ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.874.2005.1
sp. zn. 32 Odo 874/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, proti žalované L. J., o zaplacení částky 30 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 107 C 6/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2004, č.j. 8 Co 688/2004-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2004, č.j. 8 Co 688/2004-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení částky 30 000,- Kč jako náhrady části pojistného plnění, které v přepočtu ve výši 219 698,- Kč vyplatila Česká pojišťovna, a.s. poškozenému S. B. za škodu z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla žalované při dopravní nehodě dne 14. října 1998 ve Švýcarsku. S odvoláním na konkrétní ustanovení vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobené provozem motorového vozidla, tvrdila, že má vůči žalované právo na náhradu až 50 % vyplacených částek (z níž požaduje 30 000,- Kč), jelikož žalovaná byla jednak v době vzniku pojistné události v prodlení s placením pojistného a dále porušila povinnost nahlásit písemně pojišťovně do 15 dnů pojistnou událost.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 14. května 2003, č.j. 107 C 6/2002-83, zamítl žalobu o zaplacení částky 30 000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná byla dne 14. října 1998 vlastnicí vozidla, jehož řidič L. K. zavinil nehodu ve Švýcarsku, jejímž následkem došlo ke škodě. Česká pojišťovna vyplatila na základě požadavku švýcarské pojišťovny skutečnou škodu ve výši 218 698,- Kč, z níž žalobkyně po žalované požaduje zaplatit částku 30 000,- Kč. Žalovaná sice jako majitelka vozidla a pojištěnec nesplnila povinnost oznámit nehodu orgánům dopravní policie ve smyslu §11 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. a své tvrzení o zaplacení pojistného za rok 1998 rovněž neprokázala, přesto však podle posouzení soudu prvního stupně žaloba vůči ní není důvodná, jelikož za způsobenou škodu neodpovídá. Podle §427 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) sice provozovatel vozidla, kterým žalovaná v době nehody byla, odpovídá za škodu způsobenou v rámci jízdy tímto vozidlem z titulu tzv. objektivní odpovědnosti za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu tohoto vozidla, podle §428 odst. 1, věty druhé, obč. zák. se však provozovatel odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se odpovědnosti za škodu zprostila ve smyslu §430 odst. 1 obč. zák., podle jehož první věty odpovídá místo provozovatele ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Toto právní posouzení opřel o zjištění, že žalovaná jako majitelka půjčovny půjčila vozidlo panu B. na základě písemné smlouvy, v níž si vymínila, že nájemce nebude dále vozidlo půjčovat třetím osobám. V silách žalované tudíž nebylo, aby zabránila užití tohoto vozidla třetí osobou, k čemuž porušením povinnosti nájemce B. došlo. Za situace, kdy vozidlo při dopravní nehodě ve Švýcarsku řídila bez vědomí žalované a proti její vůli třetí osoba – L. K., žalovaná za jím způsobenou neodpovídá, a proto není právně možné, aby pojišťovna požadovala její náhradu po žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č.j. 8Co 688/2004-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 30 000,- Kč s příslušenstvím (první věta výroku) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (druhá a třetí věta výroku).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Vycházeje ze zjištěného skutkového stavu a s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 4 vyhlášky č. 492/1991 Sb. účinné ke dni 31. prosince 1998, podle něhož má pojišťovna právo na náhradu až do 50 % vyplacených částek proti pojištěnému, který v době, kdy nastala skutečnost, která byla důvodem vzniku pojistné události, byl v prodlení s placením pojistného, dovodil, že žalobní nárok je důvodný, neboť žalovaná byla ke dni 14. října 1998, tj. ke dni vzniku pojistné události v prodlení s placením pojistného. Ustanovení §430 odst. 1 obč. zák. nelze v souzené věci aplikovat. Podle odvolacího soudu lze přisvědčit i argumentaci žalobkyně spočívající v tom, že jde o nárok z jejího postižního práva, který vznikl proti žalované jako pojištěné, přičemž v takovém případě je postačující, když pojištěná neprokáže zaplacení pojistného, jak se stalo v souzené věci. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Konkrétního právního pochybení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že vycházeje pouze z vyhlášky č. 492/1991 Sb. nesprávně posoudil otázku pojištění odpovědnosti za škody ve smyslu §822 obč. zák. Tvrdí, že v řízení bylo ve smyslu §428 obč. zák. prokázáno, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní požadovat, jelikož vozidlo řídila při dopravní nehodě třetí osoba, jíž ho přes zákaz žalované půjčila osoba, která si ho od žalované půjčovala. Za tohoto stavu neodpovídá za škodu žalovaná, nýbrž ve smyslu §430 odst. 1 obč. zák. ten, kdo použil dopravního prostředku bez jejího vědomí. Z toho dovozuje, že ji nelze zavázat k náhradě škody způsobené jako řidičem další osobou, s níž žalovaná nebyla v žádném vztahu a která použila vozidla bez jejího vědomí a proti její vůli.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil právní posouzení věci na aplikaci ustanovení §11 odst. 4 cit. vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, podle něhož má pojišťovna právo na náhradu až do 50 % vyplacených částek proti pojištěnému, který v době, kdy nastala skutečnost, jež byla důvodem vzniku pojistné události, byl v prodlení s placením pojistného.
S ohledem na dobu vzniku tvrzené pojistné události je v tomto řízení pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 14. října 1998, kdy došlo k předmětné dopravní nehodě, přičemž rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla upravovala v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1999 již citovaná vyhláška č. 492/1991 Sb.
Podle ustanovení §822 obč. zák. (ve znění účinném až do 31. prosince 2004) z pojištění odpovědnosti za škody má pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojistitel za něho nahradil podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.
Podle ustanovení §823 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2004) platí pojistitel náhradu poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní předpis jinak.
Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. má provozovatel i řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění (tj. pojištěný) právo, aby pojišťovna za něho nahradila v rozsahu a ve výši podle příslušných právních předpisů poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody způsobené provozem motorového vozidla jinému na zdraví nebo usmrcením (písmeno a), poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci (písmeno b), vznikem jiné majetkové újmy, avšak jen pokud pojištěný za tuto škodu odpovídá podle zákona a pokud se dále nestanoví jinak (písmeno c).
Podle ustanovení §3 odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. je pojistnou událostí vznik povinnosti pojištěného nahradit škodu.
Z ustanovení §822 obč. zák. a §3 odst. 3 cit. vyhlášky zcela nepochybně vyplývá povinnost žalobkyně plnit (tj. nahradit za žalovanou škodu způsobenou provozem jejího motorového vozidla) za předpokladu, že žalovaná (pojištěná) za vzniklou škodu odpovídá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud splnění této podmínky pro poskytnutí plnění vůbec nezkoumal, ačkoli soud prvního stupně založil zamítavé rozhodnutí právě na jejím nesplnění a kdy odvolatelka namítala, že vozidlo neřídila a tudíž že za škodu neodpovídá. Za této procesní situace, kdy odvolací soud zcela pominul posoudit splnění podmínky, zda žalobkyně plnila z titulu odpovědnosti žalované za škodu způsobenou provozem motorového vozidla právem (tj. zda vůbec šlo o pojistnou událost), nelze než dospět k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu o důvodnosti žalobního nároku pro prodlení žalované s placením pojistného v době, kdy nastala skutečnost, která byla důvodem vzniku pojistné události, je nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení (§243b odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.) s tím, že se v něm odvolací soud za aplikace ustanovení §822 obč. zák. bude zabývat nejprve posouzením otázky, zda žalovaná za vzniklou škodu odpovídá, jako nutného předpokladu pro oprávněné poskytnutí plnění žalobkyní, jehož část je předmětem žalobního nároku. Přitom neopomene vyřešit otázku volby práva, tj. podle jakého právního řádu bude splnění uvedené podmínky posuzovat, jelikož šlo o náhradu škody vyplacenou Českou pojišťovnou, a.s. poškozenému cizímu státnímu příslušníku, která mu byla způsobena při dopravní nehodě ve Švýcarsku.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu