ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.385.2005.1
sp. zn. 32 Odo 385/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce T. V., podnikatele, proti žalovanému Ing. V. R., podnikateli, o zaplacení 59 902,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 196/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2004, č.j. 24 Co 158/2004-132, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2004, č.j. 24 Co 158/2004-132, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. prosince 2003, č.j. 10 C 196/2000-108, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení faktur v celkové výši 65 758,- Kč s příslušenstvím, což odůvodnil tvrzením, že na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo zhotovil a dodal duplicitní lisovací nástroje žalovanému, který dílo převzal, avšak neuhradil.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. května 2001, č.j. 10 C 196/2000-39, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 59 902,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do zbývající částky 5 856,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. prosince 2001, č.j. 22 Co 531/2001-55, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
O věci tak opětovně rozhodoval Okresní soud v Pardubicích, který rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. března 2002, č.j. 10 C 196/2000-62, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 59 902,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. března 2003, č.j. 24 Co 665/2002-82, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. března 2002 a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že kromě nedostatečně odůvodněného rozhodnutí, jež založilo jeho nepřekoumatelnost, zjistil pochybení při plnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Odvolací soud mu konkrétně vytkl, že žalobce nevedl k doplnění skutkových tvrzení ohledně uzavřené ústní smlouvy o dílo zejména pokud jde o její obsahové náležitosti s tím, že do doby předložení dostatečných důkazů žaloba nemůže obstát a pro posouzení věci není právně závažné, zda žalobce uplatnil novou výrobu obou lisovacích nástrojů jako opožděnou reklamaci.
Okresní soud v Pardubicích, po doplnění skutkových tvrzení účastníků a dokazování v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 11. prosince 2003, č.j. 10 C 196/2000-108, zamítl žalobu o zaplacení částky 59 902,- Kč s příslušenstvím, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení částky 2 632,- Kč žalovanému za zaplacený soudní poplatek.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. listopadu 2004, č.j. 24 Co 158/2004-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. prosince 2003 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V řízení bylo prokázáno, že již dříve, konkrétně dne 4. března 1999, účastníci řízení uzavřeli a realizovali písemnou smlouvu o dílo (označenou jako hospodářská smlouva), jejímž předmětem bylo rovněž zhotovení několika lisovacích nástrojů a v níž se žalobce zavázal pro případ vad díla namísto jejich odstranění zhotovit žalovanému nástroje nové. Za situace, kdy se žalovaný v řízení bránil tvrzením, že žalobcem vyrobené nástroje byly právě těmi, které žalobce zhotovil opakovaně (nově) jako výsledek reklamace dříve písemně uzavřené smlouvy o dílo, jejíž obsah (bod 2) toto jeho tvrzení podporuje, neboť právě k takovému způsobu odstraňování vad zhotovených nástrojů se žalobce zavázal, a kdy podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů žalobce v řízení neprokázal tvrzení o účastníky následně ústně uzavřené smlouvě o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě nelze vyhovět jak z titulu odpovědnosti za vady pro neprokázaní smlouvy o dílo, tak ani z titulu bezdůvodného obohacení. Aby bylo možné přisvědčit právní argumentaci žalobce o plnění žalovanému bez právního důvodu, bylo by podle odvolacího soudu nutné podepřít ji jinými (novými) skutkovými tvrzeními; to však žalobce neučinil a se zřetelem k systému tzv. neúplné apelace v odvolacím řízení tak ani účinně učinit nemohl. Za tohoto stavu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) ve spojení s §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., z důvodu postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti žalobního nároku nesouhlasí. Tvrdí, že předmětné nástroje dodal žalovanému na základě ústní smlouvy o dílo, jejíž uzavření v řízení prokázal. Naopak to byl žalovaný, který neunesl důkazní břemeno o tvrzeních, že reklamoval a že tak učinil včas. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se při hodnocení důkazů (stejně jako soud prvního stupně) v potřebném rozsahu nevypořádal s dopisem žalovaného ze dne 26. dubna 2000 a že nesprávně byl v řízení hodnocen i dopis žalovaného ze dne 1. ledna 2000, jimž oba soudy upřely jejich důkazní hodnotu. Z obsahu posléze uvedeného přípisu dovolatel mimo jiné dovozuje, že žalovaný potvrzuje převzetí předmětných nástrojů i důvodnost vystavení faktur, tedy výroby nad rámec původně uzavřené smlouvy o dílo.
Podle názoru dovolatele mělo být žalobě vyhověno i za situace, posoudil-li by soud ústní smlouvu o dílo jako neplatnou pro nedostatek některé z náležitostí či dospěl-li by k závěru, že její uzavření žalobce neprokázal. V takovém případě měl být žalobní nárok posouzen podle zásad o bezdůvodném obohacení, což odvolací soud neučinil, aniž takové rozhodnutí přezkoumatelným způsobem jakkoli odůvodnil.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil těmto soudům k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou [přestože dovolatel opřel jeho důvodnost rovněž o §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž však tuto vadu jakkoli specifikoval], a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací argumenty žalobce jsou jednak kritikou právního závěru odvolacího soudu o neuzavření nové (další) ústní smlouvy o dílo na zhotovení dalších nástrojů a dále kritikou postupu odvolacího soudu, pokud uplatněný žalobní nárok neposoudil podle zásad o bezdůvodném obohacení.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel staví obranu proti závěru odvolacího soudu o neuzavření předmětné smlouvy na názoru, že soud měl dospět k závěru o důvodnosti žalobního nároku na základě dopisů žalovaného ze dne 1. ledna 2000 (č.l. 9 spisu) a ze dne 26. dubna 2000 (č.l. 10 spisu), z nichž dovolatel mimo jiné dovodil, že žalovaný potvrdil převzetí předmětných nástrojů i důvodnost vystavených faktur. Tato námitka dovolatele však není důvodná.
Závěr o tom, zda vznikla smlouva (v posuzovaném případě ústní formou) či nikoli, vychází ze skutkového zjištění, zda byly či nebyly učiněny úkony, s nimiž zákon vznik ústní smlouvy spojuje (srov. §43b odst. 2 občanského zákoníku). Ostatně ani sám dovolatel existenci takových úkonů, které by bylo možné posoudit jako úkony vedoucí k ústnímu vzniku smlouvy, netvrdí, přičemž za takové úkony nelze považovat ani jeden ze shora uvedených dopisů žalovaného, jichž se dovolatel v otázce vzniku smlouvy dovolává. Samotný fakt, že žalovaný považuje faktury za důvodné, resp. za situace, kdy žalovaný dopisem ze dne 1. ledna 2000 vysvětluje důvod pozdržení platby faktur, aniž cokoli namítá proti důvodnosti jejich vystavení, není důkazem o tom, že nastaly takové skutečnosti, s nimiž zákon vznik ústní smlouvy spojuje. Dospěl-li proto za tohoto stavu odvolací soud k závěru, že k uzavření nové (další) ústní smlouvy o dílo na zhotovení nových nástrojů nedošlo, nelze mu vytknout žádné právní pochybení.
Námitka dovolatele, že nebyla prokázána jeho povinnost plnit z titulu odpovědnosti za vady (tj. dodat nově zhotovené nástroje jako výsledek reklamace dříve písemně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 4. března 1999) s tím, že nebylo reklamováno včas, a dále že měl odvolací soud posoudit žalobní nárok podle zásad o bezdůvodném obohacení, však důvodná je.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, zveřejněném pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval právní závěr, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení.
Odvolací soud nepostupoval v souladu se závěry současné judikatury, pokud se s odkazem na systém neúplné apelace a ustanovení §205a o. s. ř. odmítl žalovaným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení zabývat. V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající se o tvrzení, že na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo dodal žalobce předmětné nástroje žalovanému, který je však žalobci nezaplatil. Jestliže podle právního závěru odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) k uzavření následné ústní smlouvy o dílo nedošlo, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a nejde o jiné plnění, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Shledal-li proto v souzené věci odvolací soud, že nárok na zaplacení díla (opírající se o tvrzení žalobce o uzavření následné ústní smlouvy o dílo) není dán, měl na základě skutkových tvrzení a skutečností, které vyšly v řízení jinak najevo, zkoumat a posoudit, zda-li nešlo o plnění bez právního důvodu či o plnění z titulu odpovědnosti za vady dle původní smlouvy. Odvolací soud by uplatněný žalobní nárok nemusel posuzovat podle zásad o bezdůvodném obohacení pouze za situace, pokud by na podkladě skutkově zjištěného stavu dovodil, že šlo o nárok z odpovědnosti za vady podle §436 a násl. obch. zák., a takové posouzení by řádně odůvodnil. Odvolací soud však takto nepostupoval, jelikož ve spisu se žádné jeho skutkové závěry svědčící pro odpovědnost žalobce za vady z původní smlouvy nenachází, přičemž odkaz na bod 2 smlouvy, aniž bylo zjišťováno, zda šlo o vadné plnění a zda a jaký nárok z vad zboží žalovanému vznikl, je pro závěr o odpovědnosti žalobce za vady, který uvedl v odůvodnění rozhodnutí, zcela nedostatečný.
Lze proto uzavřít, že pokud se odvolací soud za uvedené situace žalovaným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení nezabýval, jeho rozhodnutí spočívá na neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně, rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a muselo být proto podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) zrušeno. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu