ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.765.2006.1
sp. zn. 32 Odo 765/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Z. U., proti žalovaným 1) K. S., 2) M. p. s. s., a.s., o určení neplatnosti prohlášení ručitele, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 413/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2005, č.j. 27 Co 173/2004 - 72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 23. října 2003, č.j. 7 C 413/2002-43, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že prohlášení ručitele ke smlouvě o úvěru číslo 2 342 384 151, v němž žalobce prohlásil, že dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku ručí za závazek K. S., ze dne 22. 2. 2001, je neplatné; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že uvedené prohlášení ručitele je ve smyslu §37 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) určité a srozumitelné, bylo učiněno svobodně a vážně, k úkonu nebyl žalobce nucen. Dále dovodil, že i když žalobce tvrdil, že právní úkon učinil pod vlivem psychické indispozice, při níž bylo jeho vnímání sníženo, nevedla tato indispozice k vymizení jeho způsobilosti činit právní úkony, když žalobce byl schopen se dostavit na městský úřad, kde byl jeho podpis na právním úkonu prohlášení ručitele úředně ověřen. Soud prvního stupně proto shledal dané prohlášení ručitele ve smyslu §303 až 312 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) za platné, jestliže se závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu §261 odst. 3 písm. d) a §261 odst. 4 obch. zák. řídil obchodním zákoníkem, neboť jejich závazkový vztah byl založen smlouvou o úvěru.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. října 2005, č.j. 27 Co 173/2004 – 72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, byť z jiných důvodů; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně se nezabýval existencí naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě a vycházel jen z tvrzení žalobce, který spatřoval naléhavý právní zájem na určení neplatnosti svého prohlášení ručitele pouze v tom, že žalovaný 1) přestal vůči žalované 2) plnit své povinnosti z úvěrové smlouvy a žalovaná se domáhá plnění z této smlouvy po ručiteli. Odvolací soud tato skutková tvrzení žalobce považoval za nedostatečná ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) k odůvodnění naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, jež ani po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnil. Uzavřel, že žaloba postrádá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, žaloba nesplňuje preventivní povahu, čímž není dán předpoklad pro její úspěšnost. Vyšel z právního závěru, že pokud má žalobce za to, že ručitelská listina je neplatná a plnění z tohoto důvodu žalované 2) odmítne, bude žalovaná nucena domáhat se splnění ručitelského závazku žalobou na plnění a v rámci tohoto sporu se v důsledku námitek neplatnosti ručitelského závazku bude řešit jako předběžná otázka platnost či neplatnost uvedeného ručitelského závazku. Podaná žaloba tak vede ke zbytečnému rozmnožování sporů, kdy jediná žaloba na plnění vyřeší i obsah sporného právního vztahu uplatňovaného touto žalobou. Odvolací soud doplnil, že pokud by žalobce odmítl žalované poskytnout plnění z titulu ručení, neocitá se v situaci, v níž by v právním vztahu byl ohrožen anebo v níž by mohl být pro své nejisté postavení vystaven konkrétní újmě, jež by odůvodňovala naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III ÚS 17/95 ze dne 20. 6. 1995.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odůvodňuje svým přesvědčením, že nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v tom, že otázka naléhavého právního zájmu k podání určovací žaloby byla řešena v rozporu s hmotným právem. Má za to, že bez určení, že prohlášení ručitele je neplatné, je vážným způsobem ohroženo jeho právo, žalobce není legitimován k podání žaloby na plnění, neboť tuto legitimaci má jen žalovaná a právní postavení žalobce je tím značně nejisté, čímž vážným způsobem zasahuje do jeho právního postavení i osobního rozhodování. Do doby, než bude rozhodnuto je tak žalobci způsobována újma, protože nejistota v otázce ručitelského závazku jej podstatně omezuje a limituje v jeho rozhodování, proto se domnívá, že v daném případě žaloba svoji preventivní funkci plní. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými §241a odst. 1 o. s. ř. a fakticky vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V daném případě není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje ve věci samé do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože soud prvního rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem [§80 písm. c) o. s. ř.], dospěl-li odvolací soud k závěru, že naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení není dán, postrádá-li žaloba preventivní povahu, když neplatnost ručitelského závazku je možné řešit jako předběžnou otázku v rámci jediné žaloby na plnění. Tento závěr odvolacího soud je i v souladu s dosavadní teorií práva a judikaturou [srov. komentář k Občanskému soudnímu řádu, Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, C.H.BECK., r. 2003, 6. vydání, str. 259, a dále např. Judikát R 17/72, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, podle něhož žaloba na určení nemůže být podle §80 písm. c) o. s. ř. opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř., dále Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 1995, sešit 3, číslo judikátu 35/1995, podle něhož o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, srov. možno i Judikát SJ 21/97, podle něhož určovací žaloba má místo tam, kde splňuje preventivní povahu a jejíž pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, přičemž k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, dále Judikát SJ 15/2001, podle kterého je určovací žaloba nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů].
Mimoto rozhodnutí odvolacího soudu nemá, pokud jde o řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, ani potřebný judikatorní přesah, když splnění podmínek podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je nezbytné zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétním účastníkům řízení a k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy z výše uvedeného nemá zásadní právní význam a dovolání tak není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. , když dovolatel, s ohledem na výsledek dovolacího řízení, nárok na náhradu svých nákladů nemá a žalovaným v souvislosti s tímto dovoláním žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. srpna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu