ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.689.2005.1
sp. zn. 32 Odo 689/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce B. S., podnikatele, proti žalovanému J. M., podnikateli, o zaplacení 132 797 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 314/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č.j. 54 Co 339/2004-295, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném původně zaplacení částky 150 000 Kč, představující polovinu dohodnuté ceny za provedení demoličních prací a odvozu suti při demolici objektu v P. na ulici S. 15. Žalobu posléze omezil na částku 132 797 Kč, představující skutečné náklady žalobce za provedení prací.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. března 2004, č.j. 30 C 314/94-264, poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. listopadu 2001, č.j. 30 C 314/94-155, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. července 2002, č.j. 30 C 314/94-197, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002, č.j. 55 Co 340/2002–210, v rozsahu, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 132 797 Kč s 3% úrokem z prodlení od 30. 12. 1991 do zaplacení a rozhodnuto o nákladech řízení, a věc byla vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, uložil žalovanému výrokem I. zaplatit žalobci částku 132 797 Kč s 3% úrokem z prodlení od 30. 12. 1991 do zaplacení a zároveň výroky II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z provedených důkazů, zejména z výpovědi žalobce, jako účastníka řízení, a svědkyň M. D. a Ing. J. P. a z prohlášení žalovaného na ústním jednání dne 28. 2. 2003 dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla v červenci 1991 uzavřena podle hospodářského zákoníku (dále jen HZ) nepojmenovaná smlouva, jejímž předmětem bylo provedení prací, a to nakládky, vykládky a převozu suti na skládku a srovnání plochy a demolici v objektu S. 15. Z faktury č. 366 a z již uvedených důkazů dále soud dovodil závěr, že touto fakturou žalobce žalovanému 20. 12. 1991 vyúčtoval podle zásad uvedených v §375 a násl. HZ za provedení smluvně dohodnutých prací část ceny ve výši 150 000 Kč (z dohodnuté výše ceny 300 000 Kč), žalovaný tuto fakturu obdržel a ta se stala splatnou dnem 30. 12. 1991. Tvrzení žalovaného, že se o této faktuře dozvěděl až z žaloby považoval soud za nepravdivé a účelové. Stejně tak nepovažoval za důvodnou námitku k nevěrohodnosti svědeckých výpovědí jmenovaných svědkyň. Proto soud žalobě vyhověl včetně požadovaného příslušenství, které bylo požadováno v nižší výši, než mohlo být požadováno podle §378 odst. 1 HZ.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č.j. 54 Co 339/2004-295, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a shodně s tímto soudem uzavřel, že účastníci uzavřeli dohodu o provedení konkrétních prací, ty byly žalobcem provedeny, za jejich provedení byla sjednána cena ve výši 300 000 Kč a ztotožnil se soudem prvního stupně i v otázce doručení faktury žalovanému, jako skutečnosti rozhodné pro správné posouzení počátku prodlení žalovaného se zaplacením za provedené práce. Námitku žalovaného, zda žalobce vedl doklady o použití vozidla, popřípadě zda je vedl správně a úplně, považoval pro posouzení věci za bezvýznamné. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že mezi účastníky nebyla uzavřena nepojmenovaná smlouva, nýbrž smlouva o jiných pracích a výkonech ve smyslu §356 HZ, ale že na správnost závěrů soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci za provedené práce požadovanou částku, nemělo toto odlišné právní posouzení žádný vliv. Dodal, že i kdyby dohoda o ceně nebyla uzavřena, byla by žaloba důvodná, neboť podle §153 odst. 2 písm. b) HZ (ve znění účinném od 1. 7. 1991) mohla být dohoda o ceně nahrazena (nevylučovala-li to povaha závazku) tím, že dodavatel poskytne požadované plnění a odběratel je bez zbytečného odkladu neodmítne. Posouzení nároku žalobce na úrok z prodlení soudem prvního stupně považoval odvolací soud za správné, proto rozsudek tohoto soudu ve výroku o věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým namítá nesprávné právní posouzení, neboť se domnívá, že ze skutkových zjištění měl být učiněn závěr, že smlouva na provedení demoličních prací mezi účastníky nebyla nikdy platně uzavřena. Žalobní návrh považuje za požadavek, který je v rozporu se skutečností, neboť jediným ujednáním mezi účastníky bylo, že si žalobce ponechá materiál získaný z demolic a naproti tomu zajistí odvoz nepoužitelných zbytků a provede úklid demoličního prostoru srovnáním, přičemž za tuto činnost nebyla nikdy dohadována žádná náhrada. Podotýká, že oba soudy naprosto ignorovaly skutečnost, že mezi účastníky existovala smlouva na pronájem vozidel zabezpečujících dopravu a že náhrady podle této smlouvy jsou vyrovnány. Nesouhlasí ani se závěrem ohledně doručení faktury č. 366 ze dne 20. 12. 1991 splatné dne 30. 12. 1991, neboť ta mu nebyla nikdy předložena, nebyla doručena poštou či jiným způsobem, přesto soud konstatoval, že předání faktury je dokladováno sdělením právního zástupce žalobce, ač žalobce nepředložil doklad prokazující doručení předmětné faktury žalovanému. Dovolatel poukazuje, že soud se vůbec nevypořádal se skutečností, že práce na demolici žalobce ukončil 24. 11. 1991 pro nezaplacení zálohové faktury, tedy před datem 20. 12. 1991, kdy byla faktura vystavena, a protože faktura měla splatnost 30. 12. 1991, neměl žalobce podle názoru dovolatele před tímto datem důvod pro případné ukončení činnosti. Žalovaný je přesvědčen i o nesprávném zjištění výše ceny za provedené práce, když soud dovodil svůj závěr pouze ze svědecké výpovědí M. D., která je v tomto směru rozporuplná. Dále namítá, že bylo třeba se zabývat i skutečností, že žalobce, ač tvrdil, že byla dohodnuta cena za demoliční práce ve výši 300 000 Kč, že tuto částku v původním návrhu nežaluje - uplatnil pouze polovinu a následně žalovanou částku snížil ještě na 132 797 Kč s odůvodněním skutečných nákladů, které se ale mohly vztahovat pouze na odvoz na skládku B., ale nikoliv do S. – bydliště žalobce, přičemž žalobce si jízdy do S. vykazoval v záznamech. V dovolání poukazuje na další nesrovnalosti ve výkazech jízd vozidel a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tyto dokumenty (stazky) jsou pro daný případ irelevantní. Poukazuje i na nesrovnalosti soudu prvního stupně v jeho výpočtech výše dopravy a uložení suti a stanovení hodnoty žalobcem odvezeného materiálu z demolice na svůj pozemek. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání, které splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s . ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, s nímž odvolací soud vyslovil souhlas, a ze kterého napadené rozhodnutí vychází vedoucí k závěru, že účastníci uzavřeli dohodu o provedení demoličních pracích, a které dovolatel zpochybňuje svým tvrzením, že jediným ujednáním mezi účastníky bylo, že si žalobce ponechá materiál získaný z demolic a naproti tomu zajistí odvoz nepoužitelných zbytků a provede úklid demoličního prostoru srovnáním, má oporu v provedeném dokazování a sice na č. l. 224/verte spisu, kdy z protokolu o ústním jednání vyplývá prohlášení žalovaného, že mezi účastníky bylo dohodnuto provedení nakládky a vykládky suti po demolici a srovnání povrchu staveniště. Pokud dovolatel dále namítá, že skutkové zjištění o dohodnuté úhradě za uvedené práce nemá rovněž oporu v provedeném dokazování, je třeba v tomto případě poukázat, že tato skutečnost byla prokázána dvěma svědeckými výpověďmi svědkyň M. D. na č.l. 108 a Ing. J. P. na č.l. 110, přičemž v hodnocení těchto důkazů, či poznatků, které vyplynuly z přednesů těchto svědkyň, nelze z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti shledat logický rozpor. Namítá-li dále dovolatel, že skutkové zjištění soudu ohledně doručení faktury č. 366 ze dne 20. 12. 1991 splatné dnem 30. 12. 1991 nemá rovněž oporu v provedeném dokazování, pak je třeba opět poukázat na výpověď svědkyně M. D. a dále na účastnickou výpověď žalobce, kdy opět mezi těmito výpověďmi nelze z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti shledat logický rozpor, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně o doručení předmětné faktury žalovanému vyplývá i z následných dopisů – upomínek odeslaných žalobcem, resp. jeho právním zástupcem doporučeně žalovanému. Pokud žalovaný dále poukazuje, že soud stanovil hodnotu žalobcem odvezeného materiálu z demolice na jeho pozemek (ocelové konstrukce), jež nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba konstatovat, dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu, neboť pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, z nichž napadené rozhodnutí vychází a jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. V tomto případě však zjištění hodnoty ocelové konstrukce nebylo pro posouzení věci významné. Namítá-li žalovaný, že soud pominul rozhodné skutečnosti spočívající s tom, že pominul existenci smlouvy na pronájem vozidel uzavřenou mezi účastníky, je nutno přijmout závěr, že se jednalo o naprosto jiný závazkový vztah, než který je předmětem daného řízení, a proto i v tomto případě není zjištěná existence uvedené smlouvy pro posouzení věci významná.
Není možno proto konstatovat, že by soud prvního stupně a odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, či že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl uplatněn právem.
Žalovaný svým dovolání směřuje dále k uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) tím, že soud se vůbec nevypořádal se skutečností, že práce na demolici žalobce ukončil 24. 11. 1991 pro nezaplacení zálohové faktury, tedy před datem 20. 12. 1991, kdy byla faktura vystavena, a že se nezabýval skutečností, že ač je žalobcem tvrzeno, že byla za provedené práce dohodnuta cena 300 000 Kč, že původní žalobou požadoval jen 150 000 Kč, kterou posléze omezil ještě na nižší částku.
Vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.), nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže v důkazním řízení nebylo postupováno v souladu s §120 o. s. ř. a nebyl proveden důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinnostmi tvrdit a vést důkaz, navrhla, přestože měl důkaz posloužit k verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý znak skutkové podstaty právní normy, jíž se procesní strana dovolává. Za situace, kdy zmíněná rozhodná skutečnost není prokázána jinak, jde o vadu řízení, a to i tehdy, jestliže soud takový neprovedený důkaz hodnotil postupem podle ustanovení §132 o. s. ř. a dovodil z něho skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry.
S ohledem na výše uvedené nelze konstatovat, že by v daném případě bylo řízení postiženo vadou, neboť o vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se nejedná, když vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení je sice neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu, avšak nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů. Zjištění ohledně doručení předmětné faktury bylo prokázáno svědeckou výpovědí, účastnickou výpovědí a listinnými důkazy a soud tyto důkazy hodnotil postupem podle ustanovení §132 o. s. ř., přičemž z něho dovodil skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry.
Skutečnost, že soud se nezabýval tím, proč žalobce požadoval žalobou jen 150 000 Kč, kterou posléze omezil ještě na nižší částku, ač tvrdil, že byla dohodnuta cena za provedené práce 300 000 Kč, nelze považovat za vadu řízení, neboť §153 odst. 2 o. s. ř. soudu zakazuje přiznat žalobci více než požaduje v žalobním návrhu, tudíž je naprosto bezpředmětné se zabývat otázkou, proč žalobce požadoval původní žalobou zaplacení pouze 150 000 Kč a nikoliv 300 000 Kč.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněný žalovaným nebyl naplněn, když ani nebylo zjištěno, že by řízení trpělo vadami uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy s tím, že smlouva na provedení demoličních prací mezi účastníky nebyla nikdy platně uzavřena, je tato jeho námitka podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., poukazující na nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Vyšel-li odvolací soud ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a shodně s tímto soudem uzavřel, že účastníci uzavřeli dohodu o provedení konkrétních prací, ty byly žalobcem provedeny, za jejich provedení byla sjednána cena ve výši 300 000 Kč a žalovanému doručena faktura na zaplacení provedených prací, přičemž žalovaný žalobci za sjednané a provedené práce nezaplatil, je právní závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o jiných pracích a výkonech, v souladu s aplikovaným ustanovením §356 HZ.
Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu při aplikaci uvedených právních ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav, ani pochybení v nesprávném výkladu těchto ustanovení. Právní závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy a povinnosti žalovaného zaplatit žalobci požadovanou částku včetně úroků z prodlení, nezaplatil-li žalovaný žalovanou částku včas, je tedy z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Vzhledem k výše uvedenému, že žádný z dovolacích důvodů uplatněných žalovaným nebyl naplněn, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. září 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu