dovolatelů odvolací soud pochybil, pokud posoudil žalobou uplatněný nárok podle zásad o bezdůvodném obohacení, a nikoli v rámci právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky. Dovolatelé napadají právní posouzení odvolacího soudu o tom, že z jejich strany k platnému odstoupení od smlouvy nedošlo a své dovolací námitky založili na tom, že od předmětné smlouvy platně odstoupili podle §548 odst. 2 obch. zák. Za tohoto stavu jim podle jejich názoru náleží nárok minimálně ve výši účelně vynaložených nákladů spojených se stavbou, které však soud neposoudil, pominul je a od poskytnutých peněžních plnění je neodečetl. Dovolatelé rovněž oponují názoru odvolacího soudu o tom, že ke změně předmětné smlouvy nedošlo. Trvají na tom, že výsledkem jednání účastníků o novém rozpočtu a o požadavku žalobců na vícepráce bylo uzavření dohody – dodatek ke smlouvě o dílo formou písemného zápisu účastníků obsahujícího všechny zákonné náležitosti – „účastníky, nové stavební práce, vícepráce a nově stanovenou cenu“. V této souvislosti uvedli, že chtěli plnit a vyzvali žalobce i k účinné spolupráci. Tvrdí, že žalobci je nevyzvali k dokončení díla a že bylo v řízení prokázáno, že žalobci stavbu převzali a nechali ji zazimovat, přičemž v době trvání právního vztahu mezi účastníky, aniž od smlouvy odstoupili, začali jednat s jiným subjektem a bez vědomí žalovaných nechali stavbu tímto jiným subjektem dokončit. Na podporu svého právního názoru dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 30 Cdo 2953/2000, který k dovolání připojili.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve změněném výroku zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření k doplnění dovolání žalobci poukázali na to, že žalovanými připojené rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž v dovolání odkazují, na předmětnou věc nedopadá a závěry v něm prezentované nejsou v předmětné věci aplikovatelné. K odstoupení od smlouvy totiž nedošlo a žalobou požadované plnění, jež se opírá o bezdůvodné obohacení, nevychází z požadavku na vrácení veškerého plnění ze smlouvy, nýbrž z požadavku na vrácení té částky plnění, která převyšuje hodnotu díla v rozsahu dokončeném žalovanými.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé založili jimi uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci na tvrzení, že od smlouvy o dílo platně odstoupili podle §548 odst. 2 obch. zák., v důsledku čehož mají podle tohoto ustanovení též nárok na úhradu jimi účelně vynaložených nákladů, resp. na jejich odpočet od žalobci poskytnutých peněžních plnění.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný (§243b odst. 2 o. s. ř.), tak v tomto případě znamená podrobit dovolacímu přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní od smlouvy o dílo ze dne 12. dubna 1994 platně neodstoupili.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že se odvolací soud ztotožnil s právním hodnocením soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu mimo jiné v té části, že předmětná smlouva o dílo nebyla nijak změněna a že nezanikla odstoupením od smlouvy ani jiným způsobem. Tomuto právnímu posouzení nelze vytknout žádné právní pochybení.
Jelikož podle skutkově zjištěného stavu byla smlouva o dílo ze dne 12. dubna 1994 včetně záležitostí v ní přímo neupravených podřízena režimu obchodního zákoníku, vyšel dovolací soud při přezkoumání závěru odvolacího soudu v otázce, zda došlo k odstoupení od smlouvy či nikoli, z příslušných ustanovení obchodního zákoníku.
Podle ustanovení §344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.
Podle ustanovení §345 odst. 1 obch. zák. znamená-li prodlení dlužníka (§365) nebo věřitele (§370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla.
Podle ustanovení §548 odst. 2 obch. zák. odstoupil-li zhotovitel od smlouvy pro prodlení objednatele a nespočívá-li překážka pro splnění povinnosti objednatele v okolnostech vylučujících odpovědnost (§374), náleží zhotoviteli cena, na kterou má nárok na základě smlouvy. Od této ceny se však odečte to, co zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu.
V nalézacím řízení bylo skutkově zjištěno, že důvodem „odstoupení“ žalovaných dopisem ze dne 26. září 1994 od smlouvy o dílo bylo neuzavření dodatku k této smlouvě, a nikoli prodlení objednatele, které je zákonným důvodem pro odstoupení od smlouvy podle §548 odst. 2 obch. zák. Za stavu, kdy žalovanými v dopise ze dne 26. září 1994 vymezený důvod odstoupení sám o sobě není pro odstoupení od smlouvy důvodem zákonným ani důvodem účastníky sjednaným (srov. §344 obch. zák.) a kdy navíc podle skutkově zjištěného stavu nebyl tento přípis adresován a doručen oběma žalobcům jako účastníkům smlouvy, ale pouze jednomu ze žalobců, nelze než souhlasit se závěrem odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně), že uvedeným dopisem k odstoupení smlouvy nedošlo pro neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. Za stavu, kdy rovněž nebylo skutkově zjištěno porušení povinností žalobci podstatným způsobem a ani zmaření základního účelu uzavřené smlouvy o dílo – zhotovení domu, odvolací soud nepochybil, pokud neshledal platným odstoupení od smlouvy ani podle §345 odst. 2 a §356 obch. zák.
Za situace, kdy žalovaní neuvedli v přípise ze dne 26. září 1994 jako důvod odstoupení od smlouvy prodlení objednatele (žalobců), které je zákonným předpokladem pro právní úkon odstoupení zhotovitele od smlouvy podle §548 odst. 2 obch. zák., lze uzavřít, že již z tohoto důvodu, aniž by bylo nutno zjišťovat a posuzovat, zda se objednatel dostal skutečně do prodlení, ustanovení §548 odst. 2 obch. zák. nelze v souzené věci aplikovat a tím ani přiznat žalovaným odpočet účelně vynaložených nákladů od vymáhané částky.
V této souvislosti je však nutné poukázat i na tu skutečnost, že dovolatelé si odporují i v rovině vlastní argumentace, když na jedné straně odstupují od smlouvy pro neuzavření dodatku ke smlouvě a současně tvrdí, že k uzavření dodatku ke smlouvě došlo. Dále si protiřečí tím, když tvrdí, že platně odstoupili od smlouvy a současně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi nimi a žalobci nedošlo k předání díla.
Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 30 Cdo 2953/2000, řešícího situaci a nároky vzniklé při odstoupení od smlouvy o dílo podle speciálního ustanovení §642 odst. 1 obč. zák., hodnotí dovolací soud jako nepřípadný. Uvedené rozhodnutí na souzenou věc nedopadá a závěry v něm prezentované nejsou v souzené věci, v níž je předmětem žalobního nároku nárok na vydání bezdůvodného obohacení a odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky nebylo prokázáno, aplikovatelné.
Lze tak uzavřít, že právnímu posouzení odvolacího soudu, že žalovaní od smlouvy neodstoupili, žádné pochybení vytknout nelze. Pochybení se však odvolací soud dopustil při aplikaci ustanovení §456 a §458 odst. 1 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, a to včetně nesprávného určení výše bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy závazek žalovaných zanikl v nesplněné části v důsledku nemožnosti plnění a žalobci jim za nesplněnou část závazku již poskytli na zálohách finanční plnění, vzniklo žalovaným přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které jsou povinni žalobcům vydat podle §456 a 458 odst. 1 obč. zák., přičemž jeho výši určil jako rozdíl mezi částkou, kterou žalobci na provedení díla skutečně zaplatili, a procentuálně vyjádřenou částí smluvené ceny odpovídající stupni rozestavěnosti díla. S tímto právním posouzením odvolacího soudu nelze souhlasit, neboť nemá žádnou oporu v platné právní úpravě.
Podle ustanovení §354 obch. zák. při zániku závazku pro nemožnost plnění nebo jeho části nastávají obdobné účinky uvedené v §351.
Podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních povinností týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).
Došlo-li podle odvolacího soudu k zániku předmětné smlouvy o dílo v důsledku následné nemožnosti plnění, je třeba v otázce žalobou uplatněného nároku vycházet pouze ze speciálního ustanovení §354 obch,. zák. v návaznosti na §351 obch. zák. Ustanovení §456 a §458 odst. 1 obč. zák. o bezdůvodném obohacení se neuplatní, jelikož při zániku závazku pro nemožnost plnění nastávají obdobné účinky uvedené v §351. Za situace, kdy odvolací soud takto nepostupoval, nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), sice dovoláním namítány nejsou, dovolací soud však z obsahu spisu zjistil, že řízení jinou vadou řízení trpí.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož nemá důvodu odchylovat se ani v této projednávané věci, formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných pro rozhodnutí zásadně významných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud však takto v souzené věci nepostupoval. Podle odůvodnění rozsudku založil své rozhodnutí, v němž se v právním posouzení odchýlil od právního názoru soudu prvního stupně, na zjištění soudu prvního stupně o skutečnostech rozhodných pro stanovení výše bezdůvodného obohacení. Za stavu, kdy na tomto zjištění soud prvního stupně své rozhodnutí (pro jiný právní názor na souzenou věc) nezaložil a odvolací soud, vycházeje z jeho zjištění, jeho zamítavý rozsudek změnil, ačkoli nebyly podmínky ani pro jeho potvrzení, ani pro změnu, nýbrž pro jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení (srov. §221 odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.), odepřel žalovaným možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění soudu prvního stupně přezkoumat na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tímto nesprávným postupem odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, jejíž nedodržení představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, Praha, C. H. Beck 1998, pod číslem 160, str. 381 a rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za uvedené procesní situace, kdy odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, jeho zamítavé rozhodnutí změnil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 pásm. b) o. s. ř.], jakož i z pohledu důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu