ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.272.2005.1
sp. zn. 32 Odo 272/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně K. s.r.o., proti žalovanému M. S., o zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 261/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2004, č.j. 28 Co 228/2004-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. července 2003, č.j. 11 C 261/2002-24, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 75 000 Kč spolu s 4 % úrokem z prodlení od 18. 12. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný nesplnil vůči žalobkyni ve sjednaném termínu závazek z uzavřené smlouvy o dílo a dovodil, že žalovaný odpovídá žalobkyni za škodu, která jí vznikla v důsledku pozdního plnění žalovaného tím, že nemohla již v červnu 2001 provozovat hostinskou činnost v prostorách k tomu pronajatých a byla nucena zbytečně za měsíc červen 2001 zaplatit nájemné ve výši 75 000 Kč za pronajaté prostory, v nichž ale vinou žalovaného nemohla začít provozovat hostinskou činnost. Uzavřel, že byly splněny všechny předpoklady pro odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni porušením jeho povinnosti ve smyslu §373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), když nebyly shledány důvody pro vyloučení odpovědnosti žalovaného podle §374 obch. zák. a ani snížení náhrady škody podle §386 obch. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2004, č.j. 28 Co 228/2004-54, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ze skutkového vymezení vzniku škody v žalobě nelze dovodit vznik škody a nelze shledat ani příčinnou souvislost mezi údajně vzniklou škodou a porušením smluvní povinnosti žalovaným, když skutečnost, že žalovaný nesplnil vůči žalobkyni závazek ze smlouvy o dílo nesplněním dohodnutého termínu plnění nemá pro posouzení věci právní význam, neboť z předmětné nájemní smlouvy je zřejmé, že žalobkyně zaplatila nájemné již za měsíc květen 2001 a platila toto nájemné bez ohledu na to, zda v prostorách restaurační činnost prováděla či nikoliv. Odvolací soud konstatoval, že nelze vyloučit vznik škody žalobkyni v důsledku chování žalovaného, a to ve formě ušlého zisku, ale tento skutek nebyl předmětem žaloby, proto se jím soud nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že řízení je postiženo vadami, které měly vliv na nesprávné rozhodnutí. Poukazuje, že soud nerespektoval §205a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) ve vztahu k §119a o. s. ř. a §213 odst. 3 o. s. ř., když odvolací soud uznal v odvolání uvedené skutečnosti a tvrzení žalovaného, které měly charakter novot, a to za situace, kdy v řízení před soudem prvního stupně žalovaný namítal pouze nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, a k vyvrácení důkazů předložených k prokázání vzniku škody nepředložil žádné důkazy a ani tvrzení. Má za to, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že škoda není dostatečně prokázána, měl v souladu s §118a spolu s §211 o. s. ř. žalobkyni vyzvat, aby svá tvrzení doplnila a poučit ji, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova názoru. Domnívá se, že škoda, jež jí vznikla zbytečnou úhradou nájemného je skutečnou škodou ve smyslu §373 obch. zák., o níž se zmenšil její majetek, za níž je žalovaný odpovědný. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – žalobkyní (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Nejvyšší soud České republiky se tedy dále zabýval námitkou dovolatelky poukazujíc, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]., jež dovolatelka spatřovala v tom, že odvolací soud porušil svoji povinnost v tom, že nerespektoval §205a o. s. ř. ve vztahu k §119a o. s. ř. a §213 odst. 3 o. s. ř., uznal-li v odvolání uvedené skutečnosti a tvrzení žalovaného, které měly charakter novot, jestliže v řízení před soudem prvního stupně žalovaný namítal pouze nedostatek aktivní legitimace žalobkyně a k vyvrácení důkazů předložených k prokázání vzniku škody nepředložil žádné důkazy.
Podle §213 odst. 5 o. s. ř. odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř.
Podle §213 odst. 3 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Z jednání soudu prvního stupně v dané věci je však zřejmé, že předmětem dokazování u soudu prvního stupně byla mimo jiné i smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená dne 25. 4. 2001, od níž žalobkyně odvíjela svůj žalobní požadavek na úhradu náhrady škody spočívající v zaplacení nájemného z této smlouvy za červen 2001. Pokud tedy i v odvolacím řízení soud vycházel z důkazu provedeného uvedenou smlouvou, nelze dát za pravdu dovolatelce, že by odvolací soud přihlédl v tomto směru ke skutečnostem nebo důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Je přitom nerozhodné, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně poukazoval zejména na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, směřující do závěru odvolacího soudu, že škoda není dostatečně prokázána, a poukazujíc na §118a a §211 o. s. ř., podle nichž měl odvolací soud podle dovolatelky žalobkyni vyzvat, aby svá tvrzení doplnila a poučit ji, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle jejího názoru.
Podle §153 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Hmotněprávní poučení účastníků je soud povinen poskytnout jen tam, kde mu to zákon výslovně ukládá. V tomto směru nelze dovodit, že §118a o. s. ř. je tímto ustanovením.
V §118a odst. 1 o. s. ř. je stanoveno: Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
O tento případ se však v dané věci nejednalo, neboť žalobkyně v souzené věci dostatečně vylíčila všechny rozhodné skutečnosti k potřebné k posouzení požadované škody.
Poukazovala-li žalobkyně dále i na §118a odst. 2 o. s. ř., podle něhož, má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a postupuje přitom obdobně podle odstavce 1, pak je třeba konstatovat, že soudce nemůže ve smyslu uvedeného ustanovení poučovat účastníka o hmotném právu, nýbrž zůstává v rovině poučení o právu procesním (srov. Občanský soudní řád, komentář, J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec, C.H.BECK, 6. vydání r. 2003, str. 10). Odvolací soud proto ve smyslu uvedeného ustanovení a vázán §153 o. s. ř. učinil správný závěr, že sice nelze vyloučit vznik škody žalobkyni v důsledku chování žalovaného, a to ve formě ušlého zisku, ale tento skutek nebyl předmětem žaloby, proto se jím soud nezabýval. Skutek se totiž v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné o čem má soud rozhodnout (srov. Soudní judikatura seš. 17/1998, pod označením 119/1998).
V dané souvislosti je třeba připomenout i ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209), neuvede-li žalobce v žalobním návrhu všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce.
V daném případě proto odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyni nelze přiznat vznik škody v důsledku chování žalovaného, a to ve formě ušlého zisku, neboť přiznáním plnění na základě jiného skutkového stavu, než který žalobkyně v žalobě tvrdila a byl předmětem dokazování v soudním řízení, by se dopustil překročení návrhu a porušení dispoziční zásady řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2003, č. j. 25 Cdo 1934/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatel C.H.BECK, pod označením RNs C 2076/2004).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud České republiky se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Podle §379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk.
Škoda ve smyslu §373 obch. zák. je majetková újma, vyjádřitelná v penězích, která se projevuje buď jako skutečná škoda nebo ušlý zisk. Obě tyto formy škody jsou v zásadě rovnocenné a existence jedné z nich není podle platného práva podmínkou vzniku a uplatnění druhé formy (srov. Obchodní zákoník, komentář, I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., C.H.BECK, 9. vydání r. 2004, str. 1052 a viz dále Právní rozhledy č. 4/1996, str. 169).
V daném případě žalobkyně požadovala skutečnou škodu (nikoli jak je výše řečeno ušlý zisk), avšak neprokázala její existenci, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně požadovala po žalovaném škodu ve výši odpovídající výši nájemného, které zaplatila za měsíc červen 2001 podle smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi ní a pronajímatelem, přičemž uvedené nájemné by platila podle této smlouvy bez ohledu na to, zda restaurační činnost provozovala či nikoliv, o čemž svědčí i skutečnost, že platila nájemné za pronajaté prostory podle nájemní smlouvy již za měsíc květen 2001, bez ohledu na to, že v pronajatých prostorách restaurační činnost zatím neprovozovala.
Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že ani dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně.
Dovolací soud, proto aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. března 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu