ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.814.2006.1
sp. zn. 32 Odo 814/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. B., a.s. stavební společnost, proti žalované R., v.o.s., o zaplacení částky 1 575 586 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 331/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2005 č. j. 2 Cmo 130/2005-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. Š., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. července 2004 č. j. 1 Cm 331/97-104 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 575 586 Kč s 12% úrokem z prodlení od 21. 12. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka a žalovaná jako objednatelka uzavřely podle §536 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) smlouvu o dílo spočívající v provedení přístavby autosalonu R. v B. Dílo bylo dne 18. 11. 1996 žalované bez zjevných vad předáno s tím, že zápis o předání a převzetí díla podepsala za žalovanou Ing. K., která podle uvedené smlouvy vykonávala funkci technického dozoru a byla pověřena převzetím díla. V souladu se smlouvou pak vyúčtovala žalobkyně doplatek ceny díla, který žalovaná nezaplatila. Podle závěru soudu prvního stupně žalovaná neunesla důkazní břemeno svého tvrzení, že dílo mělo vady a zejména jejich včasného oznámení žalobkyni podle §562 odst. 2 ObchZ, podle něhož soud nepřizná objednateli práva z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla ve lhůtách uvedených v obchodním zákoníku nebo ve sjednané záruční době.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. září 2005 č. j. 2 Cmo 130/2005-124 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 575 586 Kč s 12% úrokem z prodlení od 24. 12. 1996 do zaplacení, ohledně 12% úroku z prodlení z částky 1 575 586 Kč za dobu od 21. 12. 1996 do 23. 12. 1996 žalobu zamítl, potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry, že došlo k uzavření smlouvy o dílo, že sjednané dílo bylo řádně dokončeno a předáno žalované; ujednání ve smlouvě týkající se pověření Ing. K. provedením technického dozoru a převzetí díla vyhodnotil jako jasné, určité, konkrétní, nevzbuzující žádné pochybnosti o obsahu. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda je cena díla splatná. Vyšel z ujednání účastníků ve smlouvě určující splatnost ceny díla do sedmi dnů od doručení faktury žalované. Z dopisu žalované z 16. 12. 1996 odvolací soud zjistil, že žalovaná tímto dopisem vrátila žalobkyni fakturu z 9. 12. 1996, z čehož vyplývá, že nejpozději 6. 12. 1996 došlo k doručení faktury žalované, splatnost nastala 23. 12. 1996 a od 24. 12. 1996 se žalovaná dostala do prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Poukázala na §548 odst. 1 ObchZ, podle něhož je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla v době sjednané ve smlouvě, a na článek 3. 3. předmětné smlouvy o dílo, v němž bylo ujednáno, že právo na zaplacení zbývajících 40 % celkové ceny díla vzniká zhotoviteli předáním předmětu díla bez vad a nedodělků. Soudy obou stupňů však pochybily, když nezkoumaly, zda předání díla bylo platné, resp. zda k předání díla vůbec došlo. Z dopisu Ing. K. z 26. 11. 1996 totiž vyplynulo, že dílo ve skutečnosti předáno nebylo, a že její podpis na zápisu o předání díla byl pouze formální. Podle názoru dovolatelky je dílo předáno jeho faktickým předáním v dohodnuté době na dohodnutém místě, kdy je objednateli umožněno na místě dílo prohlednout a vytknout případné vady. K tomu však v posuzované věci vůbec nedošlo. Dílo obsahovalo vady, které bránily jeho řádnému užívání, a navíc – protože dílo nebylo předáno, nezačala plynout ani záruční lhůta a tudíž jsou i závěry soudu ohledně neexistence vad žalobkyni bezpředmětné. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že nepovažuje dovolání žalované za přípustné, když ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo jen v tom, že nepřiznal žalobkyni úrok z prodlení za 3 dny z celkové téměř desetileté doby prodlení dovolatelky. Jde tedy o bagatelní změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání by tedy mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak v dané věci není splněna podmínka přípustnosti, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam a bylo vydáno v souladu s ustáleným a standardním rozhodováním. Přezkoumávání skutkových zjištění odvolacího soudu, jak to požaduje dovolatelka, není ve smyslu citovaného ustanovení přípustné, a proto žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V daném případě má charakter měnícího výroku pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 12% úroku z prodlení z částky 1 575 586 Kč za dobu od 21. 12 1996 do 23. 12. 1996. V tomto rozsahu však není dovolání subjektivně přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu nebyla žalované způsobena žádná újma na jejích právech, jež by byla odčinitelná zrušením tohoto výroku rozsudku odvolacího soudu.
Ve zbývajícím rozsahu má rozsudek odvolacího soudu charakter potvrzujícího rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci uvedla dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových zjištěních a závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu