ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.698.2004.1
sp. zn. 32 Odo 698/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně R. a.s., proti žalované P. s., a.s., o zaplacení částky 1 146 530,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 82/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2003 č. j. 11 Cmo 346/2002-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč k rukám JUDr. E. J., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2002 č. j. 33 Cm 82/2001-62 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 838 880,30 Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 688 605,90 Kč od 1. 9. 1998 do zaplacení a s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 150 274,40 Kč od 18. 6. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 221 700 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 100 068 Kč od 18. 6. 1999 do zaplacení, o zaplacení 5% úroku z prodlení ročně z částky 810 237, 90 Kč od 1. 9. 1998 do zaplacení a o zaplacení 23% úroku z prodlení ročně z částky 121 632 Kč od 1. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II), zastavil řízení o zaplacení částky 85 950 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 18. 6. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena 20. 6. 1996 nájemní smlouva o nájmu pozemků v katastrálním území V. na dobu 30 let za účelem výstavby čerpací stanice pohonných hmot. V této smlouvě byla mj. dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy v případě nevydání potřebných rozhodnutí pro naplnění účelu nájmu. Soud prvního stupně dále zjistil, že na nájemném bylo zaplaceno za dobu od 20. 6. 1996 do konce prvního pololetí 1997 postupně 218 764,20 Kč, 197 157,90 Kč a 394 315,80 Kč. Dopisem z 8. 8. 1998 žalobkyně písemně odstoupila od nájemní smlouvy a současně se dovolala její neplatnosti, neboť žalovaná ji neinformovala o vzneseném restitučním nároku restituenty E. V. ohledně jedné z pronajatých parcel a tento nárok jí byl po uzavření nájemní smlouvy soudně potvrzen. Soud prvního stupně vyšel z §49a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), podle něhož je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícího ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět, a dále z §457 a 458 ObčZ upravujících podmínky vydání bezdůvodného obohacení v případě neplatnosti smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná tím, že právní předchůdkyni žalobkyně neseznámila před uzavřením nájemní smlouvy s uplatněným restitučním nárokem k pronajímaným pozemkům, uvedla žalobkyni v omyl, neboť tato by jinak nájemní smlouvu na přibližně jednu polovinu pronajatých nemovitostí neuzavřela. Její postavení by se totiž při vydání pozemků restituentce stalo nejistým a nevýhodným a vůbec by neměla do budoucna žádnou záruku pro realizaci svého podnikatelského záměru. Žalovaná tedy nebyla při uzavření předmětné smlouvy v dobré víře a uvedení právní předchůdkyně žalobkyně v omyl má za následek neplatnost smlouvy, jíž se žalobkyně řádně dovolala. Účastníci smlouvy jsou proto povinni vrátit si vše, co z neplatného právního úkonu od druhé strany získali, žalovaná tedy částky, které získala jako nájemné, jakož i užitky z takto získaného bezdůvodného obohacení. Naproti tomu soud prvního stupně neshledal, že by žalobkyně prokázala důvodné vynaložení nákladů v souvislosti s přípravou stavby a územním řízením. Podle jejího závěru předložila faktury, v nichž není žádná konkretizace toho, za co jsou vystaveny, zda fakturované částky jsou obvyklé a zda odpovídají provedení nutných prací; žalobkyně také neuvedla v tomto směru žádná podstatná skutková tvrzení a nepředložila důkazy.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2003 č. j. 11 Cmo 346/2002-95 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), v zamítavém výroku pod bodem II a ve výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II). Ve výroku pod bodem III zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud neshledal odvolání žalované důvodným, neboť jak rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, tak Ministerstva pro místní rozvoj ČR bylo odůvodněno mimo jiné také uplatněním restitučního nároku, čemuž odpovídá tvrzení žalobkyně, že se o této skutečnosti dozvěděla až ze zamítavého rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy. Závěr soudu prvního stupně o dovolání se relativní neplatnosti nájemní smlouvy žalobkyní shledal odvolací soud správným a je proto namístě vrácení zaplaceného nájemného i bezdůvodného obohacení náležejícího žalobkyni z neplatného právního úkonu, včetně takto získaných užitků. Odvolací soud se však neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně zbývající části uplatněného nároku žalobkyně. Vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda nárok žalobkyně na náhradu škody je či není oprávněný a právní posouzení tohoto nároku neprovedl. Odvolací soud dále shledal poučení účastníků řízení provedené soudem prvního stupně podle §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nekonkrétní, neboť až v odůvodnění rozsudku uvedl, co měla žalobkyně k potvrzení předložených faktur učinit nebo doplnit; poučovací povinnost soudu prvního stupně tak nebyla naplněna.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 6. října 2003 č. j. 33 Cm 82/2001-114 žalobu o zaplacení částky 221 700 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 100 068 Kč od 18. 6. 1999 do zaplacení, o zaplacení 5% úroku z prodlení ročně z částky 810 237,90 Kč od 1. 9. 1998 do zaplacení a o zaplacení 23% úroku z prodlení ročně z částky 121 632 Kč od 1. 9. 1998 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 15. dubna 2004 č. j. 11 Cmo 413/2003-143 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. října 2003 v napadeném zamítavém výroku pod bodem I potvrdil a ve výroku pod bodem II o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. června 2003 č. j. 11 Cmo 346/2002-95 pod bodem I podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení je také postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatelka především poukázala na důvody, které vedly Magistrát hl. m. Prahy k nevydání územního rozhodnutí o umístění stavby, v němž tento orgán vyslovil svůj kategorický nesouhlas s umístěním stavby čerpací stanice pohonných hmot na pronajatých pozemcích z hlediska dopadu na životní prostředí, nutnost kácení vzrostlé zeleně a s ohledem na velký rozsah zemních prací pro dočasnou stavbu; vycházel přitom z nesouhlasného vyjádření orgánu ochrany životního prostředí Obvodního úřadu městské části Prahy 9. Tento závěr potvrdilo i Ministerstvo životního prostředí ČR, takže vznesený restituční nárok nebyl důvodem nesouhlasu uvedených orgánů s předmětnou stavbou. Žalobkyní uplatněná relativní neplatnost nájemní smlouvy tak pouze zakrývá skutečný důvod nevydání příslušného územní rozhodnutí, kterým bylo hledisko dopadu na životní prostředí. Dovolatelka nepopírá, že došlo k uplatnění restitučního nároku k části pronajatých pozemků, má však za to, že jako akciová společnost, která vznikla 1. 2. 1994 v souvislosti s privatizací státního podniku P. k. na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1 1994, nemohla být v žádném případě povinnou osobou v restitučním řízení, a proto nemohla znemožnit realizaci podnikatelského záměru žalobkyně neoznámením uplatněného restitučního nároku. Toho si je žalobkyně podle názoru dovolatelky velmi dobře vědoma, a proto od nájemní smlouvy odstoupila a výslovně odkázala na čl. X. odst. 10.5 (důvod neudělení úředního povolení stavby). Svůj záměr však mohla podle názoru dovolatelky žalobkyně úspěšně realizovat, pokud by správní orgány její návrh na vydání územního rozhodnutí nezamítly. Takto představuje žaloba předvídání situace, která nenastala a nastat nemusela. Dovolatelka má proto za to, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by v důsledku tohoto faktu mělo jít finanční hospodaření žalobkyně k tíži dovolatelky. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci a vadné skutkové zjištění. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v dovolání žalované se nenachází žádná nová argumentace, která by nebyla předmětem dosavadního soudního řízení, neboť dovolatelka neuvedla žádnou novou skutečnost způsobilou ohrozit správnost skutkového a právního posouzení předmětné věci. Za podstatné považuje, že dovolatelka prokazatelně 20 dnů před podpisem nájemní smlouvy o uplatněném restitučním nároku věděla, žalobkyni však o tom neinformovala, a proto byly na straně žalobkyně naplněny důvody jednání v omylu a nájemní smlouva je podle §49a ObčZ neplatná; není proto podle jejího názoru relevantní, jak by restituční řízení dopadlo. Žalobkyně poukázala i na to, že restituční nároky jsou vyřizovány v horizontu 5 - 10 let a po celou tuto dobu by žádný investor na pozemku zatíženém restitucí do pravomocného vyřízení restituce nemohl investovat bez přímého nebezpečí ohrožení takové investice. V praxi stavebních úřadů jsou restituenti pojímání do okruhu účastníků takových řízení, dochází k jejich přezkoumání soudem a nejistota investorů vede k upuštění od realizace investice. V tomto řízení však bylo prokázáno, že restituentka byla v restituci úspěšná a stala se vlastníkem předmětných pozemků. Žalobkyně dále poukázala na §25 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, podle něhož dochází změnou majitele pozemku také ke změně trvání nájemního vztahu uzavřeného na dobu určitou na dobu neurčitou a restituent tak získává vydáním pozemku právo vypovědět veškeré nájemní vztahy. Taktéž privatizace státního podniku P. k. byla podle názoru dovolatelky provedena v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, když podle jeho §3 neměl být do privatizace zahrnut majetek postižený restitucí. Žalobkyně navrhla z uvedených důvodů odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Odvolací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že žalobkyně se ve smyslu §49a ObčZ oprávněně dovolala relativní neplatnosti nájemní smlouvy účastníků, neboť jednala při uzavírání této smlouvy v omylu spočívajícím v její nevědomosti o restitučním nároku uplatněném k jedné z parcel, které byly předmětem uvedené nájemní smlouvy. Podle §49a ObčZ je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. V dané věci bylo zjištěno, že žalovaná jako druhý účastník nájemní smlouvy (pronajímatel) věděla o uplatnění restitučního nároku k jedné z parcel, které předmětnou smlouvou přenechávala dovolatelce do nájmu, žalobkyni však s touto skutečností před uzavřením nájemní smlouvy neseznámila. Omyl žalobkyně spočíval v tom, že hodlala na pronajatých pozemcích vybudovat stavbu čerpací stanice pohonných hmot a za tím účelem nájemní smlouvu uzavírala; bylo proto pro ni rozhodující, aby byl pronajatý pozemek prost práv třetích osob, neboť takové osoby by mohly jejímu podnikatelskému záměru eventuálně bránit. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, a to podle zmíněného §49a ObčZ, neboť žalobkyně v postavení investora nákladné stavby by zcela jistě nehodlala takovou stavbu umístit na parcele, k níž byl uplatněn restituční nárok, neboť by u takového pozemku mohlo dojít k ohrožení jejího podnikatelského záměru. Nevědomost o uplatněném restitučním nároku proto představoval pro žalobkyni omyl, který byl pro ni podstatný.
Nejvyšší soud nepřijal námitku dovolatelky, že skutečným důvodem, proč nebyl podnikatelský záměr žalobkyně spočívající v uskutečnění stavby čerpací stanice pohonných hmot realizován, bylo nevydání územního rozhodnutí. K datu uzavření nájemní smlouvy již byl restituční nárok k pronajímanému pozemku uplatněn a nebylo známo, jakým způsobem bude vypořádán, je proto správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelka uvedla žalobkyni v omyl, který byl pro ni podstatný. Co bylo později skutečnou příčinou neuskutečnění zamýšlené stavby, je proto z hlediska posouzení platnosti nájemní smlouvy podle §49a ObčZ, zcela nerozhodné a stejně tak je bez významu, zda žalobkyně odstoupila od nájemní smlouvy pro nevydání příslušných správních rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu tedy neřeší z hlediska uplatněných dovolacích důvodů právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah).
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání prvého žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu