ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.570.2004.1
sp. zn. 32 Odo 570/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Gallusse ve věci žalobců a) Ing. O. S., b) V. S., a c) MUDr. M. S., proti žalované S. a.s., o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 75/97, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003 č. j. 3 Cmo 60/2002-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2001 č. j. 2 Cm 75/97-46 zamítl žalobu o zaplacení částky 400 000 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 1992 do 15. 7. 1994 a 16% úrokem z prodlení ročně od 16. 7. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Ing. J. a Ing. B. byli spoluautory vynálezu s názvem „Způsob odstraňování vlhkosti z plynu a zařízení k provádění tohoto způsobu“, na který bylo uděleno autorské osvědčení AO 219 961 podle tehdy platného zákona č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech. Po jeho zrušení zákonem č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, bylo uvedené osvědčení převedeno na patent a tímto patentem je vynález chráněn. Ing. B. převedl svůj 50% podíl na vynálezu na procesního předchůdce žalobců Ing. J. S., CSc. Soud prvního stupně dále zjistil, že vynález byl použit pro dodávku souboru strojů a zařízení pro akci L. A. – II. etapa S. N., a to na základě hospodářské smlouvy č. 1/LAO-1/90 ze dne 14. května 1990, uzavřené mezi CH. I. B. a právním předchůdcem žalované, která jej využívala zhruba od listopadu 1991 po dobu několika let, tedy již za účinnosti zákona č. 527/1990 Sb. Podle úvodního projektu stavby si CH. I. B., který měl k vynálezu právo hospodaření, nečinil žádné licenční nároky. Soud prvního stupně na daný případ aplikoval tento právní předpis a dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky stanovené v §75 odst. 1 tohoto zákona umožňující přiznání nároku na náhradu škody, když nedošlo k neoprávněnému využívání uvedeného vynálezu tak, jak stanoví §84 zákona č. 527/1990 Sb., podle něhož využívání vynálezu chráněného autorským osvědčením, které je v souladu s dosavadními předpisy, a které započalo předtím, než tento zákon nabyl účinnosti, popřípadě k němuž bylo před nabytím účinnosti tohoto zákona smluvně poskytnuto právo, není porušením práv majitele patentu. Soud prvního stupně dále přijal závěr, že vynálezy chráněné autorským osvědčením zůstaly i poté, co nabyla účinnosti poslední novela hospodářského zákoníku zákonem č. 103/1990 Sb., národním majetkem, s nímž hospodařil určený správce tohoto majetku, a možnost dispozice, a tedy i smluvního převodu práva využívat tento národní majetek, nebyla v té době limitována souhlasem autorů takových vynálezů, ani nutností uzavřít s těmito osobami licenční smlouvu. Podle přechodných ustanovení zákona č. 527/1990 Sb. zůstalo původci vynálezu zachováno právo na odměnu za toto využití podle dosavadních předpisů, odměna však nebyla v daném případě předmětem sporu a uplatněný nárok na náhradu škody nebyl shledán důvodným, neboť žalovaná neporušila právo žalobců k jejich vynálezu.
K odvolání žalobce a) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2003 č. j. 3 Cmo 60/2002-75 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve věci samé, tedy pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce a) o zaplacení částky 133 333 Kč s příslušenstvím, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanou. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně a právní závěry z nich vyvozené jako správné. Jiný skutkový závěr přijal pouze ohledně správce předmětného vynálezu, kterým podle jeho zjištění nemohl být CH., s.p., inženýrsko-dodavatelská organizace B. Z listinných důkazů, které měl k této otázce soud prvního stupně k dispozici, a jimiž provedl důkaz, tedy hospodářské smlouvy č. 1/LAO-1/90, jejíž součástí byla i projektová dokumentace a úvodní projekt, vyplývá, že správcem předmětného vynálezu byl státní podnik CH. B. Inženýrsko-dodavatelská organizace se sídlem v B. byla totiž vnitřní organizační jednotkou tohoto státního podniku, jak vyplynulo z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně v oddílu A – XXIX, vložce 10. Tato organizační jednotka neměla právní subjektivitu, nemohla být správcem předmětného vynálezu a pokud je označena v hospodářské smlouvě, ze které vycházel soud prvního stupně, jako její strana, mělo tím být nepochybně jen vyjádřeno, že tato smlouva se právě týká této organizační složky státního podniku CH. Toto pochybení soudu prvního stupně však nemělo podle odvolacího soudu vliv na správnost jeho ostatních právních závěrů ve věci, především na ten, že ze strany žalované nedošlo k neoprávněnému užívání vynálezu nebo k porušení práv majitele patentu ve smyslu §84 zákona č. 527/1990 Sb., neboť podle §6 zákona č. 84/1990 Sb. byla žalovaná oprávněna využívat vynález a uzavřít za tím účelem hospodářskou smlouvu podle §301 a násl. hospodářského zákoníku a sjednat v ní využívání předmětného vynálezu. Projektová dokumentace, včetně úvodního projektu, je nedílnou součástí hospodářské smlouvy. Tato projektová dokumentace zahrnovala využití předmětného vynálezu a výslovně uváděla, že licenční poplatky nejsou požadovány. Ke smluvnímu poskytnutí práva využívání vynálezu došlo před nabytím účinnosti zákona č. 527/1990 Sb. Nedošlo tudíž k neoprávněnému zásahu do práv procesního předchůdce žalobců, neboť využívání vynálezu ze strany žalované nebylo protiprávní. Podle závěru odvolacího soudu nemohlo z toho důvodu vzniknout žalobci a) právo na náhradu škody, jak předpokládá §75 zákona č. 527/1990 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v nesprávném právním posouzení podstaty škody vzniklé podle speciálního předpisu, kterým je zákon č. 527/1990 Sb. a jeho ustanovení §75 odst. 1 ve vztahu k §438 a násl. občanského zákoníku. Dovolatel spatřuje svoji újmu – tedy škodu v tom, že jeho majetek se nenavýšil o oprávněnou náhradu za využití vynálezu, která mu podle jeho názoru náleží přímo ze zákona, a to na základě kogentního ustanovení §11 odst. 3 uvedeného zákona. Pokud bylo v řízení jednoznačně zjištěno, že žalovaná vynález využila a využívá, je podle dovolatele nerozhodné, zda tak činí právem či nikoliv, je však povinna za to zaplatit přiměřenou náhradu, a to bez ohledu na to, co sjednala ve své smlouvě s výrobcem zařízení využívajícím tento vynález. Namítl dále, že důvodností jeho nároku na přiměřenou náhradu za okolností, že vynález byl využit právem, se žádný ze soudů dosud nezabýval a nevyžádal stanovisko soudního znalce k výši takto způsobené škody. Odvolací soud nesprávně posoudil i právní převody práva nakládání s vynálezem. Žalovaná měla doložit, že na ní bylo smluvně převedeno právo využití vynálezu od subjektu k tomu oprávněnému. Odvolací soud vycházel z nesprávného zjištění, že odštěpný závod CH. inženýrsko-dodavatelská organizace B. (CH. I.) neměl právní subjektivitu. Tento subjekt byl do obchodního rejstříku zapsán 1. 4. 1990. V okamžiku kontraktu s odběratelem zařízení měl tedy právní subjektivitu. Odvolací soud se domnívá, že to byl odštěpný závod. K mylnému posouzení mohlo dojít tím, že v úplném výpisu z obchodního rejstříku Krajského soudu v Brně oddílu A XXIX, vložky 10 u firmy CH., státní podnik, na straně 7 figuruje ještě Inženýrsko-dodavatelská organizace jako odštěpný závod do 11. 6. 1993. Tento zápis však není totožný se zápisem v oddílu A XXIX vložky 271 vedeného v témže obchodním rejstříku. Dovolatel dále namítl, že Vrchní soud v Praze v obdobném sporu se žalovanou rozhodoval rozdílně. V řízeních vedených pod sp. zn. 3 Cmo 60/2002 a 3 Cmo 66/2002 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V řízení vedeném pod sp. zn. 3 Cmo 233/2001 rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel nejprve namítl, že dovolací soud nepřihlédl k tomu, že dovolateli vznikla škoda také tím, že se jeho majetek nenavýšil o náhradu za využití vynálezu, na kterou měl podle §11 odst. 3 zákona č. 527/1990 Sb. nárok. Z napadeného rozhodnutí, ani z obsahu spisu se však nepodává, že by dovolatel jako žalobce a) učinil předmětem řízení nároky vyplývající z oprávněného využití vynálezu. Dovolatel se v dané věci domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku neoprávněného užívání předmětného vynálezu právním předchůdcem žalované, a v tomto směru bylo také vedeno důkazní řízení a posuzován uplatněný nárok. Pokud by soud dospěl k závěru, že je věc možno posoudit i jinak, vznikla by mu povinnost vyzvat dovolatele podle §118a odst. 2 o. s. ř., aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a poučit jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Nesplnění poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. sice představuje vadu řízení, k vadám řízení je však dovolací soud oprávněn přihlížet pouze v případě přípustnosti dovolání a ta nebyla v této věci shledána.
V další části dovolání dovolatel namítá, že jeho nárok se odvíjí od neoprávněného užívání vynálezu, ale činí tak na základě jiného skutkového tvrzení odlišného od skutkových závěrů přijatých odvolacím soudem. Soudy obou stupňů totiž dospěly k závěru, že právní předchůdce žalované užíval předmětný vynález oprávněně, a to na základě hospodářské smlouvy, kterou uzavřel se správcem předmětného vynálezu. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu byl tímto správcem státní podnik CH., jehož vnitřní organizační jednotkou byla Inženýrsko-dodavatelská organizace bez právní subjektivity. Tato organizační jednotka tak nemohla být správcem předmětného vynálezu a pokud uzavírala předmětnou hospodářskou smlouvu, v níž bylo výslovně sjednáno, že licenční poplatky nejsou požadovány, činila tak jménem státního podniku CH. Pokud dovolatel uvedená zjištění odvolacího soudu označuje jako nesprávná, je zřejmé, že nesouhlasí s tím, k jakým skutkovým závěrům odvolací soud dospěl. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny.
Poslední námitka dovolatele spočívá v jeho poukazu na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 233/2001, v němž bylo podle dovolatele v obdobném sporu rozhodováno rozdílně. Nejvyšší soud však po vyžádání citovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zjistil, že tato námitka dovolatele není opodstatněná. V dovolatelem zmiňovaném rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice rozhodnuto jinak, nicméně z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že se jednalo o jinou věc s jinými skutkovými zjištěními vzhledem k tomu, že se jednalo o jiný vynález, který nebyl uveden v projektové dokumentaci, která byla nedílnou součástí hospodářské smlouvy na dodávku strojů a zařízení obsahující souhlas správce vynálezu k jeho využití. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nerozhodoval v obdobné věci rozdílně.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť nelze dovodit, že by z hlediska uplatněných dovolacích důvodů rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce a) podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. srpna 2006
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu