ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.44.2005.1
sp. zn. 32 Odo 44/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně C. R. a. s., proti žalované R. P. a. s., o ochranu práv majitele ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 107 / 2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004, č.j. 3 Cmo 111/ 2003-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2202, č.j. 1 Cm 107 /2000-61, vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se užívání označení „C. R.“ a toto odstranit ze všech svých provozoven, reklamních a propagačních materiálů a jiných obchodních písemností (výrok I.), přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a současně jí uložil doplatit soudní poplatek (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je majitelkou slovní ochranné známky C. R. č. 204297, zapsané u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „ ÚPV) 30.10.1997, s právem přednosti od 29.5.1995, pro třídy 35 (propagační a inzertní činnost), 36 (provozování sázkových her v kasinu včetně směnárenských služeb), 41 (provozování kasina pro zábavní účely) a 42 (provozování barů, poskytování bezplatných ubytovacích služeb, bezpečnostní služby). Předmětem jejího podnikání je kromě jiného provozování kasin a sázkových her. Žalovaná podniká mimo jiné rovněž v provozování kasin a výherních hracích přístrojů a svoje podnikání realizuje v provozovně v P., označené ke dni zahájení řízení jako „C. R.“ resp. „C. R. P. C.“, když stejným způsobem byly označeny propagační a reklamní materiály, které byly k dispozici před touto provozovnou. Z propagačního letáku je zřejmé, že žalovaná poskytovala své služby i v dalších provozovnách označených jako „C. R. D. F.“ a „C. R. B. C.“. Kromě toho jí bylo uděleno povolení k provozování casina v Ž. R. pod názvem „C. R. A., Ž. R.“. Soud prvního stupně poukázal na to, že v průběhu řízení bylo žalované uloženo předběžným opatřením zdržet se užívání označení „C. R.“, toto odstranit ze všech svých provozoven a zastavit šíření všech reklamních a jiných písemností, které toto označení obsahují. Dospěl k závěru, že oba účastníci jsou podnikateli, jejichž předmět podnikání je částečně shodný, a že slovní spojení „C. R.“ užívané žalovanou k označování jejích provozoven a propagačních a reklamních materiálů je zaměnitelné se zapsanou ochrannou známkou žalobkyně. Uzavřel, že žalovaná svým jednáním porušila ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. o ochranných známkách, a proto žalobkyni náleží ochrana vyplývající z §15 odst. 1 cit. zákona, když žalobou uplatněný zdržovací nárok má preventivní charakter, a proto není ve věci podstatné, že žalovaná již předmětného slovního spojení nepoužívá. Za rozhodné pro posouzení věci naopak označil trvání závadného stavu v době zahájení řízení. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2004, č.j. 3 Cmo 111 / 2003-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve věci samé v rozsahu povinnosti žalované zdržet se užívání označení „C. R.“ pro propagační a inzertní činnost, provozování sázkových her v kasinu včetně směnárenských služeb, pro provozování kasina pro zábavní účely, provozování baru, poskytování bezplatných ubytovacích služeb a pro bezpečnostní služby, jinak rozsudek změnil tak, že žalobu o zdržení se užívání předmětného označení mimo uvedené činnosti a o povinnosti žalované odstranit toto označení ze svých provozoven, reklamních a propagačních materiálů a jiných osobních písemností, zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil k návrhu žalobce provedením listinných důkazů, které pro své rozhodnutí považoval za potřebné. Zjistil, že ÚPV rozhodnutím z 15.7.2003 vyhověl námitkám žalobce podaným proti zápisu kombinovaného označení „C. R R. P. a. s.“, jehož přihlašovatelem byla žalovaná a částečně zamítl přihlášku této ochranné známky pro v tomto rozhodnutí popsané výrobky a služby ve třídách 9, 28, 35, 36, 41 a 43 s tím, že pro výrobky „hračky“ (třída 28) zůstává stav nezměněn, s odkazem na dominantní prvky „C.“ a „R.“, tudíž zaměnitelnost předmětného označení s prioritně starší ochrannou známkou žalobkyně „C. R.“. Z rozhodnutí předsedy ÚPV z 5.3.2004 ve věci rozkladu podaného žalovanou proti cit. rozhodnutí ÚPV z 15.7.2003 doplnil zjištění o zamítnutí rozkladu a o potvrzení napadeného rozhodnutí o částečném zamítnutí výše uvedené přihlášky ochranné známky. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že předmětem řízení jsou zdržovací a odstraňovací nároky z titulu ochrany proti neoprávněnému zásahu do práv majitele ochranné známky, které je třeba posoudit dle §15 zákona č.137/1995 Sb., a že v době zahájení řízení existoval protiprávní stav, neboť žalovaná užívala bez souhlasu žalobkyně označení, zaměnitelné s ochrannou známkou zapsanou ve prospěch žalobkyně. Zdůraznil preventivní charakter zdržovacího nároku směřujícího do budoucna a poukázal na obsah obrany žalované vyplývající z odůvodnění jí podaného odvolání do nařízeného předběžného opatření, svědčící o její neochotě změnit označení herního střediska s argumentací, že toto nekoliduje se zapsanou ochrannou známkou žalobkyně. Dospěl však k odlišnému právnímu závěru v hodnocení povahy uplatněných nároků, když poukázal v souladu s ustanovením §154 odst. 1 o.s. ř. nejen na rozhodnost skutkového stavu v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i právního stavu v době vydání tohoto rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně formulovaným zákazem poskytl žalobkyni širší ochranu, než která jí jako majitelce zapsané ochranné známky podle §13 odst.1 zákona č. 137/1995 Sb. přísluší, a proto zákaz užívání omezil pouze pro činnosti zapsaných tříd 35, 36, 41 a 42 a v tomto rozsahu shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Ohledně zákazu užívání předmětného označení mimo uvedené činnosti žalobu zamítl, stejně jako pokud jde o odstraňovací nárok, neboť naznal, že v době rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo spolehlivě prokázáno trvání závadného stavu, který měl být dle rozsudku odstraněn, tj. označení provozoven nebo reklamních, propagačních či jiných materiálů a obchodních písemností žalované slovním spojením „C. R.“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním a to výslovně v části výroku ve věci samé, v něž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zdržet se pro vyjmenované činnosti užívání označení „C. R.“, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm b) o. s. ř. Namítla, že odvolací soud založil odůvodnění svého rozsudku na konstatování preventivního charakteru zdržovacího nároku, směřujícího do budoucna, aniž se zabýval argumentací její obrany o nutnosti zkoumat, zda a v jakých konkrétních případech došlo ke skutečnému zásahu do práv majitele ochranné známky. Zastávala názor, že vysloveným preventivním zákazem bylo automaticky vyloučeno do budoucna i takové užití, které by jinak do práv majitele ochranné známky nezasahovalo. Poukázala na přechodná ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách, účinného od 1.4.2004, tedy před vydáním rozsudku odvolacího soudu, který však řešenou otázku posoudil výhradně podle zákona č. 137/1995 Sb. Vyzdvihla rozdílnost úprav ochrany práv majitele ochranné známky proti neoprávněným zásahům, spočívající v tom, že pokud bylo možno připustit podle dosavadní právní úpravy preventivní charakter soudního rozhodnutí, pak podle úpravy vyplývající ze zákona č. 441/2003 Sb. je preventivní účinek rozsudku zásadně vyloučen. Odkázala na nedostatečné vypořádání se s důkazem provedeným tzv. reklamními letáky, z nichž může vyplynout pouze jejich existence a obsah, nikoli však, soudy obou stupňů učiněný právní závěr, že letáky zhotovila či nechala zhotovit žalovaná. Byla přesvědčena, že z toho důvodu má rozsudek ve věci samé zásadní právní význam a navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí u soudů obou stupňů) vydána po 1. lednu 2001, uplatňují se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15., a 17. hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má pak rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadní důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobným dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že uplatněné nároky na zdržení se neoprávněných zásahů do práv majitele ochranné známky a na odstranění závadného stavu nemají preventivní charakter, směřující do budoucna, a že skutkový stav v dané věci měl být posouzen podle úpravy vyplývající ze zákona č.441/2003, nikoli podle zákona č. 137/1995 Sb.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem vyjádřeným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, co do preventivního charakteru zdržovacího a odstraňovacího nároku a to při aplikaci metody systematické, logické a jazykové interpretace §13 odst. 1 ve spojení s §15 odst. 1 zákona 137/1995 Sb. o ochranných známkách, ve smyslu kterých má majitel ochranné známky výlučné právo označovat své výrobky nebo služby ochrannou známkou, pro které je zapsána, nebo ji užívat ve spojení s těmito výrobky či službami, přičemž se může u příslušného soudu mimo jiné domáhat proti každému uložení zákazu užívat jeho ochrannou známku nebo označení s ní zaměnitelné pro stejné výrobky či služby.
Pokud odvolací soud dospěl v této konkrétní věci k právnímu závěru, že popsaným jednáním žalovaná porušila výsadní práva žalobkyně coby majitelky ochranné známky, přičemž s přihlédnutím k zásadě vyplývající z §154 odst. 1 o. s. ř., (že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. §211 o. s. ř.)), uvedl zcela jednoznačně hlediska, kterými byl veden k vyslovení názoru o neochotě žalované změnit dobrovolně označení herního střediska s názvem „C. R.“, potažmo tedy proč nenabyl přesvědčení, že opakované jednání žalované nehrozí do budoucna, pak v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout ani nepřezkoumatelnost rozsudku ani to, že by byl v rozporu s hmotným právem.
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravou zpětnou účinností se rozumí, že novým právním předpisem se sice mají řídit právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti, samotný vznik těchto vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti právních předpisů. Tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. nález pléna Ústavního soudu České Republiky, ze dne 28.2.1996, sp.zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněný pod č.16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5. roč.1996 – I. díl, a nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997, sp.zn. Pl.ÚS 21/96, uveřejněný pod.č. 63/1997 Sb.).
Podle §52 odst. 8 zák.č. 441/2003 Sb., účinného od 1.4.2004 se vztahy z ochranných známek zapsaných do rejstříku přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí ustanoveními tohoto zákona; vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé se však posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku.
Právní názor dovolatelky o tom, že je nutno novou právní úpravu vztáhnout i na vztahy vzniklé z neoprávněného zásahu do práv majitele zapsané ochranné známky, realizovaného žalovanou užíváním zaměnitelného slovního spojení „ C. R.“, ve svých důsledcích znamená pravou zpětnou účinnost (retoaktivitu) nového právního předpisu. Takovýto závěr, jak vyplývá z výše uvedeného obecného zákazu pravé zpětné účinnosti právních předpisů, je nezákonný a protiústavní, tudíž nepřípustný.
Dovoláním napadené otázky nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro zobecnitelnou praxi soudů, neboť řešení dovolatelem namítaného specifika projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným konkrétním skutkovým stavem a nemá proto potřebný judikatorní přesah.
Protože Nejvyšší soud nedospěl vzhledem k uvedeným dovolacím námitkám k závěru, že odvolací soud řešil určující právní otázku, tedy existenci protiprávního stavu, spočívajícího v užívání označení „C. R.“,s přihlédnutím k preventivnímu charakteru zdržovacího a odstraňovacího nároku v rozporu s hmotným právem, ani k závěru, že jeho rozhodnutí má zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. , není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst.1, písm. c) o. s. ř. nemůže založit řešení ani otázky nedostatečného vypořádání se soudy obou stupňů s provedeným důkazem reklamními letáky, tedy že řízení je postiženo vadou , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože se jedná o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však lze úspěšně uplatnit pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř.. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalobkyni vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Z obsahu spisu se však nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké prokazatelné náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu