ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.756.2004.1
sp. zn. 32 Odo 756/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobkyně S. a.s., proti žalované R. P. spol. s r.o., o zaplacení částky 364 472,70 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 47/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004 č. j. 1 Cmo 36/2003-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2002 č. j. 44 Cm 47/2000-77 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 351 291,90 Kč, žalobu ohledně částky 13 180,80 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „Obchz“) k uzavření smlouvy o dílo, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně provedla pro žalovanou dílo, jehož cenu vyúčtovala fakturou č. 011/3002-8/99 na částku 823 852 Kč. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že účastnice sjednaly lhůtu splatnosti uvedené faktury 7. června 1999, žalovaná ji však uhradila postupnými splátkami poskytovanými v období od 7. 12. 1999 do 15. 6. 2001. Žalobkyně se domáhala smluvní pokuty za pozdní úhradu uvedené faktury s odkazem na smlouvu o dílo, v níž byla mj. sjednána smluvní pokuta za prodlení s úhradou faktur ve výši 0,1 % za každý den prodlení. Soud prvního stupně shledal uplatněný nárok na smluvní pokutu jako oprávněný (vyjma nároku na zaplacení smluvní pokuty za dobu do 7. 6. 1999) a zabýval se aktivní legitimací žalobkyně. Dospěl k závěru, že pohledávka původní žalobkyně - společnosti I. M. a.s., přešla na žalobkyni převodem podniku původní žalobkyně jako celku, a to formou nepeněžitého vkladu provedeného podle §59 a §476 a násl. ObchZ. Uplatněnou smluvní pokutu považoval za přiměřenou.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2004 č. j. 1 Cmo 36/2003-98 rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalované zaplatit žalobkyni částku 351 291,90 Kč a ve výroku o náhradě nákladů potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. V řízení bylo podle závěru odvolacího soudu prokázáno uzavření smlouvy o dílo mezi společností I. M. a.s., jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem, jejímž předmětem byla oprava komunikace na ulici V. v L. Cena díla byla ve smlouvě sjednána ve výši 721 185 Kč, poté dodatkem č. 1 zvýšena na částku 823 852 Kč. Úhradu konečné faktury za cenu díla vázali účastníci smlouvy na soupis skutečně provedených prací. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považoval fakturaci částky 823 852 Kč žalobkyní podloženou zjišťovacím a předávacím protokolem podepsaný oběma účastníky smlouvy za oprávněné vyúčtování ceny díla provedené v souladu se smlouvou o dílo, stejně jako vyúčtování smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z této částky podle článku 8 smlouvy o dílo. Odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně také v otázce přechodu pohledávky spočívající v nároku na smluvní pokutu z původní na nynější žalobkyni, a to v důsledku převedení podniku původní žalobkyně ve smyslu §59 ve spojení s §476 ObchZ na současnou žalobkyni formou nepeněžitého vkladu; tím došlo také k přechodu všech práv a závazků, včetně vymáhané pohledávky. Okolnost, že i po tomto vkladu existuje nadále původní žalobkyně pod novou firmou E. B. a.s. (nyní pod firmou S. E. G. a.s.) není podle odvolacího soudu významná. Rovněž odvolací soud považoval smluvní pokutu za přiměřenou, neboť její výše odpovídá běžnému obchodnímu styku a odpovídá závažnosti smluvní povinnosti (zaplacení ceny díla), kterou zajišťovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za nesprávné považuje dovolatelka posouzení otázky právního nástupnictví na straně žalobkyně a dále otázku přiměřenosti smluvní pokuty. Dovolatelka považuje převedení celého podniku I. M. a.s., na stávající žalobkyni za nepřehledné a nevyjasněné, a to zejména vzhledem k okolnosti, že nedošlo k výmazu tohoto subjektu z obchodního rejstříku, který je v obchodním rejstříku nadále zapsán po změně firmy na E. B. a.s., přestože vložen byl celý podnik, a dále proto, že v účetnictví převádějícího nebyla pohledávka spočívající v nároku na smluvní pokutu vedena. Pokud by tato pohledávka byla v účetnictví uvedena, zvýšila by se podle názoru dovolatelky také cena podniku. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v posouzení výše smluvní pokuty, které se jí jeví v rozporu s §301 ObchZ. Odvolací soud podle jejího názoru nezkoumal přiměřenost výše pokuty a zajišťované povinnosti. Smluvní pokuta činí cca 36,5 % ročně, což považuje dovolatelka za lichvu. Dovolatelka dále uvedla, že si při podpisu smlouvy o dílo nevšimla, že je zde uvedena smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně, když ve skutečnosti byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně. V této souvislosti poukázala na to, že se ne vlastní vinou dostala do druhotné platební neschopnosti. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
V posuzované věci dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že ve smyslu §59 ve spojení s §476 a násl. ObchZ došlo k převedení původního podniku žalobkyně na stávající žalobkyni formou nepeněžitého vkladu; v důsledku toho došlo také k přechodu všech práv a závazků, včetně pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, na dovolatelku. S námitkou dovolatelky týkající se výše smluvní pokuty se odvolací soud vypořádal tak, že ji neshledal důvodnou, neboť úhrada ceny díla je základní smluvní povinností objednatele díla a její nesplnění představuje nejhrubší porušení smluvní povinnosti objednatele. Dohodnutá sazba smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně proto odpovídá významu zajišťované povinnosti; v obchodních stycích je taková sazba často používána. Taktéž námitku dovolatelky, že bylo jednáno o pokutě ve výši 0,05 % a pokutu ve výši 0,1 % podepsala v omylu, shledal odvolací soud jako neopodstatněnou, neboť nebyla v řízení ničím prokázána.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího, jimiž je Nejvyšší soud vázán, nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem, a to jak v otázce právního nástupnictví na straně žalobkyně, tak v otázce přiměřenosti smluvní pokuty. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah).
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu