ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.691.2005.1
sp. zn. 32 Odo 691/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně R. C. a.s., proti žalované D. S., s.r.o., o zaplacení 503 421 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 243/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2005, č.j. 12 Cmo 269/2004-160, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. srpna 2004, č.j. 54 Cm 243/96-132, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 503 421 Kč s 18% úrokem z prodlení od 24. 4. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z provedených důkazů, zejména z objednávky na provedení přepravy ze dne 10. 4. 1996 č. 11/96, doplněné dne 11. 4. 1996, a potvrzené žalovanou dne 15. 4. 1996 faxem, z výpovědi svědka D. a výpovědi žalobkyně prostřednictvím jejího předsedy představenstva a z mezinárodního nákladního listu č. CZ 0200310 ze dne 16. 4. 1996 (dále jen MNL) dospěl k závěru, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena přepravní smlouva [§610 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), čl. 4, 9, 17 vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) – dále jen „Úmluva“] ohledně dodání těstovin a náhradních dílů ke kompresorům ze S. do M. za dohodnutou cenu. Protože zboží předchůdkyně žalobkyně předané žalované k přepravě pro společnost A. a K. nebylo těmto subjektům dodáno, soud dovodil, že předchůdkyni žalobkyně vznikla škoda, za níž žalovaná odpovídá, když podle čl. 20 odst. 1 Úmluvy může oprávněný považovat zásilku bez dalších důkazů za ztracenou, nebyla-li vydána do 30 dnů po uplynutí sjednané lhůty, a pokud nebyla lhůta sjednána, do 60 dnů po převzetí zásilky dopravcem k přepravě. Výši škody určil soud jako součet cen fakturovaných za zboží, které mělo být dodáno určeným příjemcům a které by v případě řádného dodání bylo předchůdkyni žalobkyně zaplaceno uvedenými příjemci zásilky. Žalované uložil i povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z přiznané částky podle §369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §502 obch. zák., neboť žalovaná se dostala do prodlení s plněním peněžitého závazku vůči žalobkyni. Neuznal námitky žalobkyně, že k uzavření přepravní smlouvy vůbec nedošlo, že nebyla prokázána existence společností A. a K., jako příjemců zásilky, a ani námitky k výši požadované náhrady škody a zpochybnění oprávnění žalované k provádění přepravy.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2005, č.j. 12 Cmo 269/2004-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud opakoval dokazování podstatné pro posouzení uplatněného nároku, z něhož zjistil, že není možno potvrdit právní závěr soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o přepravě mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, neboť z faxového podání žalované ze dne 15. 4. 1996, kterým měla být podle právního názoru soudu prvního stupně akceptována objednávka ze dne 10. 4. 1996 č. 11/96 s doplněním ze dne 11. 4. 1996, a tím uzavřena smlouva, nelze dovozovat, že by smlouva o přepravě uzavřena byla, když předložený fax postrádá jakoukoli návaznost na uvedenou objednávku, např. odkazem na její označení nebo uvedení údajů shodných s objednávkou. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že není možno dovodit potvrzení objednávky a tím dohodu o podstatných náležitostech přepravní smlouvy. Pokud soud prvního stupně odvozoval svůj právní závěr i z důkazu provedeného MNL, odvolací soud přijal závěr, že uvedený důkaz neprokazuje převzetí zboží k přepravě žalovanou jako dopravcem, když v kolonce č. 16 MNL je jako dopravce uvedena D. H. na M., tedy někdo odlišný od žalované, přičemž odvolacím soudem bylo zároveň zjištěno, že takový subjekt ani neexistuje a ani nikdy neexistoval. Z údaje v kolonce č. 23 MNL vyplývá, že zboží k přepravě převzala a převzetí zboží potvrdila firma J. a Š., nikoliv žalovaná. Je-li dále z MNL zjistitelné, že příjemcem je označen A., s místem určení zásilky V. R., je takto na něm označeno jiné místo určení a dodání zásilky, než které mělo být místem určení a dodání zásilky podle žalobních tvrzení. Odvolací soud proto uzavřel, že není možno dospět ani k závěru o existenci přepravní smlouvy mezi předchůdcem žalobkyně jako odesílatelem zásilky a žalovanou jako dopravcem, jež by byla uzavřena ve smyslu čl. 4 a 9 Úmluvy. Na základě těchto závěrů odvolací soud uzavřel, že v daném případě chybí právní důvod uplatněného nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým namítá nesprávné právní posouzení věci, neboť se domnívá, že ze skutkových zjištění měl být učiněn závěr, že smlouva o přepravě byla platně uzavřena. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Připomíná důkazy provedené objednávkou č. 11/96 ze dne 10. 4. 1996 a její akceptací žalovanou faxem, svědecké výpovědi M. D. a Ing. B. S. a výpověď Ing. J. B. s tím, že z těchto důkazů nelze učinit jiný závěr, než že vůle účastníků směřovala k uzavření přepravní smlouvy. Napadá hodnocení důkazů a nelogičnost úvah odvolacího soudu a namítá, že odvolací soud neposoudil celou věc komplexně, ale pouze vytrhl určité skutečnosti z jejich vzájemné souvislosti, kdy např. skutečnost sjednání jiného dopravce na přepravu nemá podle dovolatelky na prokázání existence smlouvy a odpovědnost žalované žádný vliv. Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro ni rozhodnutím nepředvídatelným, jestliže žalobkyně nebyla nikdy během soudního řízení poučena ze strany soudu o jiném právním názoru na věc, než který jí byl znám z předešlých rozsudků vydaných v dané věci. Na závěr žalobkyně poukazuje na postup žalované v otázce dodání zásilky, kdy žalovaná nepostupovala s odbornou péčí, jestliže přepravované zboží mělo být předáno v M., ul. 800 let M. a ne v ulici N., která je ve V. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a, b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., uplatněný dovolatelkou, se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Odvolacímu soudu nelze vytknout, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, jestliže po opakování dokazování, jež bylo podstatné pro posouzení uplatněného nároku, zjistil, že faxové podání žalované ze dne 15. 4. 1996, kterým měla být podle právního názoru soudu prvního stupně akceptována objednávka ze dne 10. 4. 1996 č. 11/96 s doplněním ze dne 11. 4. 1996, a tím uzavřena smlouva, postrádá jakoukoli návaznost na uvedenou objednávku, např. odkazem na její označení nebo uvedení údajů shodných s objednávkou, když z faxu nazvaného „Potvrzení přepravy“, jak konstatoval odvolací soud, pouze vyplývá: C. pan D., F. R., spol. s r. o., P., L., typ návěs 13,5 m, D. pan D. a TERMÍN 16. 4. 1996 v 6 hod., s nečitelným podpisem a razítkem D. S., s. r. o. H., zatímco z předmětné objednávky a jejího doplnění vyplývá, že dodavatelem objednané přepravy měla být D. C., H., přeprava zboží – 1590 kartonů těstovin a tří beden s náhradními díly - měla být zajištěna na trase P. – M., s termínem nakládky 16. 4. 1996 v S., fa K. za smluvní cenu do 80 000 Kč, váha celkem 19 115 kg, pro příjemce A. a K. v M.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu určité svědecké výpovědi a výpověď zástupce žalobkyně, pak je třeba konstatovat, že v daném případě byla smlouva o přepravě věci uzavíraná v písemné formě a výklad písemného právního úkonu nelze vykládat tak, že by právní úkon byl doplňován, resp. nahrazován projevem vůle, který písemně učiněn nebyl (z potvrzení přepravy není zřejmé o jaký předmět plnění se jedná a není zde odkaz na konkrétní objednávku). Z uvedeného není možno dospět k závěru, že by odvolací soud vzal z pohledu dovolacích námitek v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, či že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl uplatněn právem.
Žalobkyně svým dovolání směřuje dále k uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) tím, že namítá nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, když nebyla během soudního řízení nikdy poučena ze strany soudu o jiném právním názoru na věc, než který jí byl znám z předešlých rozsudků vydaných v dané věci.
Vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení je mimo jiné z pohledu dovolací námitky porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení, k níž dojde například i tím, že odvolací soud nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nahradí vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. a poté učiní právní závěr odlišný od právního závěru soudu prvního stupně. V posuzovaném případě ale odvolací soud nenahradil nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění vlastním doplněním dokazování, pouze opakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a na základě totožného skutkového zjištění se soudem prvního stupně dospěl k jinému správnému právnímu posouzení. Je tedy irelevantní námitka žalobkyně, že jí nebyla dána možnost vylíčit rozhodné skutečnosti s ohledem a posléze přijatý právní názor odvolacího soudu, neboť odvolací soud, jak výše uvedeno, vyšel z totožného skutkového zjištění jako soud prvního stupně.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněný žalobkyní nebyl tedy naplněn, když ani nebylo zjištěno, že by řízení trpělo vadami uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti, respektive neexistenci předmětné smlouvy, je tato její námitka podřaditelná dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., poukazující na nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Namítá-li dovolatelka nelogičnost úvah odvolacího soudu a domnívá se, že odvolací soud neposoudil celou věc komplexně, ale pouze vytrhl určité skutečnosti z jejich vzájemné souvislosti, kdy např. skutečnost sjednání jiného dopravce na přepravu nemá podle dovolatelky na prokázání existence smlouvy a odpovědnost žalované žádný vliv, je nutno připomenout ustanovení, z něhož odvolací soud dovodil právní závěr - §610 obch. zák., podle něhož se smlouvou o přepravě věci dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné). Pokud odvolací soud vyšel ze zjištění, že v daném případě byl jako dopravce v MNL označen subjekt D. H. na M., pak je jeho závěr, že není prokázána existence přepravní smlouvy mezi žalobkyní jako odesílatelem zásilky a žalovanou jako dopravcem, správný, jestliže je žalobkyní jako dopravce označena D. S., s.r.o., tedy někdo odlišný od žalované.
Poukazuje-li žalobkyně na postup žalované v otázce dodání zásilky, kdy žalovaná nepostupovala podle dovolatelky s odbornou péčí, jestliže přepravované zboží mělo být předáno v M., ul. 800 let M. a ne v ulici N., která je ve V., pak je třeba učinit závěr, že posouzení dovolatelkou uvedené skutečnosti nebylo rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, proto tato námitka nemůže naplnit dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolací soud tedy neshledal pochybení odvolacího soudu při aplikaci uvedeného právní ustanovení §610 obch. zák. na zjištěný skutkový stav, ani pochybení v nesprávném výkladu tohoto ustanovení. Dovolací soud na základě skutkového zjištění, že faxové podání neobsahuje odkaz na objednávku žalobkyně, resp. neuvádí údaje shodné s objednávkou, se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k uzavření přepravní smlouvy. Právní závěr odvolacího soudu o neexistenci přepravní smlouvy mezi žalobkyni a žalovanou, resp. mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, je tedy z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Vzhledem k výše uvedenému, že žádný z dovolacích důvodů uplatněných žalobkyní nebyl naplněn, Nejvyšší soud ČR, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu