ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.547.2004.1
sp. zn. 32 Odo 547/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně S., spol. s r. o., proti žalovanému D. v. domu čp. 125 B., o zaplacení částky 420.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 60/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24.června 2003, č. j. 1 Cmo 129/ 2002 – 170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. P. F.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2001, č.j. 25 Cm 60/96-117, zamítl žalobu na zaplacení částky 420.000,- Kč s příslušenstvím ( výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit náklady řízení státu, doplatek znalečného ( výrok. II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně tak rozhodl v dalším řízení poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25.ledna 2001, č.j. 1 Cmo 9/2000-91, zrušil předcházející v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. září 1999, č.j. 25 Cm 60/96-54, ve výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 179.613,- Kč, žaloba na zaplacení částky 240.387,- Kč byla zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit náklady řízení státu a náklady řízení žalovanému, a to pro nedostatek důvodů a potřebu provést další důkazy k posouzení existence věcné pasivní legitimace žalovaného, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 20.11.1992 uzavřela s právním předchůdcem žalovaného, B. d. o. P., smlouvu o dílo SO 0192-0115, jejímž předmětem byla dodávka, montáž a nastavení bytové měřící a regulační techniky, lokálně-objektového ohříváku TUV a vnější zateplení obvodových stěn, střechy o oken domu čp. 125 v B. Dílo bylo B. d. o. převzato zápisem o předání díla ze dne 8.11.1993. Soud prvního stupně přihlédl k závěrům obsaženým ve znaleckém posudku a dospěl k závěru, že cena díla činila včetně DPH částku 1.019.613,- Kč, a že na tuto cenu bylo již zaplaceno 840.000,- Kč, tudíž dle §564 obch. zák. k úhradě zbývá 179.613,- Kč. Neshledal důvodnými námitky žalovaného, že na cenu díla bylo uhrazeno dne 6.1.1993 107.721,- Kč a 267.721,- Kč. Uzavřel, že ze zápisu o porovnání účetního stavu vzájemně vyúčtovaných pohledávek, podepsaného dne 14.5.1997 žalobkyní a B. d. o. P., je prokázáno převzetí závazku k doplatku ceny díla žalovaným, proto žalovanému vznikla povinnost doplatit cenu díla v částce 179.613,- Kč , tato povinnost mu však nesvědčí v zůstatku žalovaného nároku.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 29. března 2001, č.j. 25 Cm 60/96-99 zastavil řízení v částce 147.757,90 Kč ( výrok I.) a připustil změnu žaloby o rozšíření jistiny o částky 11.111,- Kč a 136.646,90 Kč a o úrok u prodlení 14,18 % z celkové jistiny od 8.12.1993 do zaplacení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 1 Cmo 129/2002-170, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud doplnil dokazování spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 842/97, jehož obsahu se dovolávala žalobkyně, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která v plném rozsahu převzal a plně se ztotožnil s jeho právním závěrem. Dovodil, že soud prvního stupně věc správně posoudil, když souhlasné prohlášení účastníků k otázce přechodu závazku mezi původním dlužníkem a žalovaným relevantně interpretoval podle procesního významu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. a hmotně právně aplikoval §29 zák.č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. Odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu žádného z provedených důkazů nelze dovodit smluvní převod vymáhaného závazku z předmětné smlouvy o dílo na žalovaného, a proto není ve věci prokázána jeho věcná pasivní legitimace. Uzavřel, že přechod závazku na žalovaného, tudíž jeho pasivní legitimaci, nelze dovodit ani se souhlasného prohlášení žalobkyně a žalovaného, učiněného dne 26.3.1998 před Krajským soudem v Českých Budějovicích ve věci sp.zn. 13 Cm 842/97, jímž oba označili za nesporné jak uzavření smlouvy o dílo ze dne 30.11.1992, tak i přechod práv a závazků z původního účastníka předmětné smlouvy, B. d. o. P., na žalovaného. Zdůraznil procesní povahu učiněného souhlasného prohlášení, jakož i skutečnost chybějícího potřebného souhlasu právě B. d. o. P. Z uvedených důvodů shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a jeho zamítavé rozhodnutí potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovolatelka brojila proti názoru odvolacího soudu, že přechod práv a závazků z B. d. o. P. na žalovaného nelze mít za prokázaný se souhlasného prohlášení žalobkyně a žalovaného. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala v chybném posouzení otázky nedostatku pasivní legitimace žalovaného v projednávané věci. Byla přesvědčena, že pokud žalobkyně a žalovaný při ústním jednání konaném před Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 26.3.1998 shodně za nesporné prohlásili uzavření smlouvy ze dne 30.11.1992, jakož i přechod práv a závazků z B. d. o. P. na žalovaného, pak i s přihlédnutím k obsahu listinných důkazů provedených soudem prvního stupně i soudem odvolacím, je pasivní legitimace žalovaného dostatečně prokázána. Jako zásadní označila nesprávný závěr odvolacího soudu, že shodné prohlášení účastníků je pouze jejich procesním úkonem a navíc chybí souhlas třetího účastníka právního vztahu, tj. B. d. o. P. Za tohoto stavu dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání v plném rozsahu ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu měl za správné.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1. 15. 17. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní, nebo z oblasti hmotného práva) jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Pro úvahu Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se zřetelem k dovolací námitce žalobkyně je rozhodná otázka interpretace §120 odst. 4 o. s. ř., jakož i úsudku o nedostatku (hmotné) pasivní legitimace žalovaného.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene žalobkyně o tom, že na žalovaného přešla práva a závazky B. d. o. P. a to včetně závazku projednávaného v tomto řízení.
Obchodní zákoník v žádném ustanovení otázku přechodu vymáhaného závazku z původního účastníka smlouvy na žalovaného neřeší. Univerzální sukcesi mezi původním družstvem a nově vznikajícím, vyčleněným subjetkem nezakládá ani zvláštní předpis, tj. zák.č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Podle §29 odst. 3 cit. zákona, upravujícího vyčlenění části družstva, se vypořádání majetku, práv a povinností, které přechází z dosavadního družstva na nové družstvo, provede dohodou za podmínek zde vymezených.
Podle §120 odst. 1 věta první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle §120 odst. 4 o. s. ř. soud může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Za situace, kdy odvolací soud posoudil otázku přechodu závazku podle §29 zák. č. 72/1994 Sb., když vycházel z obsahu dohody o vypořádání majetku, práv a závazků uzavřené mezi žalovaným jako nabyvatelem a B. d. o. P. jako převodcem dne 15.12.1994, v níž je řešena pouze otázka přechodu vlastnictví k domu čp. 125 v B., aniž by však byl dohodnut převod vymáhaného závazku, přičemž vzal v úvahu i obsah listin, vypořádávajících jejich účetní stav a vzájemně vyúčtované pohledávky, shodně podepsaných žalobkyní a žalovaným, neřešil rozhodující otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud nepochybil, pokud založil své rozhodnutí na poznatcích, získaných hodnocením vybraných důkazů, nikoli na konstatování objektivní nejistoty o skutečnostech, shodně tvrzených účastníky řízení. Obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v §120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Odvolací soud proto nemohl ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř. vzít za svá skutková zjištění shodná prohlášení účastníků o tom, že žalovaný je hmotněprávním nástupcem B. d. o. P.
Protože Nejvyšší soud nedospěl vzhledem k uvedeným dovolacím námitkám k závěru, že odvolací soud řešil určující právní otázku věcné pasivní legitimace žalovaného v rozporu s hmotným právem, ani k závěru, že jeho rozhodnutí má zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. , není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s. ř. přípustné.
Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst 1 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalovanému vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastoupení advokátem v částce 7.500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 15. března 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu