ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.775.2006.1
sp. zn. 32 Odo 775/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. – S., s. r. o., proti žalovaným 1. Ing. arch. N. Z., 2. Ing. J. S., o zaplacení 34.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 481/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2005 č.j 19 Co 282/2005-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 34.650,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 3. 7. 2003 do zaplacení, dále řízení, kterým měli být žalováni uznáni povinnými zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 3 % úrok z prodlení z částky 34.650,- Kč od 1. 6. 2003 do 2. 7. 2003, zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2005 č.j. 19 Co 282/2005-28 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že dohoda ve smlouvě o zprostředkovaní datovaná dne 2. 4. 2003 v ujednání, že vztahy v této smlouvě se řídí obchodním zákoníkem, je neplatná, neboť ve smyslu §262 obchodního zákoníku směřuje ke zhoršení právního postavení účastníků smlouvy, kteří nejsou podnikateli. Odvolací soud však v rozporu s hmotným právem tuto dohodu posoudil jako platnou. Z těchto důvodů navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla uložena žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 34.650,- Kč s příslušenstvím, potvrdil.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. I při splnění shora uvedeného předpokladu přípustnosti však není ani v tomto uvedeném případě dovolání přípustné, bylo-li v dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (ale současně převyšujícím 20.000,- Kč) je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věci obchodní či nikoliv.
V občanském soudním řádu, případě v jiných předpisech, zejména hmotně právních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (uveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodně závazkových vztahů, včetně sporů o náhradě škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1 a 6.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil žalobní nárok jako peněžité plnění podle §642 a násl. obchodního zákoníku (§262 odst. 1 obchodního zákoníku), tímto posouzením je dovolací soud z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vázán, což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 34.650,- Kč; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, v níž není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není dána, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 a §239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání žalovaných jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy neúspěšní žalovaní nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2006
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu