ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.581.2005.1
sp. zn. 32 Odo 581/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S., s., i., s., spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému M. K. H., zastoupenému, advokátem, o povinnosti uzavřít darovací smlouvu, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 167/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 20 Co 413/2004-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce...
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 5 C 167/2002-73, ve znění usnesení ze dne 14. července 2004, č. j. 5 C 167/2002-84, zamítl žalobu na určení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobkyní darovací smlouvu na nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobní nárok, který žalobkyně odvozovala z hospodářské smlouvy uzavřené dne 28. května 1990 mezi M. n. v. v K. H. a M. s. p., s. p. K. H. jako právními předchůdci účastníků, je promlčen, neboť k podání žaloby došlo až po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty. Dalším důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění soudu, že ohledně majetku, jehož se týkal požadavek žalobkyně na uzavření darovací smlouvy, právní předchůdce žalovaného neučinil žádný darovací slib ani nebyla uzavřena smlouva o budoucí darovací smlouvě.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 20 Co 413/2004-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a změnil ho ve výši nákladů řízení přiznaných žalovanému vůči žalobkyni (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se s jeho výrokem o zamítnutí žaloby ztotožnil, byť tak učinil na základě jiného právního posouzení věci. Podle odvolacího soudu je totiž bezpředmětné zabývat se otázkou promlčení žalobního nároku, jakož i výkladem projevu vůle účastníků původní hospodářské smlouvy za situace, kdy žalobní nárok neexistuje, jak tomu bylo v souzené věci.
Odvolací soud, za aplikace ustanovení §761 odst. 1 a §763 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), dovodil, že práva a povinnosti účastníků řízení vyplývající z hospodářské smlouvy ze dne 28. května 1990 o zřízení práva dočasného užívání národního majetku podle §348 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) a o převodu práva hospodaření s národním majetkem podle §347 hosp. zák., na základě níž se M. n. v. v K. H. jako státní orgán zavázal převést státnímu podniku M. s. p. právo hospodaření ke státnímu majetku, který je předmětem žaloby, je nutné posuzovat podle hospodářského zákoníku a podle jeho prováděcí vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů. Dále v této souvislosti uvedl, že vlastnictví k žalovanému majetku přešlo podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ke dni účinnosti tohoto zákona (24. května 1991) do vlastnictví M. K. H., přičemž schválením privatizačního projektu v roce 1993 přešla veškerá práva a závazky z M. s. p. K. H. na právní nástupkyni - žalobkyni.
Za stavu, kdy ke dni transformace obou uvedených státních subjektů nevzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo na převod hospodaření, nemohlo se tak stát podle odvolacího soudu ani již později pro podstatnou změnu poměrů na straně účastníků - obchodní společnost se nemůže stát subjektem práva hospodaření s národním majetkem a takovým subjektem není ani obec. Odvolací soud, vycházeje za této situace z ustanovení §129b odst. 1 a §21 odst. 1 hosp. zák., dospěl k závěru, že z důvodu transformace obou státních subjektů se plnění podle předmětné hospodářské smlouvy stalo dodatečně nemožným a právo na toto plnění tak ze zákona zaniklo, v důsledku čehož se závazek na uzavření budoucí smlouvy o převodu práva hospodaření ve smyslu §347 hosp. zák. nemohl – při neexistenci výslovné právní úpravy – automaticky přeměnit na závazek na převod z vlastnictví obce na obchodní společnost. Při tomto posouzení se odvolací soud opřel i o konkrétní judikaturu Ústavního soudu, podle jehož právního názoru se právo na bezúplatný převod práva hospodaření k národnímu majetku nemohlo při absenci výslovné právní úpravy vztahující se k této otázce transformovat na bezúplatný převod práva vlastnického. Z tohoto důvodu není požadavek žalobkyně na uzavření příslušné darovací smlouvy v posuzované věci opodstatněn.
Zamítl-li za této situace soud prvního stupně žalobu, odpovídá toto jeho rozhodnutí i závěru, který na základě odlišného právního hodnocení učinil odvolací soud. Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil tím, že se podrobně nezabýval jednotlivými argumenty jejího odvolání a rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Vytýká mu, že pominul skutečný obsah předmětné hospodářské smlouvy, v jejímž článku V. vyjádřili její účastníci skutečný úmysl převést na právní předchůdkyni žalobkyně majetek specifikovaný v jejím článku I. Dovolatelka zdůrazňuje, že si strany sjednaly bezúplatný převod majetku, nikoli převod práva hospodaření, jak uvedl odvolací soud, který se pouze omezil na výklad problematiky práva hospodaření s národním majetkem, aniž zdůvodnil, proč se nezabýval otázkou převodu majetku, který obě smluvní strany zamýšlely a na nějž se použijí obecná ustanovení hospodářského zákoníku. Rovněž je odvolacímu soudu vytýkáno opomenutí té skutečnosti, že se žalovaný zavázal k předmětnému převodu majetku jako k protiplnění za splnění smluvního závazku žalobkyně k dokončení rozestavěné akce, která tak učinila. Odpírá-li za této situace žalovaný žalobkyni plnění svého závazku, je to podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy a s principem spravedlnosti.
Pochybení se podle názoru dovolatelky, odkazující na argumentaci v podaném odvolání, dopustil odvolací soud rovněž tím, že nevzal v potaz její odvolací námitky směřující proti právnímu názoru soudu prvního stupně o promlčení žalobního nároku.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oproti mínění žalobkyně zastává žalovaný názor, že se odvolací soud obsahem předmětné hospodářské smlouvy zabýval velmi pečlivě a vyvodil z něho i správné právní závěry. Protože šlo o právní vztah mezi dvěma státními organizacemi podřízený režimu hospodářského zákoníku, mezi nimiž nebyl převod vlastnického práva právně možný, nemohli mít podle žalovaného účastníci smlouvy na mysli nic jiného než převod práva hospodaření, kdy vlastníkem zůstával i nadále stát. Žalobkyně se proto z titulu předmětné hospodářské smlouvy nemůže domáhat uzavření darovací smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem. Žalovaný prezentuje názor, že žalobkyně měla předmětné nemovitosti na základě hospodářské smlouvy v dočasném užívání a od 1. ledna 1992 je má ve výpůjčce. S ohledem na závěr odvolacího soudu o neexistenci žalobního nároku je podle mínění žalovaného bezpředmětná i námitka žalobkyně, kdy odvolacímu soudu vytýká opomenutí její argumentace proti názoru soudu prvního stupně o promlčení žalobního nároku. Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně zamítnout.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod které lze námitky dovolatele z hlediska dovolacího důvodu podřadit a jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Posoudil-li odvolací soud, že v hospodářské smlouvě ze dne ze dne 28. května 1990 uzavřené mezi M. n. v. v K. H. a M. s. p., s. p. K. H. jako právními předchůdci účastníků, byl sjednán závazek převést právo hospodaření (nikoli vlastnické právo) k národnímu majetku, nepostupoval v rozporu s hmotným právem již z toho důvodu, že tehdy platná právní úprava obsažená v hospodářském zákoníku (§347 hosp. zák. v návaznosti na §68 hosp. zák.) a navazujících prováděcích předpisech (ať jde již o vyhlášku č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, či o ji nahrazující vyhlášku č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem) převod vlastnictví k národnímu majetku mezi státními socialistickými organizacemi neumožňovala. Mezi těmito organizacemi mohlo dojít jen ze závažných důvodů (zejména při reorganizacích, převodech výrobních programů, nebo šlo-li o majetek přebytečný nebo neupotřebitelný) k převodu práva hospodaření národního majetku mimo obvyklé hospodaření, který byl realizován hospodářskými smlouvami o převodu práva hospodaření národního majetku nebo opatřeními nadřízených orgánů ovšem s tím, že tento převod neměl jakýkoliv vliv na vlastnictví takového majetku, jehož vlastníkem zůstával i nadále stát.
Uzavřel-li potom odvolací soud, vycházeje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 87/96, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, pod číslem 87, podle něhož se právo na bezúplatný převod práva hospodaření k národnímu majetku, které svědčilo jedné státní organizaci proti druhé, nemohlo při absenci výslovné právní úpravy vztahující se k této otázce transformovat na právo na bezúplatný převod práva vlastnického, že požadavek žalobkyně na uzavření příslušné darovací smlouvy není opodstatněn, nelze než konstatovat, že v rozporu s hmotným právem nepostupoval.
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1 550,- Kč podle §7 písm. e), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu