ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.862.2005.1
sp. zn. 32 Odo 862/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně R. S. s.r.o. (X. s.r.o.), proti žalovanému M. D., o zaplacení částky 294 772 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 254/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 1 Cmo 256/2003-158, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 1 Cmo 256/2003-158, pokud jím byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č.j. 35 Cm 254/98-105, změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 294 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,6 % p.a. od 20. 3. 1999 do zaplacení, a pokud jim bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně v dané věci požadovala po žalovaném původně zaplacení částky 581 133,20 Kč a žalovaný uplatnil vzájemný návrh, podle něhož mu žalobkyně měla zaplatit 442 158,50 Kč. Předmětem dovolacího řízení zůstala částka 294 772 Kč s příslušenstvím, neboť žalobkyně svým dovoláním napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 1 Cmo 256/2003-158, ve výroku II. bodu 1), kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č.j. 35 Cm 254/98-105, změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 294 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,6 % p.a. od 20. 3. 1999 do zaplacení, a ve výroku V., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2003, č.j. 35 Cm 254/98-105, v uvedené napadené části vzájemný návrh žalovaného posoudil tak, že neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem škody, uplatněné žalovaným, která mu měla vzniknout tím, že žalobkyně uvedla na formuláři faktury, kterou pro žalovaného ve spolupráci s ním zhotovovala, nesprávné číslo bankovního účtu, který nebyl bankovním účtem žalované. Soud dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat, jakou povinnost žalobkyně porušila, kromě obecné povinnosti jednat tak, aby nevznikla škoda. Podle názoru soudu neměl žalovaný právní důvod nechat žalobkyni vypracovat formulář jeho faktury, neboť dovodil, že mezi účastníky neexistoval smluvní vztah, avšak pokud spolupráci na tomto formuláři žalovaný připustil, nic mu nebránilo, aby faktury s vyplněnými údaji před odesláním svým zákazníkům zkontroloval a opravil, a tak předešel škodě. Soud neshledal v jaké míře mělo porušení uvedené obecné povinnosti žalobkyně vliv na vznik a výši žalovaným uplatňované škody, proto vzájemný návrh žalovaného zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2004, č.j. 1 Cmo 256/2003-158, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ohledně vzájemného návrhu žalovaného změnil tak, že výrokem II. v bodě 1) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č.j. 35 Cm 254/98-105, změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému částku 294 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,6 % p.a. od 20. 3. 1999 do zaplacení a výrokem II. v bodě 2) vzájemný návrh žalovaného ve zbytku, tj. co do částky 147 386,50 Kč s příslušenstvím zamítl; zároveň výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platně smlouva o dílo o zavedení a podpoře automatizovaného systému pro sledování oběhu zboží podle §536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Odvolací soud vyšel dále ze zjištění, že chybné bankovní spojení do systému vložil pracovník žalobkyně, proto se jednalo o vadné smluvní plnění, čímž žalobkyně porušila svůj závazek provést dílo řádně. Mimoto porušila svoji zákonnou povinnost podle §415 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) – počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku. Vrchní soud připustil, že žalovaný mohl při pečlivé kontrole faktur škodě zabránit – mohl uvedené chybné číslo bankovního účtu odhalit a údaj opravit, ale při zvažování toho, na kolik má za škodu odpovídat žalobkyně, která ji způsobila, a nakolik žalovaný, který ji mohl zabránit, dospěl k závěru, že odpovědnost musí nést především ten, kdo škodu způsobil a teprve v druhé řadě (a v menší míře) ten, kdo škodě nezabránil. Odvolací soud tedy přiznal žalovanému nárok na náhradu škody ze dvou třetin a ve zbývající části (v jedné třetině) nárok zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, to do části výroku II. bodu 1), jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému částku 294 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,6 % p.a. od 20. 3. 1999 do zaplacení, a do výroku V., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost dovolání opřela o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a odůvodnila je tím, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že škoda žalovanému vznikla chybou žalobkyně vložením nesprávného bankovního spojení do formuláře faktury. Žalobkyně poukazuje, že chyba na faktuře spočívající v nesprávném bankovním účtu nebyla chybou programu, který žalobkyně pro žalovaného ve spolupráci s ním zpracovávala, ale chybou vkládání dat žalovaným do konkrétní faktury, který (resp. jeho účetní) po zadání dat do programu a následném vytištění faktury byl povinen údaje v každé jednotlivé faktuře zkontrolovat, než byla faktura před odesláním jeho zákazníkům žalovaným podepsána. Pokud bylo v době tvorby programu do formuláře vloženo číslo účtu a identifikační číslo banky, byly tyto údaje jen náhodné a dokonce nesmyslné (např. identifikační číslo komerční banky vůbec neodpovídalo skutečnosti). Jednotlivé faktury vyhotovované žalovaným za použití softwaru zpracovaným žalobkyní, byly vystaveny žalovaným v době, kdy práce na příslušném softwaru byly ukončeny, žalovaný byl o používání softwaru proškolen a jednotlivé faktury s nesprávným číslem účtu zpracovával již bez účasti žalobkyně. Nelze proto dovozovat příčinnou souvislost mezi tvrzenou vzniklou škodou žalovaného a údajným protiprávním jednáním žalobkyně. Žalovanému vznikla škoda jeho zaviněním, a to minimálně porušením ustanovení §415 obč. zák. o povinnosti předcházet škodám. Nastíněnou domněnku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka spojuje s otázkou posuzování možnosti žalovaného uplatnit vrácení bezdůvodného obohacení po firmě, jíž byly poslány na účet finanční prostředky na základě nesprávného čísla účtu na fakturách odeslaných zákazníkům žalovaného. Poukazuje, že ač z dokazování vyplynulo, že žalovaný přihlásil svou pohledávku vůči této firmě ke konkursnímu řízení a domáhal se zaplacení své pohledávky i žalobou na náhradu škody po jednateli dané firmy, odvolací soud konstatoval, že je pochopitelné, že uplatnil náhradu škody po žalobkyni, neboť předmětná firma je v konkursním řízení. Podle názoru žalobkyně v tomto směru došlo i k porušení litispendenční zásady, tudíž i k procesnímu pochybení, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje dovolatelka i v překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu o platnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, ač soud prvního stupně takový závěr nepřijal. Dovolatelka spatřuje dále nesprávné právní posouzení odvolacím soudem v otázce řešení problematiky fakturační povinnosti, neboť nesouhlasí se závěrem, že žalovaná mohla škodě pouze zabránit. Pokud by totiž žalovaná plnila své povinnosti podle zákona o účetnictví a své vystavené faktury kontrolovala, ke škodě by bývalo nedošlo. Dovolatelka dále namítá, že při posouzení míry odpovědnosti za škodu se soud vůbec nezabýval skutečností, že žalovaný zhotovený a předaný software u žalobkyně nikdy nereklamoval. Vadu řízení spatřuje dovolatelka i v tom, že odvolací soud, ač přiznal žalovanému i nárok na úrok z prodlení, ve svém rozhodnutí svůj závěr nijak nezdůvodnil, a to zejména zdůvodněním stanovení výše úroků. Dovolatelka napadá i výrok o náhradě nákladů řízení. Závěrem navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně poukázal na skutečnost, že po právní moci rozhodnutí v dané věci žalobkyně s žalovaným uzavřela dohodu podle §585 obč. zák., v níž se žalobkyně zavázala uhradit žalovanému dlužné částky, svoji povinnost poté splnila, čímž závazek žalobkyně vůči žalovanému zanikl. Až poté bylo žalobkyní podáno dovolání, proto se žalovaný k důvodům dovolání již nevyjadřuje, neboť má za to, že právní důvod řízení zanikl, a je dán důvod pro zastavení řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále opět jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Dovolatelkou uplatněným namítaným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v napadené části nesprávně posoudil vzájemný návrh žalovaného na zaplacení náhrady škody.
Podle ustanovení §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Obecnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle výše citovaného ustanovení jsou protiprávní jednání spočívající v porušení povinnosti ze závazkového vztahu, vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Obchodní zákoník upravuje obecnou odpovědnost za škodu jako objektivní, s tím, že současně upravuje možnost zprostit se této odpovědnosti za pomoci tzv. liberačních důvodů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalobkyně není v posuzovaném případě dána. Příčinná souvislost byla přerušena tím, že žalovaný byl ve smyslu §384 odst. 1 obch. zák. před odesláním faktur povinen překontrolovat jejich náležitosti, a pokud tak neučinil, porušil svoji povinnost odvrátit škodu. Podle §384 odst. 1 obch. zák. je osoba, které hrozí škoda, povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil. Jestliže odvolací soud dovodil, že žalovaný porušil povinnost předcházet škodám v menší míře než žalobkyně, je takovýto závěr odvolacího soudu nesprávný, protože až porušením povinnosti žalovaným, spočívající v jeho jednání - nedostatečné kontrole údajů ve fakturách, došlo ke vzniku škody. Žalobkyně proto neodpovídá za škodu, neboť žalovaný nesplnil ve smyslu §384 odst. 1 obch. zák. svoji povinnost k odvrácení škody a v důsledku porušení uvedené povinnosti škoda vznikla.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.
S ohledem na výše uvedený právní názor bylo bezpředmětné, aby se Nejvyšší soud zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení vzájemného návrhu žalovaného co do napadené části v rozsahu 294 772 Kč s příslušenstvím správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude uvedený soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu