ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.785.2004.1
sp. zn. 32 Odo 785/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobkyně T. C., s.r.o., proti žalovaným 1. Ing. R. S., a 2. Ing. S. Ch., o určení neexistence právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 32/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2004 č. j. 22 Co 388/2003-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 23. července 2003 č. j. 3 C 32/2002-18 zastavil řízení s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu v D., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala určení, že právní vztah mezi ní a žalovanými při realizaci činnosti daňových poradců na základě objednávky ze strany žalobkyně, jehož obsahem byla povinnost žalovaných poskytovat služby daňových poradců ve prospěch třetích osob (blíže specifikovaných v žalobě), není pracovněprávním nebo členským poměrem a obdobným poměrem ve smyslu §6 odst. 1 písm. a), resp. není příjmem za práci společníků a jednatelů společnosti s ručením omezeným ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, v platném znění. Žalobkyně svou žalobu odůvodňovala tím, že Finanční úřad v D. a Finanční ředitelství v H. K. vycházely z nesprávného právního názoru a uvedený vztah posoudily opačně, v důsledku čehož jí byla nesprávně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. Žalobkyně se tedy domáhala určení, jaká je povaha předmětného právního vztahu mezi ní a žalovanými s tím, zda Finanční úřad v D. a Finanční ředitelství v H. K. správně posoudily zmiňovanou činnost, když ji podřadily pod ustanovení §6 zákona č. 586/1992 Sb. Žalobkyně dále tvrdila, že rozhodnutí soudu, kterým by bylo vyhověno jejímu návrhu, by bylo rozhodnutím příslušného orgánu o podstatných skutečnostech, které mohou mít vliv na rozhodnutí finančního úřadu. Jednalo by se tedy podle jejího názoru o tzv. předběžnou otázku, která by tak byla vyřešena soudem. Toto rozhodnutí by musel finanční úřad respektovat. To podle názoru žalobkyně umožnilo postupovat podle §59 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (tedy podat žádost o přezkoumání daňového rozhodnutí).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud by o žalobě rozhodl, přezkoumával by správnost postupu správního orgánu v daňovém řízení. Podle §28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, je řešením tzv. předběžné otázky míněna taková otázka, která má vzhledem k projednávané věci samostatnou povahu, a je o ní oprávněn autoritativně rozhodnout jiný orgán odlišný od správce daně. Podle závěru soudu prvního stupně zahrnuje oprávnění příslušného správního orgánu o věci rozhodnout také oprávnění posoudit existenci či neexistenci právního vztahu nebo práva, a to vzhledem k tomu, že pravomoc k rozhodování o daňové povinnosti je podle zmíněných zákonů č. 337/1992 Sb. a č. 586/1992 Sb. svěřena finančnímu úřadu a nespadá do pravomoci soudu. Finanční úřad je proto oprávněn rozhodnout také o předběžné otázce, která se v daňovém řízení vyskytla, sám.
Není tedy dána pravomoc soudu k rozhodování dané věci. Podle §104 odst. 1 o. s. ř. nespadá-li věc do pravomoci soudů, postoupí soud věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu, přičemž právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány. Protože je otázku existence či neexistence právního vztahu v této věci oprávněn posoudit příslušný správní orgán, kterým je v tomto případě Finanční úřad v D., rozhodl soud současně o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena tomuto orgánu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové unesením ze dne 30. ledna 2004 č.j. 22 Co 388/2003-29 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že posuzovaná věc není věcí občanskoprávní, pracovní, rodinnou, ani obchodní a žádný zákon její projednávání a rozhodování o ní soudu nesvěřuje, a proto do soudní pravomoci nepatří. Rozhodování ve věcech správy daní svěřuje zákon č. 337/1992 Sb. územním finančním orgánům, jejichž pravomoc vyplývá ze zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech v platném znění, neboli tzv. „správcům daně“, kteří postupují podle výše citovaného zákona č. 337/1992 Sb., jak vyplývá z §1 odst. 3 tohoto zákona, který stanoví i pravidla pro toto rozhodování těchto orgánů. Pokud si tedy správce daně v předmětné věci učinil úsudek o právních vztazích mezi účastníky sám, postupoval v souladu s výše uvedenými právními předpisy. Odvolací soud nepřijal ani právní názor žalobkyně, spatřující naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení z důvodu případné možnosti vymáhání bezdůvodného obohacení. Jestliže právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť lze žalovat přímo na pnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Tuto nesprávnost shledává dovolatelka ve výkladu §7 odst. 1 o. s. ř. a dále ve výkladu §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. odvolacím soudem. Odvolací soud i soud prvního stupně podle jejího názoru pochybily, pokud z ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. dovodily svůj nedostatek pravomoci k rozhodnutí o předběžné otázce týkající se určení právního vztahu mezi dovolatelkou a žalovanými. Poukázala na to, že vztah účastníků v tomto řízení je založen smlouvou, z níž vyplývá jejich rovné postavení, takže se nejedná o vztah při výkonu veřejné moci, kdy by bylo možno takový vztah přezkoumávat podle části páté o. s. ř. Přímo z §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. vyplývá, že správce daně si otázku, zda tu právní vztah je či není dán, může posoudit, není však podle jejího názoru oprávněn rozhodnout o takové otázce meritorně. Pokud byly podle právního názoru dovolatelky v dané věci současně naplněny také podmínky dané §80 písm. c) o. s. ř., podle něhož lze u soudu uplatnit právo na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, postupoval odvolací soud, a ze stejných důvodů i soud prvního stupně, nesprávně, pokud o žalobě nerozhodly. Správce daně si mohl udělat úsudek o předběžné otázce pouze za situace, pokud by nebyl oprávněn iniciovat řízení u příslušného orgánu, jako v této věci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání souhlasili se skutkovými tvrzeními žalobkyně s tím, že k nim nemají výhrad.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu smyslu ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Základním předpisem, který upravuje podstatu, podmínky a výši daně z příjmů, je zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, který ve svém §6 vymezuje, co je chápáno jako příjem ze závislé činnosti, který je předmětem daně z příjmů fyzických osob. Rozhodování ve věcech správy daní je zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, a zákonem č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, v platném znění, svěřeno do působnosti územních finančních orgánů nebo-li tzv. správců daně. Podle §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. platí, že vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně, takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Předběžnou otázkou je tu míněna taková otázka, která má vzhledem k projednávané otázce samostatnou povahu, o níž je oprávněn autoritativně rozhodnout jiný orgán odlišný od správce daně. V posuzované věci se však jedná o posouzení podstaty daňové povinnosti, která je zákonem svěřena do výlučné pravomoci správce daně, soud proto nemůže být „příslušným orgánem“ ve smyslu uvedeného ustanovení. Není-li dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci žalobou o plnění povinnosti, nespadá do pravomoci soudu ani žaloba o určení, zda toto právo je či není. Oprávnění správce daně rozhodnout o vlastní daňové povinnosti v sobě zahrnuje i oprávnění rozhodnout také o existenci či neexistenci právního vztahu nebo práva jako základu, z něhož možnost uplatnit právo na plnění vychází.
Odvolací soud, který ve svém rozhodnutí vyšel ze shora uvedených závěrů, postupoval v souladu s hmotným právem a jednotlivá citovaná ustanovení správně aplikoval. Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje. Odvolací soud správně vyšel z §7 o. s. ř., který ve svém odstavci 1 vymezuje pravomoc soudů pro rozhodování sporů, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány. Podle odstavce 2 téhož ustanovení spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány, než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy podle §7 odst. 3 o. s. ř. jen, stanoví-li to zákon. O žádný z těchto vztahů se v projednávané věci nejedná, dovolatelka podala podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobu na určení, zda tu určitý právní vztah je či není. Taktéž se nejedná o věc, kde by zákon výslovně stanovil, že ji projednávají soudy. Odvolací soud proto nepochybil, když dospěl k závěru, že pravomoc soudu k projednání podané žaloby není dána. Nejvyšší soud k tomuto správnému závěru doplňuje, že již v obdobné věci rozhodoval a dospěl k závěru, že oprávnění (pravomoc) správního orgánu o věci rozhodnout vždy zahrnuje posouzení existence či neexistence právního vztahu nebo práva jako základu, z něhož možnost uplatnit subjektivní právo na plnění (nárok) vychází. Není-li dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci žalobou o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva [§80 písm. b) o. s. ř.] , nespadá do pravomoci soudu ani žaloba na určení, zda tu toto právo je či není [§80 písm. c) o. s. ř.] (srov. rozsudek Nejvyššího soud České republiky ze dne 12. 10. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2057/98 publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2000, pod č. SJ 31/2000). Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od uvedených závěrů ani v posuzované věci. Není-li soud oprávněn rozhodnout o splnění povinnosti, nenáleží mu ani oprávněné rozhodovat o předběžné otázce spočívající v posouzení existence práva jako základu, z něhož daňová povinnost vychází.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se v dané věci nejedná o předběžnou otázku ve smyslu §28 zákona č. 337/1992 Sb. a pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí o žalobě není dána. Odvolací soud proto správně potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení z toho důvodu podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu