ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.865.2004.1
sp. zn. 32 Odo 865/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně E.- M. – C. a.s., proti žalovaným 1) G. K. A., 2) Mgr. R. K., Dr., o ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/16 Cm 657/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2003, č. j. 7 Cmo 542/2001 – 206 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. I. P.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. července 2001, č. j. 17/16 Cm 657/94-178, výrokem I. zamítl žalobu s návrhem, aby první a druhý žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč, výrokem II. zamítl žalobu se žádostí, aby žalobkyně byla oprávněna uveřejnit na náklady žalovaných výrokovou část tohoto rozsudku v jednom vydání H. novin a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze závěru, že žalovaní rozeslali v září 1994 leták obchodním partnerům, v němž podepsali sdělení, že žalobkyně obdržela pouze dočasně obchodní zastoupení pro ČR a nemá po stránce odborné žádnou kvalifikaci v oblasti endoskopických přístrojů. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ze strany žalovaných došlo ve smyslu §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) zakotvující tři podmínky pro naplnění nekalosoutěžního jednání (generální klauzule), k naplnění dvou podmínek – jednání žalovaných bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže a bylo způsobilé žalobkyni přivodit újmu, nebyla však naplněna třetí podmínka, když jednání žalovaných nebylo jednáním v hospodářské soutěži, neboť žalovaní jednali jako zástupci firmy K. S. G.& C., nejednalo se o subjekty podnikající v hospodářské soutěži a nebyli tak ve věci pasivně legitimováni.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. října 2003, č. j. 7 Cmo 542/2001 – 206, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2001, č. j. 17/16 Cm 657/94-178, ve výroku I., kterým byla žaloba s návrhem, aby první a druhý žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč, zamítnuta, dále ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby žalobkyně byla oprávněna uveřejnit na náklady žalovaných výrokovou část tohoto rozsudku v jednom vydání H. novin a ve výroku IV. o nákladech za tlumočnický úkon. Ve výroku III. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, byť z jiných právních důvodů. Dovodil, že soud prvního stupně učinil nesprávný právní závěr v souvislosti s rozšiřováním posuzovaného letáku, uzavřel-li, že žalovaní nebyli účastníci hospodářské soutěže, když přitom vyšel z nesprávných skutkových zjištění. Soud prvního stupně pominul, že žalovaný 1) nebyl zaměstnancem firmy K. S. G. & C., ale samostatně podnikající osobou - firma M.-T. spol. s r. o., jejímž předmětem podnikání byla zprostředkovatelská činnost v oblasti prodeje zdravotní techniky, přičemž uvedený obsah letáku bezprostředně souvisel se vznikem této společnosti. Namítal-li žalovaný 2), že není přímo konkurentem žalobkyně v hospodářské soutěži, odvolací soud odůvodnil, že nekalosoutěžního jednání se může dopustit každý, přičemž je rozhodný jeho zájem na výsledku soutěže, v daném případě jeho zájem na hospodářském výsledku žalovaného 1), proto dovodil, že rovněž jednání žalovaného 2), byť sám nebyl soutěžitelem, bylo jednáním v hospodářské soutěži. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že rozeslání letáku s daným obsahem bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy, které je schopno přivodit újmu dalším soutěžitelům, avšak shledal nedostatek právního důvodu pro přiznání práva na zaplacení zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč, neboť by muselo být nepochybně zjištěno, že účastník utrpěl v souvislosti s jednáním nekalé soutěže újmu v takovém rozsahu nebo druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžní formě, k čemuž žalobkyně ani po poučení podle §118 a 119a o. s. ř. netvrdila žádné rozhodující skutečnosti a nenavrhla ani žádné důkazy. V otázce posouzení požadavku žalobkyně zveřejnit výrokovou část rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že by požadované zveřejnění nemohlo zajistit sledovaný účinek, který zákon s tímto oprávněním spojuje, neboť by mělo smysl jen tehdy, pokud by žalobě na zaplacení zadostiučinění bylo, byť i jen částečně, vyhověno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nesouhlasí se závěrem, že nebyl prokázán důvod pro přiznání zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč. Poukazuje, že k prokázání zadostiučinění v uvedené výši navrhla důkaz „prohlášení o vzájemném obratu“ a byla připravena pro případné provedení důkazu soudním znalcem, čímž splnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Nesouhlasí ani se zamítnutím návrhu na požadované zveřejnění rozsudku, neboť odvolací soud neměl vycházet jen z úspěšnosti žalobkyně v přiznání jednotlivých dílčích nároků, ale úspěšnost ve sporu měla být posuzována podle toho, k jakému závěru odvolací soud dospěl ohledně posouzení nekalosoutěžního jednání. Za situace, kdy odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se nekalosoutěžního jednání dopustila, mělo zveřejnění rozsudku odvolacího soudu smysl. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání navrhli odmítnutí dovolání žalobkyně, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Připomínají, že odvolací soud vycházel z prokázaných skutečností, a jestliže i přes poučení soudem žalobkyně netvrdila nové skutečnosti a netrvala na dalším dokazování, nelze soudu vytýkat, že nebyly provedeny důkazy, na nichž žalobkyně netrvala.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, jiné vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují). Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s provedeným dokazováním ohledně posouzení nároku na zadostiučinění, resp. se závěrem odvolacího soudu, že k posouzení tohoto nároku netvrdila žádné rozhodující skutečnosti a nenavrhla žádné důkazy. Dovolatelka tím ve skutečnosti poukazuje na vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v neúplnosti nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu však mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně uplatnila, tedy nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 24. března 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu