ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.748.2004.1
sp. zn. 32 Odo 748/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně obce K., proti žalovanému J., spotřební družstvo v K. n. L., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 576/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. dubna 2004 č. j. 15 Co 109/2004-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. dubna 2004 č. j. 15 Co 109/2004-42 a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16. prosince 2003 č. j. 4 C 576/2003-18 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 16. prosince 2003 č. j. 4 C 576/2003-18 uložil žalovanému, aby vyklidil nebytové prostory v přízemí domu čp. 42 v K. sestávající z koupelny, skladu, umývárny, záchodu a rampy o celkové výměře 124,3 m2 podlahové plochy a vyklizené předal žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku. Zjistil, že dne 5. 12. 1972 uzavřeli účastníci hospodářskou smlouvu o sdružení finančních prostředků, v níž se žalovaný zavázal zaplatit tehdejšímu Místnímu národnímu výboru v K. (dále jen „MNV“) částku 240 000 Kčs jako finanční podíl s tím, že náhradou za uvedený finanční podíl, který bude použit k výstavbě víceúčelové budovy, předá MNV žalovanému do trvalého užívání část budovy, v níž bude umístěna prodejna smíšeného zboží. Mezi účastníky bylo dále dohodnuto, že vlastníkem a správcem celé víceúčelové budovy zůstane MNV a žalovaný uvedenou část budovy ihned po dokončení stavby převezme do trvalého a bezplatného užívání. Sporným zůstalo pouze to, zda na základě uvedené smlouvy vzniklo žalovanému trvalé a bezplatné užívání části budovy. Soud prvního stupně vyšel z §360a hospodářského zákoníku (dále jen „HZ“), podle kterého se smlouvou o sdružení zavazují organizace, že spojí činnosti nebo část svých prostředků k dosažení určitého účelu, popř. v jiném společném zájmu, a dále z §70 HZ, podle něhož mohly být části národního majetku odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním, zejména družstevním nebo občanským, a také z vyhlášky č. 119/1988 Sb., která jako prováděcí předpis upravovala podmínky odevzdání národního majetku do trvalého užívání tak, že k němu může dojít pouze hospodářskou smlouvou, na jejímž základě se provede zápis o trvalém užívání v evidenci nemovitostí. Vzhledem k tomu, že žádná ze stran netvrdila, že by byla uzavřena ještě další hospodářská smlouva ohledně trvalého užívání, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný se nestal trvalým a bezplatným uživatelem, neboť institut trvalého užívání nemohl vzniknout pouze na základě smlouvy o sdružení uzavřené podle §360a hospodářského zákoníku. V daném případě nedošlo podle jeho závěru ani k uzavření nepojmenované smlouvy podle §352 HZ, vzhledem k tomu, že trvalé užívání bylo v té době zcela jasně a konkrétně upraveno právě v §70 HZ a zmíněnou prováděcí vyhláškou č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 20. dubna 2004 č. j. 15 Co 109/2004-42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že nebytové prostory sestávají z prodejny, skladu, umývárny, záchodu a rampy, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu je poukaz žalovaného na §360a HZ pro rozhodnutí ve věci irelevantní, neboť toto ustanovení pojednává pouze o tom, za jakých okolností a kdo může uzavřít smlouvu o sdružení. Je přitom nerozhodné, že smlouva účastníků řízení nestanovila povinnost uzavřít další smlouvu o trvalém a bezplatném užívání, s ohledem na to, že tato povinnost vyplývala přímo ze zákona. K faktickému užívání sice došlo, ale nebylo důsledně postupováno podle zákona, přičemž sám žalovaný poukázal na to, že MNV jako jedna z tehdejších smluvních stran nebyl sám oprávněn takovou hospodářskou smlouvu uzavřít, takže logicky nemohl jen na základě smlouvy o sdružení bez dalšího předat předmětné nebytové prostory žalovanému do trvalého užívání. Proto má žalobkyně ve smyslu §126 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) právo na ochranu vlastnického práva a její žaloba na vyklizení je důvodná. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaný poskytl na výstavbu finanční prostředky, neboť to nelze s žalobou na vyklizení dávat do souvislosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Poukázal na to, že obdobným způsobem byly smlouvy o sdružení uzavírány v celém systému spotřebních družstev a dále na to, že jinými krajskými soudy je zastáván jiný právní názor, než názor odvolacího soudu v dané věci. Dovolání je proto za této situace přípustné podle §237 odst. l písm. c) o. s. ř. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že poukaz na §360a HZ je pro rozhodování ve věci irelevantní, neboť toto ustanovení pojednává pouze o tom, za jakých okolností a kdo může uzavřít smlouvu o sdružení. Podle jeho názoru byla ve smlouvě o sdružení uzavřené podle §360a HZ vymezena práva a povinnosti zúčastněných organizací, která byla se smlouvou schválena nadřízenými subjekty, a jejich vymezení bylo pro účastníky závazné. Proto podle názoru dovolatele smlouva podle §360a HZ upravovala režim užívání národního majetku samostatně a k její realizaci nebylo nutné uzavírat smlouvy podle jiných ustanovení hospodářského zákoníku, tedy ani podle §70 HZ. Ze znění smlouvy pak vyplývá, že úmyslem účastníků smlouvy bylo vyřešení výstavby i následného užívání nemovitosti pouze vlastní smlouvou o sdružení, v níž bylo sjednáno, že náhradou za stanovený finanční podíl použitý k výstavbě vzniklo dovolateli právo na předání části budovy do časově neomezeného užívání. V daném případě předmětná smlouva o sdružení nestanovila povinnost uzavřít smlouvu o trvalém užívání podle §70 HZ, ale přímo užívání založila. Odvolací soud nevzal v úvahu, že podle §70 HZ mohly být části národního majetku odevzdány do trvalého užívání bezplatně, a tato podmínka zde nebyla splněna, když žalovaný za užívání zaplatil částku 240 000 Kč. Dovolatel dále poukázal na to, že ve smlouvě byla přesně vymezena práva a povinnosti stavebníků, která v podstatě odpovídala právům spoluvlastníků, když řešila otázky údržby a oprav jak společných částí nemovitosti, tak částí užívaných výlučně každou ze smluvních stran. Tato ustanovení byla smluvními stranami respektována, o čemž svědčí například i podíl dovolatele na generální opravě střechy v roce 1997 ve výši 29 % rozpočtových nákladů podle článku V smlouvy. Dovolatel zdůraznil, že vztah mezi účastníky je řešitelný pouze v intencích smlouvy a §360a HZ. Smlouva obsahuje náležitosti, které zákon v době jejího uzavření vyžadoval, a může podle §360a odst. 5 HZ zaniknout pouze dohodou zúčastněných stran. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že se domnívá, že dovolatelem uváděné okolnosti neosvědčují, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce ve věci samé zásadní význam, neboť podle ní chybí širší zobecňující význam. K vlastní smlouvě pak uvedla, „že smlouva o trvalém užívání národního majetku byla smluvními stranami ve smlouvě o sdružení přímo dohodnuta“ a tímto postupem jsou smluvní strany vázány. Je proto podle jejího názoru nadbytečné zkoumat, zda by dovolateli mohlo vzniknout právo užívání přímo ze smlouvy o sdružení či nikoliv. Žalobkyně navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovoláním přípustným.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda mohlo přímo na základě smlouvy o sdružení uzavřené dne 5. 12. 1972 podle §360a HZ ve znění účinném k tomuto datu vzniknout sdružovateli, který poskytl finanční prostředky na stavbu budovy, právo užívání nebytových prostor v této budově.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, nejsou v dovolání namítány a ze spisu se nepodávají, přezkoumal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ustanovení §360a HZ účinného k datu uzavření smlouvy o sdružení, tj. podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud, k 5. 12. 1972, upravovalo podmínky, za nichž mohly organizace sdružovat svoje prostředky a činnosti k dosažení sjednaného účelu. Náležitosti této smlouvy o sdružení stanovil §360a v odstavci 2 tak, že smlouva o sdružení vymezí činnost, která je předmětem sdružení, způsob jejího provádění, práva a povinnosti zúčastněných organizací, výši podílů, kterými organizace přispívají k úhradě spojených s výkonem dohodnuté činnosti a důsledky porušení smluvní povinnosti. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení bylo nutné ke vzniku smlouvy, aby se její účastníci dohodli o celém jejím obsahu, a podle odstavce 5 mohla smlouva o sdružení zaniknout dohodou zúčastněných organizací nebo v případech stanovených ve smlouvě. (Podrobnosti postupu organizací při sdružování prostředků stanovila vyhláška č. 86/1968 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací).
Z uvedeného vyplývá, že smlouva o sdružení uzavřená v roce 1972 podle §360a HZ v tehdy platném znění a vyhlášky č. 86/1968 Sb. upravovala veškerá práva a závazky účastníků této smlouvy a pro posouzení jejich obsahu byla rozhodná konkrétní smluvní ujednání stanovící jak účel sdružení, tak výši podílů na společné činnosti, včetně veškerých dalších povinností i nároků, a to v takovém rozsahu, v jakém byly sjednány. Smluvní úprava vzájemných práv a povinností účastníků této smlouvy byla tudíž komplexní (strany se musely dohodnout na celém obsahu smlouvy) a z charakteru její právní úpravy nevyplývalo, že by práva založená touto smlouvou měla být znovu konkretizována v dalším smluvním vztahu. Proto je názor odvolacího soudu, že §360a HZ je pro rozhodnutí ve věcí irelevantní, neboť toto ustanovení pojednávalo pouze o tom, za jakých okolností a kdo může uzavřít smlouvu o sdružení, v rozporu se zákonem.
V posuzované věci bylo předmětem smlouvy o sdružení spojení prostředků jejích účastníků (u dovolatele činil jeho podíl částku 240 000 Kčs) za účelem zbudování a následného provozu víceúčelové budovy, v níž bylo plánováno mj. umístění prodejny, skladů, umývárny, záchodu a rampy určené pro užívání dovolatelem. V článku IV smlouvy se MNV K. zavázal náhradou za finanční podíl použitý k výstavbě předat dovolateli do trvalého užívání uvedenou část budovy za účelem provozu prodejny smíšeného zboží a tomu odpovídal korespondující závazek dovolatele, že „ihned po dokončení stavby převezme do trvalého a bezplatného užívání“ předmětnou část budovy (viz článek V, věta druhá smlouvy o sdružení) za situace, že podle tohoto článku smlouvy zůstane vlastníkem a správcem víceúčelové budovy MNV v K. (čímž se nepochybně myslelo jeho právo správy národního majetku). Bezplatnost užívání pak byla sjednána v článku IV smlouvy v posledním odstavci tak, že „vzhledem k zaplacení uvedeného finančního podílu nebude Jednota povinna v budoucnu platit nájem za užívání předmětných místností“. Z uvedených smluvních ujednání smlouvy o sdružení uzavřené účastníky řízení podle §360a HZ tedy vyplývá, že předmětná smlouva o sdružení právo dovolatele bezplatně užívat sjednané prostory k danému účelu po dobu trvání smlouvy o sdružení přímo založila.
Tento závěr respektuje i obecné požadavky na smlouvy, které hospodářský zákoník stanovil v §152 odst. 1 tak, že obsah hospodářské smlouvy má být přesný a srozumitelný. Úmysl účastníků smlouvy, kteří projevili vůli vystavět společně víceúčelový objekt, podílet se na výstavbě konkrétně sjednanou finanční částkou s tím, že po dokončení bude objekt užívat každý účastník ve stanoveném rozsahu a také přispívat na úhradu nákladů vynaložených na údržbu společných prostor, shledal dovolací soud jako dostatečně srozumitelný a současně i přesný. Konečně oba účastníci smlouvy se touto smlouvou od jejího uzavření až do podání žaloby řídili.
Z uvedeného je zřejmé, že názor odvolacího soudu, že ke vzniku práva dovolatele užívat předmětné prostory byla nezbytná smlouva o odevzdání národního majetku do trvalého užívání upravená v §70 HZ a v §10 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku (odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně odkazovaly na vyhlášku č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která byla vydána v době uzavření smlouvy o sdružení ještě neplatila), není správný. O nesprávnosti tohoto závěru svědčí i podstata institutu trvalého užívání národního majetku - podle §70 HZ a uvedené prováděcí vyhlášky mohl být do trvalého užívání svěřen výlučně nemovitý národní majetek (srov. závazné náležitosti hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání - označení nemovitostí podle obcí, katastrálních území, parcelních čísel, čísel popisných nebo evidenčních u budov a příslušenství, jak jsou vedeny v evidenci nemovitostí, a následný zápis v evidenci nemovitostí). V posuzované věci však byl v článku IV smlouvy o sdružení vymezen předmět užívání tak, že se jedná o „místnosti (prostory)“ o výměře 124,3 m2, které jsou označeny ve stavebním plánu Pozemních staveb O. Takto označený předmět užívání zcela jistě nebylo možno považovat za nemovitost a právo k ní sjednané za způsobilé zápisu v evidenci nemovitostí. Důvodná je i námitka dovolatele, že k odevzdání národního majetku do trvalého užívání byl oprávněn pouze okresní národní výbor (srov. §10 odst. 2 citované vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku). Právní předchůdce žalobkyně – Místní národní výbor v K. proto nemohl závazek ke svěření majetku do trvalého užívání ve smlouvě o sdružení přijmout a pokud by tak učinil, byla by tato část smlouvy neplatná pro rozpor s právním předpisem (§24 odst. 1 HZ). Z výše uvedeného je zřejmé, že použitím termínu „trvalé a bezplatné užívání“ účastníci smlouvy o sdružení jistě nezamýšleli postup podle §10 vyhlášky č. 104/1966 Sb., neboť k němu nebyli ani oprávněni, ale chtěli vyjádřit právo dovolatele na bezúplatnost užívání prodejny a také jeho časovou neomezenost po dobu trvání smlouvy. Závěru o tom, že účastníci smlouvy o sdružení uzavřené podle §360a HZ nemohli sjednávat vzájemný závazek k odevzdání a převzetí majetku do trvalého užívání nově budované stavby podle §70 HZ a §10 vyhlášky č. 104/1966 Sb., svědčí také další charakteristický znak institutu trvalého užívání, kterým je bezplatnost odevzdání majetku. Na základě smlouvy o sdružení její účastníci naopak vynakládali své prostředky a činnosti za účelem dosažení společného cíle a podle §360a odst. 2 HZ také sjednávali výši podílů, kterými přispívali k úhradě nákladů spojených s výkonem dohodnuté činnosti, a mohli také upravit důsledky porušení smluvních povinností.
Práva a závazky ze smluv uzavřených podle §360a HZ, tedy ani ze smlouvy o sdružení, jejíž posouzení je předmětem tohoto řízení, nezanikla ani zrušením hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů, jak vyplývá z §763 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku, podle něhož se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními předpisy.
Lze tedy uzavřít, že smlouvou o sdružení uzavřenou v roce 1972 podle §360a HZ vzniklo žalovanému právo užívat bezplatně vymezené nebytové prostory tak, jak bylo v této smlouvě sjednáno, aniž by bylo nutno pro vznik jeho právního vztahu k předmětným nebytovým prostorám uzavírat podle §70 HZ a §10 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, hospodářskou smlouvu o odevzdání národního majetku do trvalého užívání. Pokud odvolací soud vycházel v napadeném rozhodnutí z jiného právního názoru, je jeho závěr v rozporu s hmotným právem.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu